Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Na tomto míste pod agorou bude uzitecné formalizovat pojem mechanismu a jeho vztah k nekooperativní hre (v normální forme), která je jím definována. Hra v Γ normální forme pro n hráců je definována jejich prípustnými strategickými doménami Si a výplatními funkcemi πi , i = 1, ... , n . Píseme π = (π1 , ... , πn ) a hru formálne definujeme jako Γ = (S, π. Mechanismus má s hrou spolecné oblasti strategií, ale lisí se tím, ze zahrnuje funkci výsledku, napríklad h : S → Z, kde Z je prostor myslitelných výsledků (alokace zdrojů v ekonomických modelech, seznamy kandidátů v modelech hlasování). Predpokládeme dále, ze kazdý hrác i má funkci užitku ui : Z → R, která spojuje reálné [císlo] s libovolným myslitelným výsledkem . Pak výplatní funkci i-tého hráce získáme jako slození i-té funkce uzitku s funkcí výsledku. Tj. pro libovolné s v S a libovolné i,
v kazdém prípade je dulezité konceptuálne odlišit výsledkové funkce od výplatních funkcí, protože obvykle povazujeme preference (tedy funkce uzitku) za daná data (soucást "prostredí"), zatímco výsledkové funkce, stejne jako oblasti strategií, mohou být predmetem volby navrhovatele mechanismu, rekneme jako institucionální reformy v pripade VIZE.
V modelu venovaném analýze institucionálního usporádání je totiz nezbytné oddelit to, co patrí k datům ("prostredí") - tedy preference, vybavení a technologie - od toho, co je predmětem lidské manipulace, v Hurwiczove modelu doménu strategií S a výsledkovou funkci h. Je prirozené označovat dvojici (S, h) jako pravidla hry, protože doména S definuje trídu legálních tahů (strategií) a výsledková funkce h jejich důsledky. V zargonu teorie her se dvojice (S, h) nazývá forma hry, v ekonomii mechanismus. Mechanismus není ovlivnen zmenami preferencí, ale výplatní funkci ano. Formu hry lze menit prímo legislativou nebo jinými lidskými opatreními; výplatní funkce pouze neprímo prostřednictvím zmen ve forme hry. Aby bylo mozné pochopit potrebu vymáhání, je treba pripustit možnost chování, které porusuje pravidla hry. V typické hre nepokrývají prípustné oblasti strategií vsechna chování, která jsou fyzicky (nebo psychologicky) proveditelná. Napríklad v karetních hrách jsou urcité typy signalizace fyzicky mozné, ale pravidly hry zakázané. Jak bylo uvedeno výse, jedním z důvodů, proc můze být nutné vynucování, je to, ze jednání, která nejsou zahrnuta v prípustné domene, mohou být pro nekteré hráce výhodná. Koneckonců práve proto můze být zádoucí, nebo dokonce NUTNÉ hlídat strážci! V aplikacích můze úcinnost výsledné funkce vyzadovat také bud vynucování, nebo jiný provádecí aparát (informacní, financní atd.). Bohuzel autor stranek tema nafoukl a zustal skoro tricet let zpatky, jelikoz se na vyzkumu nepodili a ani si neudelal praci s tim podniknout novejsi resersi na tema
But Who will guard the guardiens. Takze by to chtelo omezit pivni dohady a oslapavani okolo toho, kdo kde nekdo neco napsal, vyhrnout si rukavy a zacit pracovat a ne se chvastat zavery pivni penou. Zivot kazdeho neni mezi krasami umeni a mysleni tedy ma sinusoide mezi Apollonem a hedonistickym Dionysem nad osou sve deti pozirajiciho Chrona. To si doufejme autor stranek, kde jinde nez v Athenach uvedomil. Formalizujeme to tak, ze do oblasti volby hráce zavedeme strategie, které jsou pravidly hry zakázány. Takové strategie oznacme jako nelegální, zatímco ty, které jsou pravidly povoleny, nazýváme legální. Abychom reprezentovali skutecné volby, pred kterými hráci stojí, ucinil Leonid Hurwicz radikální krok a zavededl mnozinu vsech proveditelných akcí (doménu skutecných strategií), kterou oznacil S′, a odpovídajícím způsobem funkci skutecného výsledku.
