Vize, jakou potřebujeme/1115

Vize, jakou potřebujeme/1115

Jak se rodí vize: Časopis !Argument/61

Pokračování série tam, kde skončila, nyní budu postupovat rychleji, budu vybírat je ty příspěvky, které se bezprostředně týkají pěstování vize, konkrétněji toho nejdůležitějšího.

84. článek: Levice v množném čísle,19.9.2024, Ladislav Zelinka

Celé zde: https://casopisargument.cz/59465

Příspěvky Ladislava Zelinky považuji za jedny z nejlepších. Především vzhledem k jeho syntetickému myšlení. Kdo je sleduje delší dobu, může si všimnout, jak v každém z nich postoupí o krok dál k pochopení toho, o co jde a co dělat.

Levice v množném čísle – 3. část

Ladislav Zelinka

Obdobné je to i v případě bezuzdného přerozdělování, ať už formou dotací, dávek nebo jiných transferů, a to nejlépe mimo veřejnou kontrolu cestou tzv. nevládního neziskového sektoru. Levice vždy dělila své záměry na krátkodobé/taktické a dlouhodobé/strategické. Strategicky měla (ať těmi, či jinými cestami), spět k vytvoření dokonalejšího/lepšího světa/společenského systému. Takticky vždy stála na straně potřebných, ale nikdy bez rozmyslu a jakéhokoli omezení shora. V tom je studnicí poznatků a zkušeností praxe tehdejších masových komunistických stran v Itálii, Franci, Španělsku atd.

, které dokázaly prosazovat ono zmíněné přerozdělování tak, aby plnilo cíle taktické, ale nekolidovalo s cíli strategickými.

Úhelným kamenem, který od sebe odlišuje jednotlivé názorové proudy zabývající se "pácháním dobra" je pochopení významu takovýchto přerozdělovacích procesů z hlediska společensko-ekonomického systému. Jedna ze dvou existujících názorových skupin spatřuje mezi mírou přerozdělování a mírou zlepšování světa lineární vztah. Tedy – čím více přerozděluji, tím lepší svět tvořím. Pokud by modelový kapitalista odevzdával ve prospěch vykořisťovaných proletářů více a více nadhodnoty ve formě svého zisku, tím více a více by se celý systém blížil socialismu. V případě úplného transferu by pak onoho socialismu bylo dosaženo, starý podlý svět by (bez nutnosti revoluce, diktatury proletariátu atp.) pokojně zhynul a zavládlo by blaho na věčné časy.

Druhá skupina spatřuje těžiště jinde (pohybujeme se v modelu "výroba – rozdělení – směna – spotřeba"). Tedy nikoli v etapě "rozdělení" (ve formě přerozdělování), nýbrž v etapě předcházející – ve "výrobě". Ve výrobě v jejím filosoficko-politicko-ekonomickém smyslu. Tedy nikoli v nějakém technologickém procesu z oblasti exaktních věd (v dějích fyzikálních, chemických, biologických atd.), nýbrž ve "výrobě" coby procesu společenském, kdy lidé vstupují do vzájemných společenských vztahů při získávání prostředku pro svůj život (při reprodukci antroposféry, jejíž jsou integrální součástí). Při takovémto rozklíčování se ukazuje, že kdyby docházelo při nezměněných společenských vztazích dokonce i k úplnému transferu celého zisku, nevedlo by to k žádnému vytvoření lepšího světa, nýbrž k jeho fatální devastaci.

Ozřejmit se to dá na příkladu ze současného ekonomického modelu, kdy jsou společenské poměry nastaveny tak, aby mezi lidmi panovaly vztahy tržní a ekonomika se, jako celek, řídila podle ziskového kritéria. V době, kdy takovýto model odpovídal aktuálnímu stupni rozvoje výrobních sil, navádělo ziskové kritérium tržní ekonomiku k optimu. Když rozvoj výrobních sil postoupil dál, tržní ekonomika vedená ziskovým kritériem začala ztrácet účinnost a kormidlovala svou efektivnost stále níže pod potenciální optimum. V určitém bodu se vzájemný rozpor mezi potenciálem ekonomiky (potenciálem výrobních sil) a nastavenými společenskými vztahy v etapě "výroby" (výrobními vztahy) začal projevovat stále silnějšími poruchami ve fungování lidské společnosti, které jsou jakýmikoli transfery či charitou nezhojitelné.

