Vize, jakou potřebujeme/1072

Vize, jakou potřebujeme/1072

Jak se rodí vize: Časopis !Argument/36

Pokračování série tam, kde skončila, nyní budu postupovat rychleji, budu vybírat je ty příspěvky, které se bezprostředně týkají pěstování vize, konkrétněji toho nejdůležitějšího. V jakém smyslu nejdůležitějšího? V následujícím:

1) Posun ve vidění reality:           _od↑^k

Nejdříve musíme vyjít ze slepé uličky chybného vidění reality k tomu, o co ve skutečnosti jde. Bez toho to prostě nepůjde. V tom měli pravdu Goethe i Lenin:

Goethe: "Kdo si nezapne správně první knoflík, ten se už dobře neobleče."

Lenin: "Kdo se pouští do dílčích otázek bez před běžného vyřešení obecných otázek, bude nevyhnutelně na každém kroku bezděčně "narážet" na tyto obecné otázky. A narážet na ně slepě v každém jednotlivém případě znamená odsuzovat svou politiku k nejhoršímu kolísání a bezzásadovosti."

Budu ilustrovat na článcích v časopisu !Argument, který je z řady důvodů pro tento účel nejvhodnější. Začal jsem od zvládnutelného horizontu nahlíženého zpětně: Začátku roku 2024.

71. článek:Naše národní povaha 27.6.2024, Adam Votruba

Celé zde: https://casopisargument.cz/58129

Článek Adama Votruby názorně ilustruje, v čem je náš největší (český, ale vyskytuje se i v jiných zemích) problém. K tomu nejdříve názorná ukázka z poměrně dlouhého článku:

"Chci se zde zabývat jedním aspektem české národní povahy – konkrétně těmi povahovými sklony, které se projevují v politickém jednání.  Je totiž pravda, že různé národy upřednostňují odlišný typ politické akce a nezřídka reagují na podobnou situaci odlišným způsobem. Kořeny tohoto založení nacházíme někdy i v dosti dávné minulosti. Němci nejsou nejhorlivějšími stoupenci sjednocené Evropy toliko dnes, byli jimi i ve středověku. Francouzi jsou vnímání jako národ, který má zálibu v demonstracích a stávkování, v čemž se spatřuje tradice založená Velkou francouzskou revolucí. Češi jsou nejateističtějším národem v Evropě, přičemž kořeny tohoto jevu tkví v Bílé hoře, resp. v tom, že katolicismus nám byl vnucen zároveň s potlačením české státnosti. - Položme si tedy otázku, co můžeme považovat za typické pro politické jednání českého národa? Po mém soudu je to především sklon k loajálnímu jednání. Češi ve své novodobé historii opakovaně nespoléhali na vlastní síly, ale obraceli se na mocnější ochránce. Za ochranu byli ochotni nabídnout to, co se obvykle nabízí, tedy loajalitu. Své národní zájmy hájili spíše suplikami než zbraněmi."

Následuje upovídaná argumentace, která si vybírá jen to, co se pro výše uvedená tvrzení hodí. A tak se tam neobjeví (ani slůvkem) odkaz na dílo a odkaz Husa, Jeronýma, Komenského, Balbína, Havlíčka, Masaryka, Čapka, Richtu (přičemž tento seznam by bylo možné zahustit a doplnit více než desítkou současníků, jejichž hodnocení přinese budoucnost). Dříve než připomenu, na co A. Votruba zapomněl, případně co přehlíží, ale co je v současné době nejaktuálnější, ocituji ještě závěr jeho článku:

"Nabízí se nyní otázka, co z toho vyplývá. Analýza stavu ovšem není sama o sobě návodem k praktické činnosti. K tomu by bylo třeba zodpovědět ještě otázky "nefaktické": Co je cílem našeho politického jednání? Oč nám jde? Jaký je smysl politiky? Zde budou odpovědi rozdílné a demokratická společnost se na nich těžko úplně shodne. Myslím si však, že politik, který chce být státníkem, by si měl být vědom předností i nedostatků svého národa a vědomě s nimi pracovat. To na jednu stranu znamená usilovat o povznesení vlastní společnosti, ale na druhou stranu mít i přiměřená očekávání v tom, čeho lze dosáhnout. Každopádně při pohledu na moderní české dějiny se zdá, že jako národ se toho máme ještě hodně co učit."

Nejen národ, ale i A. Votruba by se měl ještě hodně učit. A začít co nejdříve. Ostatně – každý z nás máme jen nedokončené celoživotní vzdělání. Úplně totiž vypustil jeden významný atribut českých dějin (který by měl být nepřehlédnutelný, protože je i na prezidentské standartě): Tendování k politice, která vychází z pravdy poznané. Vždy, když v českých dějinách svitla naděje, že pravda poznaná může být oporou úspěšného politického jednání, snažil se ji náš národ využít. Jak je možné, že se tato doložitelná skutečnost přehlíží, přitom v době, kdy oporu v pravdě poznané potřebujeme nejvíce a kdy jsme schopni (i díky dostatečnému počtu současníků, kteří si toho jsou vědomi a na poznání politicky i strategicky využitelné pravdy se aktivně podílejí) kvalifikované pochopení současné doby nalézt?

Neznalost historického zápasu o poznání pravdy, přehlížení étosu, který s tím byl a je spojen, vede k dost trapnému národnímu sebemrskačství a následně politice, která mění loajalitu (vztah vzájemného respektování států či národů) v obyčejné a ubohé vlezdoprdelkovství.

(Pokračování dalším článkem)

Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11847-vize-jakou-potrebujeme-1027.html

A k tomu trochu inspirující přírody:

Z Černolic ke Kamenné. Za houbami - malá vzpomínka na sezónu. Ale hlavně procházka nejhezčímí místy blízké části Brd.

Výhled z Kamenné přes údolí Berounky na Karlštejn.

Jeden z největších úlovků.

Návrat k rozcestí U Šraňků. Výhled na Kladno.

A toto již je závěr cesty. Výhled z okraje Černolic na opačnou stranu, směrem k Posázaví.