Ekonomie produktivní spotřeby 3

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Podkladový materiál k pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize. Bude průběžně doplňován. Uvítám poznámky, upozornění na nepřesnosti, případně návrhy na vylepšení formalizace. Uveřejňuji odděleně od seriálu, protože obsahuje poměrně náročné pasáže, které jsou určeny odborníkům. To, co se nevejde sem, bude uveřejněno v pokračováních odlišených čísly (1, 2, atd.).

Ekonomie produktivní spotřeby, poziční investování, mechanismy 3

Důležitý průběžný závěr:

Obrázek 7 ukazuje, že efektivnost systému nejvíce roste, pokud oba hráči realizují investiční příležitosti podle maximální míry výnosnosti součtu výnosů z investičních příležitostí vygenerovaných sobě samotnému i druhému hráči v cílovém kole, a to bez ohledu na to, čí investiční prostředky jsou využívány.

Logicky pak vyvstává otázka (dost zásadního charakteru): Co brání směřování k této situaci? (Situaci, která je dlouhodobě výhodná pro všechny.)

Obecná odpověď není tak těžká: Budou to určité formy pozičního investování, kdy hráč či hráči upřednostňují menší krátkodobou výhodu před společnou dlouhodobou výhodou.

Rozdíl v efektivitě systémů, které podlehnou tlaku pozičního investování, a systémů, které tomuto tlaku nepodlehnout, je ovšem natolik výrazný, že je na místě konkretizovaná podoba výše uvedené otázky: Proč v realitě nepozorujeme povícero systémů na lokální úrovni, které by byly dynamické a efektivní na základě toho, že generují a využívají investiční příležitosti podle míry výnosnosti, a to bez ohledu, komu jsou tyto investiční příležitosti generovány a z či prostředků dochází k jejich realizaci?

Uvedená otázka je oprávněná a naléhavá ještě z jednoho důvodu: Systémy založené na tvůrčí komplementaritě (tj. generující investiční příležitosti, které se vzájemně propojují) mohou mít (a modelování to patrně prokáže) velmi silnou tendenci se vzájemně horizontálně propojovat a vytvářet síť, která je samonosná a tím i stabilní ve smyslu Nashových rovnováh (generuje stavy, v rámci kterých si nikdo nepolepší, pokud by chtěl změnit strategii na nekooperativní chování). Dokonce lze předpokládat, že tyto rovnováhy jsou stabilní v případě většího počtu hráčů, a to i tehdy, když strategii zaměřenou na spolupráci opustí určité procento hráčů.

Jediné vysvětlení může spočívat v tom, že iniciativy směřující ke vzniku a propojování tvůrčích komplementárních týmů:

- Jsou likvidovány poměrně záhy (v zárodku).

- Nejsou likvidovány v rámci vzájemný vztahů ale z pozice vyšší autority.

Poznámka: Tato tvrzení bude nutné podpořit sestavením příslušného modelu a jeho testováním.

To je hodně netriviální a poměrně nečekané vysvětlení (které bude ještě nutné prověřit modelováním, simulací, analýzou konkrétních situací na vhodném historickém materiálu). Připomeňme si, že tradiční teorie mechanismů hledá právě ve "vyšší autoritě" ochranu pravidel, které musejí být dodržovány, pokud mají dobře navržené mechanismy fungovat. Na druhé straně by to vysvětlovalo, proč je tato velmi abstraktní a současně bazální oblast vědecké reflexe reality "cinknutá", resp. proč je i v této oblasti věda pod zájmovým tlakem, kterému mohla zčásti podlehnout.

To, jak neúspěšné dosavadní hledání "vyšší autority" bylo (i jakými, ne vždy zcela logickými cestami se ubíralo) lze považovat za určitou empirickou nápovědu, jak to "ve skutečnosti" je.

Lze rovněž očekávat, že penzijní problematika v její konkrétní podobě (nahotě) přinese rovněž dostatek empirického materiálu.

K tomu trochu empirického materiálu u oblasti základního výzkumu

Jak jsem již několikrát uváděl, je jedním je nejvýznamnější představitelů teorie mechanismů, systematizátorů díla L. Hurwicze a jeho pokračovatelů W. Trockel (působící v německém Bielefeldu, významném centru teorie her). ///Při monitorování toho nejlepšího, co se v teorii mechanismů napsalo, zachytila přeložil následující článek kolega O. Černík./// Uvedu několik myšlenek z Trockelova článku (napsaného ve spoluautorství): O Maskinově monotónnosti pravidel sociální volby na základě řešení (Claus-Jochen Haake - Walter Trockel, Springer-Verlag 2008).

