Vize, jakou potřebujeme/1016

27. září 2024 | 00.01 |

blog ›

Jak odvrátit tragický konec globální levice?/4

Časopis !Argument přináší nejvíce podnětné příspěvky k pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize. Tentokráte přinesl článek, který si zaslouží mimořádnou pozornost, protože dává velmi podnětnou odpověď na otázku, proč se levice dostala do současné tragické situace. Vyšel z pera Ladislava Zelinky pod názvem Levice v množném čísle 19. září:

Levice v množném čísle – část 4.

Ladislav Zelinka

(zde je celý ke stažení https://casopisargument.cz/59465 )

Otázka přerozdělování

Obdobné je to i v případě bezuzdného přerozdělování, ať už formou dotací, dávek nebo jiných transferů, a to nejlépe mimo veřejnou kontrolu cestou tzv.

nevládního neziskového sektoru. Levice vždy dělila své záměry na krátkodobé/taktické a dlouhodobé/strategické. Strategicky měla (ať těmi, či jinými cestami), spět k vytvoření dokonalejšího/lepšího světa/společenského systému. Takticky vždy stála na straně potřebných, ale nikdy bez rozmyslu a jakéhokoli omezení shora. V tom je studnicí poznatků a zkušeností praxe tehdejších masových komunistických stran v Itálii, Franci, Španělsku atd., které dokázaly prosazovat ono zmíněné přerozdělování tak, aby plnilo cíle taktické, ale nekolidovalo s cíli strategickými.

Úhelným kamenem, který od sebe odlišuje jednotlivé názorové proudy zabývající se "pácháním dobra" je pochopení významu takovýchto přerozdělovacích procesů z hlediska společensko-ekonomického systému. Jedna ze dvou existujících názorových skupin spatřuje mezi mírou přerozdělování a mírou zlepšování světa lineární vztah. Tedy – čím více přerozděluji, tím lepší svět tvořím. Pokud by modelový kapitalista odevzdával ve prospěch vykořisťovaných proletářů více a více nadhodnoty ve formě svého zisku, tím více a více by se celý systém blížil socialismu. V případě úplného transferu by pak onoho socialismu bylo dosaženo, starý podlý svět by (bez nutnosti revoluce, diktatury proletariátu atp.) pokojně zhynul a zavládlo by blaho na věčné časy.

Druhá skupina spatřuje těžiště jinde (pohybujeme se v modelu "výroba – rozdělení – směna – spotřeba"). Tedy nikoli v etapě "rozdělení" (ve formě přerozdělování), nýbrž v etapě předcházející – ve "výrobě". Ve výrobě v jejím filosoficko-politicko-ekonomickém smyslu. Tedy nikoli v nějakém technologickém procesu z oblasti exaktních věd (v dějích fyzikálních, chemických, biologických atd.), nýbrž ve "výrobě" coby procesu společenském, kdy lidé vstupují do vzájemných společenských vztahů při získávání prostředku pro svůj život (při reprodukci antroposféry, jejíž jsou integrální součástí). Při takovémto rozklíčování se ukazuje, že kdyby docházelo při nezměněných společenských vztazích dokonce i k úplnému transferu celého zisku, nevedlo by to k žádnému vytvoření lepšího světa, nýbrž k jeho fatální devastaci.

Ozřejmit se to dá na příkladu ze současného ekonomického modelu, kdy jsou společenské poměry nastaveny tak, aby mezi lidmi panovaly vztahy tržní a ekonomika se, jako celek, řídila podle ziskového kritéria. V době, kdy takovýto model odpovídal aktuálnímu stupni rozvoje výrobních sil, navádělo ziskové kritérium tržní ekonomiku k optimu. Když rozvoj výrobních sil postoupil dál, tržní ekonomika vedená ziskovým kritériem začala ztrácet účinnost a kormidlovala svou efektivnost stále níže pod potenciální optimum. V určitém bodu se vzájemný rozpor mezi potenciálem ekonomiky (potenciálem výrobních sil) a nastavenými společenskými vztahy v etapě "výroby" (výrobními vztahy) začal projevovat stále silnějšími poruchami ve fungování lidské společnosti, které jsou jakýmikoli transfery či charitou nezhojitelné.

Překvapivě rychlý rozpad morálně-etické infrastruktury lidské společnosti, projevující se všeobecnou relativizací a partikularizací, politickými a bezpečnostně-vojenskými krizemi a všudypřítomným chaosem přináší nepřímé důkazy o probíhajících hlubinných dějích, které jsou zatím na povrchu pozorovatelné jen zprostředkovaně, avšak již zatraceně silně. A to je – bohužel – jen skromný začátek.

Při respektování tohoto dělení pak lze levici strukturovat poměrně zřetelně – na tzv. reformistické proudy, jež spatřují těžiště v nápravách nespravedlností systému cestou dílčích úprav a transferů, a na tzv. systémové směry, které v povrchových úpravách stávajícího systému nevidí řešení a prosazují implementaci modelu, odpovídajícího dosaženému stupni rozvoje výrobních sil. Tyto dva směry by měly být schopny spolupracovat, neboť v oblasti taktiky (krátkodobých, aktuálních řešení) mezi nimi nejsou systémové rozpory. Liší se až v oblasti dlouhodobé, ve strategickém cílení. Ale to – při reálné politické praxi sestávající z periodicky se opakujících voleb, časově omezených volebních období, způsobů hlasování atd. – nemusí automaticky přinášet konflikt každodenní a ostrý, jako spíše jen sporadicky se objevující rozkoly ve vypjatých (spíše mimořádných) situacích.

K tomu:

K této vynikající pasáži se pokusím udělat co nejstručnější, ale o to významnější poznámku: Nesmí se zapomenout na to, že "bezuzdné přerozdělování" je ekonomickou základnou přerozdělovací (odcizené) moci, která hájí svůj zájem na monopolu přerozdělování. Je to moc krutá, nesmiřitelná, tupá, nereformovatelná. "Překvapivě rychlý rozpad morálně-etické infrastruktury lidské společnosti, projevující se všeobecnou relativizací a partikularizací, politickými a bezpečnostně-vojenskými krizemi a všudypřítomným chaosem" vzešel právě z toho, že "bezuzdné přerozdělování" se stalo ekonomickou základnou globální společnosti. K tomu jen dodám, že toto "bezuzdné přerozdělování" probíhá i formou politiky "sankcí", tedy povolování toho, kdo s kým smí či nesmí ekonomicky spolupracovat.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Měl jsem možnost pobýt přes víkend v Jeseníkách a užát si jejich pozdně letní či spíše ranně podzimní krásy. Spojil jsem návštěvu "zlatého dolu", tj. jedné ze štol v okolí Zlatých hor (Poštovní štoly) s výletem na Praděd a procházkou v nedalekém Polsku.

Cesta nahoru. Tam někde vysoko je původní vchod do štoly, kde hodně dávno lidé podle zabarvení listů stromů odhadovali existenci zrudnění a postupně se prokopávali níž a níž.