Překvapivě rychlý rozpad morálně-etické infrastruktury lidské společnosti, projevující se všeobecnou relativizací a partikularizací, politickými a bezpečnostně-vojenskými krizemi a všudypřítomným chaosem přináší nepřímé důkazy o probíhajících hlubinných dějích, které jsou zatím na povrchu pozorovatelné jen zprostředkovaně, avšak již zatraceně silně. A to je – bohužel – jen skromný začátek.

Při respektování tohoto dělení pak lze levici strukturovat poměrně zřetelně – na tzv. reformistické proudy, jež spatřují těžiště v nápravách nespravedlností systému cestou dílčích úprav a transferů, a na tzv. systémové směry, které v povrchových úpravách stávajícího systému nevidí řešení a prosazují implementaci modelu, odpovídajícího dosaženému stupni rozvoje výrobních sil. Tyto dva směry by měly být schopny spolupracovat, neboť v oblasti taktiky (krátkodobých, aktuálních řešení) mezi nimi nejsou systémové rozpory. Liší se až v oblasti dlouhodobé, ve strategickém cílení. Ale to – při reálné politické praxi sestávající z periodicky se opakujících voleb, časově omezených volebních období, způsobů hlasování atd. – nemusí automaticky přinášet konflikt každodenní a ostrý, jako spíše jen sporadicky se objevující rozkoly ve vypjatých (spíše mimořádných) situacích.

K tomu:

Přihořívá, přihořívá (ale ještě nehoří). Dostáváme se blíž a blíž k pochopení, toho, o co jde. Ano. Přerozdělení neřeší vše, dokonce řeší velmi málo a je zneužitelné. Ale důraz na přerozdělení přece vyplynul právě z nekritického (a často diletantského) chápání Marxovy teorie nadhodnoty: Kapitalista si přivlastňuje "přebytek" (nad reprodukčními náklady) díky tomu že má (jako třída) monopol na vlastnictví výrobních prostředků. Když mu výrobní prostředky sebereme (znárodníme, zestátníme, zespolečenštíme), budeme se moci o tento přebytek šábnout a bude nám hej! – Tady jsme u kořene. Tomu více či méně podlehla i nestalinská část levice. A když se schéma politická moc→zestátnění→přerozdělení ukázalo jako nefunkční, velká část intelektuální levice diskutovala jen o tom, zda příště zestátňovat opatrněji, postupněji, demokratičtěji. Místo toho, aby hledala jiný rámec historického pochopení změn. Kdyby znala dostatečně Marxe, našla by ho. Ale ona nehledala a postupně se zcela izolovala od teorie, která tak pochopitelně ztratila důvěru i široké veřejnosti.

V tomto má L. Zelinka nepochybně pravdu: "vzájemný rozpor mezi potenciálem ekonomiky (potenciálem výrobních sil) a nastavenými společenskými vztahy v etapě "výroby" (výrobními vztahy) začal projevovat stále silnějšími poruchami ve fungování lidské společnosti, které jsou jakýmikoli transfery či charitou nezhojitelné". Ale chce to alternativu vyjádřit konkrétněji a nebýt jen jako tajemný hrad v Karpatech a říkat, že to, co se odehrává přináší "nepřímé důkazy o probíhajících hlubinných dějích, které jsou zatím na povrchu pozorovatelné jen zprostředkovaně, avšak již zatraceně silně".

Snad jen ještě jednu připomínku k této části. Rozpor není ani tak mezi "reformistickými proudy" a "systémovými směry" (zde by byla dohoda možná), ale mezi zmanipulovanou a nezmanipulovanou částí levice ze strany současné globální moci. A s těmi, kteří se ze zmanipulování náhradními problémy nevymaní (kteří se vylíhli z kukaččích vajec), spolupracovat nelze.

(Pokračování) 

A k tomu trochu inspirující přírody:

Výlet na Říp. Spojil jsem ho s návštěvou Roudnici, kde se konala dost významná akce, kterou pořádal Petr Bureš známý jsou TV Petr Bureš, kde jsem měl nedávno dost důležitý videorozhovor na aktuální téma, viz: https://www.youtube.com/live/qubWlNUzPVI

Rotunda sv. Jiřího a sv. Vojtěcha na vrcholu Řípu.

Výhled z Roudnické vyhlídky kousek od vrcholu Řípu.

Tady vidíme, proč se vyhlídka jmenuje "Roudnická". V pozadí trochu zamžené České střehoří včetně Radobýlu. Ten je trohu vlevo a trochu vidět. Tam někde je  Porta Bohemica.

Tady je celá sbírka chorošů. Nejzajímavější je ten uprostřed, trochu narůžovělý. Klanolístka. Tuhá, ale jedlá. Lze ji i žvýkat či použít vývar. Významné, zejména protirakovinové, léčivé účinky.