Tento rámec umoznuje formalizovat pojmy prosazování a provádení. Ríci, ze pravidla legální hry jsou úspesne prosazována, znamená, ze výsledky skutecné hry, které umoznují pouzití nelegálních strategií, jsou méne atraktivní nez výsledky legálních strategií. Silná formulace úspesného prosazování by mohla vyzadovat, aby kazdá nelegální strategie byla pro kazdého hráce ovládnuta nejakou legální strategií. Ohledne implementace, zvázit, co je treba udelat, aby instituce, jako je sociální zabezpecení, byla úcinná. Pozadovaný mechanismus – rekneme
definovaný legislativou -urcuje trídu osob, které dostávají platby v závislosti na predchozím príjmu a dalsích promenných. Můze také specifikovat zdroje financování. Je treba formulovat modus operandi, overit, zda mají konkrétní zadatelé nárok na výplatu, a pokud ano, v jaké výsi, a jakým způsobem shromazdovat pozadované prostredky. Obvykle se k plnení techto úkolů, a to jak informacních, tak souvisejících s vymáháním a práve komplex takových cinností a opatrení povazuji za snahu o provádení právních predpisů. Implementace je úspesná, pokud rovnovázné výsledky odpovídají výsledkům pozadované hry, tj. tem, které predpokládá legislativa. Vyjádreno v tomto rámci, důvodem, proc Nashovy rovnováhy nejsou samovymáhací, je to, ze pri absenci vynucování je v důsledku Nashovy rovnováhy pouze nevýhodné precházet k alternativním strategiím v Si , ale ne nutne k strategiím v S′. Tj. skutečnost, ze strategie n-tice s je Nashovou
rovnováhou pro hru Γ, obecne neznamená, ze kazdá nelegální strategie je ovládaná složkou s.
Důvodem, proc nelze Nashovu rovnováhu povazovat za samocinnou, je to, ze predpoklad efektivnosti výsledkové funkce skrývá potrebu institucionálních opatrení, která jsou k tomu obvykle zapotrebí. Tedy i kdyz se vsichni hráci chovají legálne, predpoklad, ze vyzaduje
implementacní opatrení. Pouhé postulování pozadované výsledkové funkce h nestací.
Vratme se nyní k původnímu problému, k potrebe hlídat strázce. V rozporu s tím, co by se dalo predpokládat, polozil slavnou otázku, se Juvenal nezabýval státními nebo politickými zálezitostmi, ale spíse se snazil presvědcit svého přítele, ze manželství je posetilost, zenám se nedá verit a drzet je pod zámkem není resení - protoze ani strázím se nedá verit. Ale zhruba o půl tisíciletí dríve Platón se zabýval úzce související otázkou, kdyz diskutoval o normách chování vhodných pro strázce athenskeho mestského státu, z nichz nejlepsí meli být vybráni jako vládci, tedy v kontextu ideální struktury správy. Sókratés s odkazem na drívejsí výrok ze "opilost je pro strázce nanejvýs nevhodná", ríká: "O opilosti jsme rekli, ze se jí musí zdrzet. Neboť strázce je jiste poslední clovek na svete, jemuz je dovoleno opít se a nevedet, kde se na svete nachází." (viz svobodník Halík). Na to Glaukón, Sókratův tazatel, odpovídá: "Ano, to by bylo absurdní, ze by strázce potreboval strázce." Namísto pozdejsího Juvenalova pesimismu, ba cynismu, vyjadruje Platón - prostrednictvím Glaukóna - optimistický názor, ze by melo být mozné důverovat strázcům a vládcům mesta, ze se budou chovat správne; ze by meli vyzadovat dohled, je absurdita. Juvenalova cynická otázka naznacuje, ze buď neexistuje způsob, jak strázce hlídat, a tudíz není mozné prosadit zádoucí chování manzelek, nebo ze krome "strázců prvního rádu" (tech, kterí hlídají manzelky) je treba mít také "strázce druhého rádu", kterí hlídají strázce prvního rádu. Pokud vsak i ti podléhají zkazenosti, jsou nutní i strázci tretího rádu atd. To vyvolává predstavu nekonecného regresu strázců, kdy strázce rádu k + 1 je nutný ke strezení strázce rádu k, k = 2, 3, ... ad infinitum. Protoze nekonecno strázců není obvykle k dispozici, zdá se, ze to vylucuje prosazení!
