Jakeš – Fiala: A co my?

Když začala národem kolovat nahrávka s vystoupením tehdejšího generálního tajemníka Milouše Jakeše Českem (zvlášť horlivě šířená na stranické půdě KSČ), všem bylo jasno, že se musí něco změnit. Zejména těm, kteří shledávali něco přitažlivého na myšlence budoucnosti bez vykořisťování, na možnosti přiblížit se ke společnosti, ve které bude lidská sounáležitost na lidské úrovni.

Ať měl ten či onen tu či onu konkrétnější představu (a mnohdy se tyto představy lišily tak jako se liší představy věřících o Bohu), bylo (těm "komunisticky věřícím" – a bylo jich hodně) jasné, že takto to dál nepůjde, že se něco musí změnit. Hloupost má své meze, a pokud se projeví na nejvyšší úrovni, pohřbívá to myšlenku. Svědčí to o tom, že je "tam nahoře" něco shnilého. Proto se také většina těch, kterým byla myšlenka socialismu či komunismu blízká, odhodlali podpořit změny. Ještě před listopadem. A není náhodou, že mezi těmi, kteří probojovávali cestu ke změně a stáli v prvních řadách, byli ti, kteří byli vyloučení během normalizačních čistek ze strany, ale nikdy nepřestali věřit v to, že se jejich ideály alespoň zčásti naplní. Žije jich již málo, ale jejich děti (dnes už též v pokročilejším věku) a snad i vnuci si to pamatují.

Proč to připomínám? Protože se děje něco, co zdánlivě nedává smysl. Když srovnáme posledních několik vystoupení Fialy se slavným projevem Jakeše v Červeném Hrádku, tak to není jen obdoba, ale hlubší úpadek.Úpadek postrádající komickou Jakešovu upřímnost. Je to myšlenková prázdnota pokrytecky překrouceného obrazu reality. Úpadek nejen racionality, ale i morality.

Mj. rozdíl je ještě v jednom – Jakeš se vždy v rámci svých možností či spíše omezení snažil tehdejší cizí moci vzdorovat, Fiala se jí podbízí způsobem, který je až nechutný. Ale toto vše ještě není to nejhorší či přesněji zarážející a překvapující. Jak mě pamětníci té doby potvrdí, Jakeš neměl u normálních lidí zastánce. Všichni, kteří se nejen sžili se socialistickou realitou, ale viděli v nápravě chyb i budoucnost, která z této reality může vyrůst (tehdy to byla ještě většina národa), vůči tehdy projevenému úpadku ducha vystoupili kriticky. Je to logické, pokud věřím nějaké myšlence a nejsem padlý na hlavu, budu tu myšlenku hájit a nesu plnou zodpovědnost i za to, kdo ji reprezentuje. Pokud selže, nemohu mlčet. Takto se chová člověk, který má určitou integritu.

A to je ta největší záhada dneška. Jak to, že ti, kteří nemohou vyprázdněnost, omezenost, hloupost, pokrytectví, podbízení se cizí moci nevidět (tak padlý na hlavu těžko kdo může být, a pokud by byl, tak by spíše někam zalezl a mlčel) vystupují na obhajobu pokleslosti, která nemá v dějinách naší země obdobu? Kombinace chorobného kariérismu, lísání se k protektorovi, absence jakýchkoli zábran či snaha přesvědčit sama sebe o něčem, v co už nevěřím? – Každopádně naprosto nesrovnatelné s realismem, úctou k vlastním ideálům a odvaze těch, kteří se po Červeném Hrádku (mnozí ještě dříve) vydali cestou podpory změn.

Kolik bude ještě potřeba dalších Fialových "Hrádků", než to dojde i posledním stafážistům?