Začnu pasáží, která dokládá, že je nutné přejít k obecnějšímu základu teorie her, než je neoklasická ekonomie, resp. že je nejvyšší čas (zejména z hlediska stavu společnosti) postavit tuto teorie na ekonomii produktivní spotřeby:

"Je zřejmé, že existuje několik možností, jak faktorizovat vektor výplatní funkce na funkci výsledku a vektor funkcí užitku. Dva krajní případy jsou vzít

(a) výsledkový prostor jako identický se strategickým prostorem, přičemž výsledkovou funkci zvolíme jako mapu identity a funkce užitku jako výplatní funkce;

(b) výsledkový prostor jako prostor výplatních vektorů, přičemž funkce užitku se zvolí jako projekce do výplat a výsledková funkce jako funkce výplatního vektoru."

Interpretace výše uvedeného: V neoklasické ekonomii je ústřední postavou člověk jako spotřebitel, který maximalizuje svůj užitek v souladu se svými preferencemi. (Preference se v této ekonomii vyjadřují většinou prostřednictvím indiferencí, resp. indiferenčních křivek, které můžeme v laické rovině chápat i jako ochotu směnit něco za něco v určitém poměru, obecněji se vychází z Neumann-Morgensternovy axiomatizace preferencí, která je přílohou "bible" teorie her, tj. jejich práce z roku 1944 Teorie her a ekonomické chování.) Pojem "užitek" je přitom chápán jako subjektivní prožitek (pocit). Ve většině her to, co se interpretuje jako výplaty (výplatní matice, resp. vektor výplatní funkce) není "užitek" (uvažovaný v tomto smyslu), ale jiná veličina. Často jsou to peníze, ale též např. (jak asi každý ví z jednoho nejčastěji uváděných příkladů her, tzv. "vězňova dilematu") čas strávený ve vězení, jindy třeba výhra či prohra v nějaké hře či válečném střetu apod. Z hlediska neoklasické ekonomie se s touto odlišností lze vypořádat dvěma způsoby, tak jak je uvedeno v citované pasáži. Buď výplaty přímo oceníme jako určitý užitek, nebo budeme výplaty podle nějakého pravidla transformovat (projektovat) do užitků. Obě cesty přinášejí řadu praktických i teoretických obtíží.

Je zde ovšem ještě třetí cesta, která bezprostředně koresponduje se samotnou teoretickou bází ekonomie produktivní spotřeby: Budeme předpokládat, že všechny výplaty lze ocenit současnou hodnotou budoucího příjmu a mechanismus prožitků, který funguje v naší hlavě, není mechanismem určujícím cíle, ale jen hůře či lépe fungujícím mechanismem aktuálního (online) rozhodování. Mechanismu, který se vyvinul v rámci přírodní evoluce i společenské historie, který lze jako takový zkoumat, včetně identifikování situací, ve kterých nefunguje dostatečně či selhává.

Pak ale perspektivní teorie nemůže stavět na tom, co ji vede do slepé uličky (projektovat cestu na Měsíc s využitím nepoužitelné technologie, tj. děla, jak si to představoval J. Verne), ale stavět na novém principu, kterým je ekonomie produktivní spotřeby, pracující mj. s modely založenými na nabídce a poptávce investičních prostředků a investičních příležitostí (podobně jako K. Ciolkovský přišel s principem rakety, technologií, která se k letu na Měsíc dala využít). To je to, čím se právě zabýváme.

///Samozřejmě, že technologii výstřelu z děla lze zdokonalovat – vystřelit z děla dělo a z něho další dělo..., nebo obrátit dělo a střílet zpět, využít efekt reakce, anebo místo dělové koule při zpětném výstřelu použít dostatečně urychlenou plynovou plasmu vytvořenou spalováním vhodných látek. Tak asi se nějak K. Ciolkovský propracoval ke své teorie meziplanetárních letů. – V našem případě lze velmi mnoho z toho, s čím současná teorie her a jako její angažovaná a prakticky zaměřená teorie mechanismů přišla rovněž využít, ale pozor – nejdůležitější je nezapadnout do slepé uličky toho, co nemá využitelné teoretické pokračování.///

