Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

tibor: Zajímavý moment .. Už asi 20 let "tvrdím kudy chodím" že v zájmu zjednodušení mechanizmů se musí oddělit důchodový system od státního rozpočtu tím, že se vytvoří samostatná důchodová pojištovna, fungující na základě standardní pojistné matematiky, s přihlédnutím na specifika fenoménu "důchodové zabezpečení na stáří".
A do toho Ilonka vhodí granát, kde tvrdí že pro OSVČ by měla existovat samostatná důchodová pojištovna, fungující na základě standardní pojistné matematiky,s přihlédnutím na specifika fenoménu "důchodové zabezpečení na stáří pro OSVČ".
Tak se mi zdá, že by se tím celkem elegantně vyřešil problém "solidarita versus vklady".

radimvalencik: V době, kdy nebyla podlomena důvěra v systém, velké množství OSVČ odvádělo vyšší částky, aby si zajisti vyšší důchody. Garantování stability a dobré nastavení povede k tomu, že se k této praxi vrátíme a nebudou muset být učiněny žádné drastické změny.

---
radimvalencik.pise.cz

ondrey: Zasadní proplém je v tom, co jak Jan Mertl, tak nyni i Ilona Svihlíková cyklicky opakují jsou vyssí platby u OSVC a zcela opomíjené zvýsení platby za státní zamestnance atd. Fatalne hodne v porovnani jinych akademicek typu Danuse Nerudove. Mocný Chronos s heideggerovskou Sorge působí na dasein techto jinak sympatických person. Chybu vidím v nekonkurenceschopnosti zamestnanců, potažmo zivnostníků jak endogene, tedy s narustem cenove hladiny i exogene klesajici rentabilitou otevrene trzni ekonomiky, kde polovina ekonomicky aktivni v komercni sfere nevytvari dostatecnou, konkureceschopnou hodnotu. Oba spolu s autorem stránek hledají ve svých textech free ridery, ty ale nesedí na minimálních mzdách ci odvodech OSVC, ale jedno-osobovém s.r.o. ci v sedé ekonomice, ale chapu, ze vsichni zmínení jsou v ceské komercní sfére aktivní na spodnich prijmovych urovnich.
Ekonomická analýza tradicne povazuje ekonomický systém za jednu z daností. Výraz "design" v názvu má zdůraznit, ze struktura ekonomického systému (zde sociálního “pojistení” má být povazována za neznámou. Neznámou v jakém problému? Typicky v tom, že je treba najít systém, který by byl ve smyslu, který je treba specifikovat, nadrazen stávajícímu. Myslenka hledání lepsího systému je prinejmensím stejně stará jako Platónova Republika, ale teprve v poslední dobe se objevily nástroje pro systematický, analytický prístup k takovýmto postupům hledání. Tento nový prístup odmítá prijmout institucionální status quo dané doby a místa jako jediný legitimní predmet zájmu a zároven uznává omezení, která diskvalifikují naivní utopie. Mnozství myslenek, které pocházejí z tak odlisných oborů, jako je teorie rízení, verejná správa, teorie her a implementace, ci rízení celých instituci a procesů, podle mého názoru otevřelo nové vzrusující hranice ekonomické analýzy. To vsichni tri akademictí ekonomové pod závojem nevedomosti prehlízí. Úcelem VIZE bylo podat prehled nekterých dosazených výsledků a zvázit nevyresené problémy a zádoucí smery budoucího úsilí. Není náhodou, ze v předchozím vyjádrení vedeckých cílů nasí VIZE byly pojmy "analytický" a "institucionální" jen nekolik slov od sebe. V minulosti, zejména v devatenáctém století, doslo k rozstepení mezi analytiky, kterí se zamerovali spíse na konkurencní a monopolní trzní modely, a institucionalisty, kterí bud jako historici, nebo jako reformátori cítili potrebu sirsího rámce, ale stávající analytické nástroje povazovali pro své úcely za nedostatecné. Je mozná symbolické, ze prednáska pojmenovaná po "otci institucionální ekonomie ve Spojených státech" (viz H. C. Taylor, 1944) by mela poskytnout fórum pro krok smerem k syntéze obou prístupů. Utopisty, a zvláste utopické socialisty, bychom mohli dnes povazovat v duchu této myslenky za iniciátory neceho, co by se dalo nazvat "aktivistickým" (a zároven kritickým) postojem ke spolecenskému systému obecne a k ekonomickému systému zvláste. Byli v jistém smyslu prvními systémovými designéry v sociální oblasti. Karl Marx, Friedrich Engels a jejich následovníci se rozesli s utopickými socialisty. Nesťastným vedlejším produktem bylo zanedbávání problémů alokace zdrojů v ("historicky nevyhnutelné") socialistické ekonomice budoucnosti, pricemz prazsky rodak Karl Kautsky byl jakousi výjimkou. Na konci 19. století se vsak objevili nesocialistictí (a dokonce protisocialistictí) ekonomové, kterí se tímto problémem zabývali v pozoruhodne objektivním duchu, mezi nimi Vilfredo Pareto, brnensky rytir Eugen Böhm-Bawerk a dalsi medrokrevny vidensky neoklasik Friedrich von Wieser. Chapu ze zminovana trojice se snazi uchopit roli Volkswirt v podkastech a na demonstracich, ale realne se jim nepodari byti ani ceskymi narodohospodari za meho plneho souhlasu s Jaroslavem Ungermanem, kdy důchody musí prestat být hríckou v rukou politiků. Je zjevne, ze chybi vhodny navrhar potrebneho mechanismu.