Vize, jakou potřebujeme/1185

Vize, jakou potřebujeme/1185

Jak se rodí vize: Časopis !Argument/73

Pokračování série tam, kde skončila, nyní budu postupovat rychleji, budu vybírat je ty příspěvky, které se bezprostředně týkají pěstování vize, konkrétněji toho nejdůležitějšího.

90. článek: Identity jako komerční projekt. Mezi autentickou emancipací a pseudo-emancipačními požadavky,28.11.2024, Michal Ševčík

Celé zde: https://casopisargument.cz/60699

Jasné a přehledné. Tak lze stručně hodnotit příspěvek Michala Ševčíka na téma, které "progresivisté" označují za kulturní (odlišeno barvou od mého textu a mírně kráceno, doporučuji přečíst celé):

V moderních společnostech, které prošly dlouhým procesem demokratizace, došlo k významnému pokroku v oblasti práv menšin, především těch, které byly historicky kriminalizovány na základě jejich identity či sexuálního chování. Dekriminalizace homosexuálních vztahů, která je dnes standardem ve většině demokratických zemí, stejně jako uznání práv stejnopohlavních párů, včetně možnosti uzavírat partnerství, představují milníky této emancipace a zároveň její hranice. Přestože tento proces přinesl zásadní zlepšení kvality života LGBT+ komunit, současná společenská debata se stále častěji přesouvá k otázkám, které se od původních cílů výrazně vzdalují. Tyto požadavky, jež jsou často prezentovány jako "další fáze emancipace", však nezřídka pocházejí spíše z korporátních a akademických kruhů než ze skutečných potřeb komunit, kterých se týkají (pakliže tyto komunity reálně vůbec existují).

Dekriminalizace menšinových identit a chování byla důležitým krokem k vytvoření spravedlivější společnosti, to nebude nikdo kromě některých "konzervativců" rozporovat. Jak ukazuje historický vývoj, kriminalizace menšinové orientace nebyla jen prostředkem represe, ale také nástrojem marginalizace, který měl zamezit účasti těchto skupin na veřejném životě. Například zrušení zákonů proti homosexuálním vztahům umožnilo nejen zastavení státem řízeného pronásledování, ale i začátek společenské transformace, která vedla k větší akceptaci a rovnosti. Podle Axela Honnetha (1996), jehož práce o uznání jako základní podmínce sociální spravedlnosti je zásadní, právě uznání identity a její plné legitimity je odpovědí k opravdové integraci marginalizovaných skupin do společnosti. Tento proces byl završen dosažením mnoha cílů, jako jsou stejnopohlavní partnerství, která nejen symbolicky, ale i právně potvrzují rovnost LGBT+ osob a jejich partnerských vztahů. Mj. těchto cílů by se nedalo nikdy dosáhnout, kdyby většinové obyvatelstvo v daných zemích nebylo svobodomyslné (jak někteří LGBT+ aktivisté a mudrlanti mluví o bigotních většinách apod.).

Problém však nastává, když další požadavky na emancipaci ztrácejí kontakt s reálnými potřebami komunit a začínají být diktovány a zejména vytvářeny externími aktéry. Jak upozorňuje Nancy Fraser (1995), politika uznání může být snadno zneužita k povrchním a byznysovým gestům, která sice vytvářejí dojem pokroku, ale zároveň odvádějí pozornost od systémových změn, jež by skutečně zlepšily životy marginalizovaných skupin – ať jsou tyto skupiny skutečné či stvořené. Korporace a marketingová oddělení, která se do těchto debat zapojují, se často zaměřují na mediálně atraktivní, ale povrchní iniciativy, jako je používání duhové vlajky nebo propagace LGBT+ tématiky v reklamách. Tento fenomén, známý jako rainbow washing, vede k tomu, že emancipace je prezentována spíše jako produkt ke spotřebě než jako společenský proces založený na solidaritě a změně společenského mindsetu.

Současné pseudo-emancipační trendy, například tlak na uznání stále širší škály genderových identit nebo mediální prezentace radikálních požadavků, které neodrážejí konsenzus uvnitř komunit, ilustrují tento posun. Často se jedná o iniciativy pocházející z akademického prostředí nebo korporátních strategií, které mají za cíl především posílení vlastní image progresivní organizace, než aby reagovaly na konkrétní potřeby marginalizovaných skupin (pakliže jsou tyto skupiny skutečné a nejedná se pouze o hlouček hlučných jednotlivců). Tím vzniká riziko, že se původně emancipační hnutí promění v prostředek, který slouží primárně ekonomickým a symbolickým zájmům privilegovaných institucí... Zásadní otázkou je, kdybychom "vypnuli" byznysový zájem, co by z povyku kolem identit vlastně zbylo?

Zdroje:

Bhaskar, R. (1979). The Possibility of Naturalism: A Philosophical Critique of the Contemporary Human Sciences.

Fraser, N. (1995). From Redistribution to Recognition? Dilemmas of Justice in a "Post-Socialist" Age. New Left Review.

Fraser, N. (2003). Redistribution or Recognition? A Philosophical Exchange.

Honneth, A. (1996). The Struggle for Recognition: The Moral Grammar of Social Conflicts.

K tomu:

Mám v podstatě jen jednu připomínku. Manipulace, ke které došlo v souvislosti s přechodem od emancipace diskriminovaných skupin k prosazení pseudoemancipačních trendů, nemá svůj původ jen v excesech akademické půdy a korporátních komerčních zájmech. Jejím hlavním cílem nebylo ani překrytí oprávněných ekonomickosociálních zájmů (které většina "progresivistů", často dobře placených "neziskovkami", rozuměj globálními manipulátory, nepociťuje), ale přímý útok současné globální moci na racionalitu nikoli jen obecnou, ale cílenou právě na paralyzování akademické půdy. Jedná se o součást dominantní hry, zda globální moc ovládaná endoparazity a endopredátory zavleče lidskou pospolitost do slepé uličky zániku (jen proto, aby co nejdéle udržela svá privilegia), nebo zda projdeme osudovým úskalím do vyššího vývojového levelu lidské pospolitosti.

(Pokračování dalším článkem)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Téměř zima na Petříně. - Po návratu z Řecka k nám na krátko zavítalo něco, co se trochu podobalo zimě. Moc jsme si jí zatím neužili a už asi ani neužijeme. Klasika.

Výhled na Pražský hrad.

Výhled od Strahovského kláštera do údolí Vltavy. Kousek je jí vidět vpravo od Pražského hradu.

Jedna z nejhezčích přírodních pasáží Petřína. Kousek od Vojířovy štoly.

Naučné tabule u Vojířovy štoly.