V navazujícím článku se W. Trockel spolu s kolegou (Claus-Jochen Haake, Walter Trockel:

Sociálně-právní systémy a implementace Nashova řešení v Debreuově-Hurwiczově rovnováze, 2021) připomíná L. Hurwiczem zvýrazněný (v jeho přednášce při udělování Nobelovy ceny za ekonomii v roce 2007) problém "strážce strážců", tj. nezávislé autority, která by uhlídala dodržování pravidel. K tomu uvedu ze zmíněného článku delší ukázku:

"Nestačí ani rozšířit formu hry tak, že se stanoví postupy, kterými se řídí proces vymáhání, protože podobné námitky lze vznést i vůči této rozšířené formě hry. Jedná se o tzv. problém nekonečného regresu. V oddíle III "Jsou Nashovy rovnováhy samovynucující se?" své Nobelovy přednášky "Ale kdo bude hlídat hlídače?" Hurwicz (2008, s. 579) píše:

"Nyní se dostáváme k velmi důležité a úzce související otázce. Ptáme se, zda je daná Nashova rovnováha v určité hře vynutitelná, či nikoli. A občas lze zaslechnout tvrzení, že u Nashových rovnováh nemůže být problém s vynucováním, protože údajně jsou Nashovy rovnováhy samovymáhatelné. Chci zdůraznit, že toto tvrzení popírám, ale chci dát druhé straně možnost uvést své argumenty. Jejich argument spočívá v tom, že podle definice nemůže v Nashově rovnováze žádný hráč profitovat jednostranným odklonem od své rovnovážné strategie. Kromě toho jsou tajné dohody v nekooperativní hře neuskutečnitelné. Z toho vyplývá, že není potřeba (a vlastně ani možné) vynucování."

A v oddíle 5 "Úspěšné prosazování a provádění" uvádí (str. 581):

"A tuto část uzavírám konstatováním, že implementace je úspěšná, pokud výsledky rovnováhy odpovídají výsledkům požadované hry, tj. výsledkům předpokládaným legislativou. Vyjádřeno v tomto rámci, Nashova rovnováha není samovymáhací, protože zatímco přechod k alternativním legálním strategiím je nerentabilní, přechod k nelegálním strategiím může být při absenci vymáhání výhodný. Podobně není Nashova rovnováha samoprosazující, protože je třeba přijmout prováděcí opatření, aby se skutečný výsledek shodoval s výsledkem právním."

Je zřejmé, že v případě více rovnováh nelze očekávat, že by se některá z nich vynucovala sama. Hurwicz však staví do kontrastu záměrnou účast ve hře a vynucenou účast v zákonem předepsané dílčí hře. V předchozí poznámce (Trockel a Haake 2019) jsme naznačili souvislost mezi Hurwiczovou dichotomií legální vs. nelegální a Debreuovým (1952) rozlišením mezi společensky dohodnutými volbami a společensky nepřijatými akcemi. Inspirováni těmito myšlenkami vynucování a dichotomie legálních a nelegálních her v rámci pravých her a na základě Debreuova (1952) konceptu sociálního systému a rozšíření díky Shaferovi a Sonnenscheinovi (1975), Prakashovi a Sertelovi (1996) a Korayovi a Yildizovi (2018) představíme v oddíle 2 sociálně-právní systémy a jejich Debreuovy-Hurwiczovy rovnováhy.

Takový systém pak faktorizujeme do systémové formy, která představuje pravidla a legální výsledky hry a individuální charakteristiky agentů, konkrétně jejich preference a vzájemná omezení strategií všech agentů, která vedou k (dalším) omezením proveditelných výsledků. V odd. 3 se vyjádříme ke vztahu mezi nekooperativním strategickým základem axiomatických řešení koaličních her a implementací pravidel sociální volby, jak je rozpracován v Trockel (2002, 2003) [viz také Howard (1992), Serrano (1997), Dagan a Serrano (1998), Bergin a Duggan (1999), Haake a Trockel (2010)]. V odd. 4 budeme naše pojetí sociálně-právního systému ilustrovat na zcela speciální aplikaci na dvoučlenné vyjednávací hry, přičemž se odchýlíme od Nashovy jednoduché poptávkové hry a dospějeme k implementaci Nashova vyjednávacího řešení v Debreuově-Hurwiczově rovnováze."