Proc nás zajímá Juvenalův (nebo spíse manzelův) problém? Predevším proto, že jej nekterí povazují za podobenství pro tvrzení, ze vymáhání práva je z principu nemožné kvůli perspektive nekonečného regresu zkorumpovaných strázců. 'Přílezitostný empirismus' naznacuje, ze Valencikovsky pesimismus této teze není vzdy oprávnený. Inklinuje vetsinou z podstaty tech, kteri vecne kibicuji a nic poradneho pro spolecno nikdy nevykonali. Známe mnoho situací, kdy jsou pravidla podstatne (ne-li dokonale) dodrzována uplatnována a/nebo vynucována. Proto se vyvarujme lámani holi and problemem autora stranek, tak aby si ulehcil praci a peskoval jine. O tom, zda je implementace pravidel mozná, vsak rozhoduje mnoho faktorů. Za prvé, a to je mozná nejméne důlezité tvrdi Leo Hurwicz, mohou existovat metody implementace, které závisí n a cistě fyzikálních nebo mechanických faktorech, které nevyzadují lidské strázce. Príklady: zarízení pouzívaná na nekterých parkovistích, oba jsme videli s autorem stranek v tureckem Istanbulu která mají za následek prorezání pneumatik tem, kdo pouzijí nepovolené výjezdy nebo vjezdy; tresty spocívající v umístění provinilce na izolovaný ostrov sv. Heleny bez lodi a prílis daleko na to, aby mohl doplavat ke brehu. Za druhé, nekde na konecném konci retezce strázců mohou existovat strázci (individuální nebo kolektivní), kterí sympatizují s pravidly (formou hry),jez ciní urcité chování nezákonným, napr. jejichž etické normy vylucují korupcní chování (ne kazdy, kdo chodi po svete ma castou ceskou potrebu podvadet, lhat, krast a byt cekou spolecnosti netrestan a oslavovan v radach dalsich Kajinku, protoze kdo v CR v TV je na ceskem pantheonu), a kterí mají schopnost (díky moci, financnímu majetku, osobnímu charismatu nebo postavení v kombinaci s respektem obyvatelstva k nemu), jakoz i sklon jednat tak, aby odradili od nevhodného chování strázce nizsího rádu. V nekterých pracích (např. Hurwicz 1993) takové jednotlivce nebo skupiny oznacoval jako intervencní cinitele. V takové situaci je pravděpodobné, ze se pravidlo podaří prosadit. Dobre fungující společnosti se snazí vybírat soudce a vládce z rad takových jedinců. Juvenalova pesimistická otázka naznacuje nekonečný regres potrebných strázců, tedy neexistenci intervenujících. A ne sarkasticke posklebovani a vysmivani za bukem, ci sypani pisku do soukoli a kidy, ze spolecnost je nereformovatelna. Glaukónova poznámka
naopak predpokládá sebekontrolu ze strany Platónových strázců, kterí se ve skutecnosti kvalifikují jako interventi. Juvenal a Platón se tedy z hlediska svých názorů nacházejí na opacných koncích spektra.