Závěr, ke kterému v tomto významném článku W. Trockel s kolegou dospěl je následující:

"Naším hlavním přínosem v tomto článku je nový koncept sociálně-právního systému, který kombinuje Debreuův (1952) sociální systém s Hurwiczovým (1994) rozlišením mezi přirozenými hrami a vnořenými právními hrami. Na příkladu Nashovy poptávkové hry ilustrujeme vliv přechodu od hry ke společenskému systému a poté dále k sociálně-právnímu systému na jejich příslušné rovnováhy. Zatímco Nashova poptávková hra již implicitně obsahuje společenská omezení určující tvar hry S (kromě jejich dopadu na akční profil (1, 1), o dodatečnou Walrasovu korelaci legality se implicitně stará Trockelova (2000) modifikace Nashovy poptávkové hry. Naše širší pojetí sociálně-právního systému navazuje na Shafera a Sonnenscheina (1975) tím, že v Debreuových korespondencích omezení připouští určení společensky přijatelné množiny akcí každého hráče nejen prostřednictvím akcí všech ostatních hráčů, ale prostřednictvím akcí všech hráčů, včetně akce omezeného hráče [viz také Koray a Yildiz (2018)].

Zobecňujeme také Hurwiczovu klasifikaci legálních a nelegálních akcí v dané přirozené nebo pravdivé hře tím, že se vzdáváme Hurwiczovy struktury produktu. Místo toho nám to umožňuje rozlišovat mezi profily legálních a nelegálních akcí.

Zásadní rozdíl mezi sociálními a sociálně-právními systémy spočívá v tom, že omezení akčních profilů generovaná akcemi hráčů, které transformují hry do sociálních systémů, jsou doplněna o další omezení akcí hráčů určená designérem, která rozšiřují tyto sociální systémy na sociálně-právní systémy.

V tištěné verzi své nobelovské přednášky se Hurwicz (2008) zabýval kaskádou herních forem na různých úrovních, kde agenti vyšší úrovně určují na základě výsledků svých her pravidla pro hry na nižších úrovních. Tam společenská omezení vytvořená akcemi ve hrách vyšší úrovně vytvářejí právní omezení pro hry nižší úrovně. Právní omezení pro jednání "strážců " jsou vytvářena prostřednictvím sociálně omezených jednání těch, "kteří strážce hlídají".

Ve druhé části našeho článku jsme ilustrovali naši novou strukturu. Sociálně-právní systémy se vytvářejí ve dvou krocích z kooperativních vyjednávacích her dvou osob. Každým z těchto dvou kroků se množina příslušných rovnováh zmenší; o jedinou neefektivní rovnováhu v prvním kroku na sociální systémy a o všechny efektivní rovnováhy kromě jedné v druhém kroku na sociálně-právní systém."

K tomu několik poznámek:

- Dostatečné řešení Hurwiczova problému efektivně fungující "vyšší autority" které je fungujícími mechanismy znemožněno zneužívat své postavení nenajdeme.

- Pokud se podíváme na současný svět a to, jak v něm fungují "vyšší autority", je až překvapující, že reálný stav teorie mechanismů přehlíží. Tím se ovšem realitě vzdaluje a nelze to vymluvit na to, že se pohybuje v obecné rovině.

- Připomenu, že na bázi ekonomie produktivní spotřeby lze řešení hledat ve vzájemném využití vzájemně generovaných investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti. Konkrétní interpretace – iniciativy směřující ke vzniku a propojování tvůrčích komplementárních týmů, které (jak lze doložit) jsou likvidovány poměrně záhy (v zárodku, u nás typický příklad JZD Slušovice), přitom nejsou likvidovány v rámci vzájemný vztahů ale z pozice "vyšší autority", tj. té, která by měla (někde "tam nahoře") hlídat dodržování pravidel, ale místo toho dělá pravý opak.

Zpět k problematice stability a efektivnosti průběžného sytému penzijního pojištění

Vyjdeme z konkrétní podoby toho, jak v současné době fungují příslušné systémy sociálního pojištění (zejména penzijní a zdravotní pojištění) a sociálního investování (zejména oblast vzdělání a péče o zdraví).

V současné době je mezi zdravotními pojišťovnami plné přerozdělování prostředků podle základních charakteristik jejich pojistného kmene (věk, pohlaví, evidované typy nemocí). V jednom případě však lze přerozdělení vyloučit: Mezi příjmy pojišťoven od výdělečně činných osob v určitém věku (dejme tomu přirozené hranice odchodu do důchodu 65 let) a příjmy, které dostávají od státu za nevýdělečně činné osoby v důchodovém věku). Je to dost podstatný rozdíl. Z těchto příjmů "navíc" by pojišťovny mohly podle definovaných pravidel (omezení) financovat nadstandardní zdravotní péči zaměřenou na prodloužení doby produktivní uplatnění člověka ve vyšším věku (nad 65 let):

- Pojišťovny si budou v této oblasti konkurovat, přitom výsledky jejich aktivit (včetně inovačních) jsou snadno doložitelné a čitelné.

- Ten, kdo zůstane výdělečně činný, bude mít nadstandardní péči, kterou bude hradit v rámci standardního zdravotního pojištění (mj. významný motivační faktor pro vyšší střední třídy, aby byli aktivními účastníky systému průběžného penzijního pojištění).

- Státu se citelně zvýší daňové příjmy.

- Vytvořené motivační podmínky budou stimulovat všechny subjekty rozhodující o kvalitě a efektivnosti zdravotní péče k tomu, aby se orientovaly na technologický pokrok ve směru prodloužení REÁLNÉ (plnohodnotné) délky života.

- Rovněž tak je budou takto vytvoření podmínky vést ke vzájemné horizontální spolupráci založené na komplementaritě výkonů.

Kdo bude "strážcem" tohoto systému? – Není třeba nikoho "shora". Naopak. Pro všechny účastníky bude výhodné snadno kontrolovatelná pravidla a průhledné mechanismy dodržovat, protože změnit strategii by pro ně bylo nevýhodné. Navržený systém splňuje i základní podmínky:

- Konvergence motivací všech zúčastněných.

- To, že zvýšení efektivnosti systému přinese zlepšení každému účastníkovi (hráči).

- Systém je samonosný a samoprosazující se.

A nejen to. Na tento systém lze napojit celoživotní vzdělávací aktivity, jejichž nositelé mohou být nejrůznější subjekty (od univerzit zainteresovaných na co nejúspěšnějším uplatnění svých absolventů až po lázeňské domy nabízející kulturní program pro své klienty).

Nelze si nepovšimnout, že v této oblasti může postupně docházet k růstu role odvětví produktivních služeb na jejich vlastním ekonomickém základě, tj. na základě efektů, které poskytují. Nehledě na to, že příslušná oblast ekonomické růstu nabízí nejen podstatné zvýšení jeho dynamiky, ale také zvýšení jeho kvality ve smyslu k radiálnímu zvýšení poměru mezi ekonomickým vyjádřením efektů a snížením poměrné ekologické zátěže na jednotku těchto efektů (tedy toho, čím tento růst vyjadřujeme).

Dostáváme se tak ke dvěma zásadním vzájemně souvisejícím otázkám:

- Jak systém nastartovat?

- Na čem to vázne?

V intencí stávající teorie mechanismů založené na neoklasickém pohledu můžeme otázku konkretizovat i tímto směrem: Chybí potřebná "vyšší autorita" (kde – na úrovní státu, EU či současné globální moci), nebo naopak současné "vyšší autority" působí jako "kazišuk", tj. působí na potlačení vývoje daným směrem?

Pokud by si někdo nebyl jist odpovědí na tuto (spíše řečnickou) otázku, doporučuji, aby si připomněl, jak probíhal Jurečkův obrat a do čeho byl dotlačen. A nebyl sám, jehož případ to dokumentuje. Horkého kandidáta na jeho resort či alespoň na jednoho z ministrů Michalíka, který si dovedl představit efekty dobrovolného prodloužení doby produktivního uplatnění, to (konkrétně štvanice, která na něho byla uspořádána) stálo život (https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/michalik-stan-politik-umrti.A220612_222607_domaci_maka ).

Zde považuji za významné seznámit se s těmito díly pěstování vize, kde je vše podrobně doloženo:

20. duben 2022 https://radimvalencik.pise.cz/10203-vize-jakou-potrebujeme-125.html (původní Jurečkův názor)

30. říjen 2022https://radimvalencik.pise.cz/10572-vize-jakou-potrebujeme-318.html (začátek Jurečkovy zrady)

31. říjen 2022https://radimvalencik.pise.cz/10573-vize-jakou-potrebujeme-319.html (k tomu v Parlamentních listech)

Atd.

(Pokračování)

Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12078-ekonomie-produktivni-spotreby-2.html

Zpět na hlavní stranu blogu