Vize, jakou potřebujeme/1015

Vize, jakou potřebujeme/1015

Jak odvrátit tragický konec globální levice?/3 

Časopis !Argument přináší nejvíce podnětné příspěvky k pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize. Tentokráte přinesl článek, který si zaslouží mimořádnou pozornost, protože dává velmi podnětnou odpověď na otázku, proč se levice dostala do současné tragické situace. Vyšel z pera Ladislava Zelinky pod názvem Levice v množném čísle 19. září:

Levice v množném čísle – část 3.

Ladislav Zelinka

(zde je celý ke stažení https://casopisargument.cz/59465 )

Po otřesech v letech 1989/1990 získala pravice několik výhod. Rozklad leninsko-stalinské verze socialistických modelů okamžitě vyložila jako porážku úplně všech levicových směrů a tato interpretace byla všeobecně přijata (i na levici). Při hledání odpovědi na otázku "Jak dál?" jí pak stačilo se ohlédnout zpátky a říci, že chce obnovit to, co už tu bylo. Tomu se voličsky nedá odolat – je to hra na jistotu (víme, do čeho jdeme), netrápí nás tedy žádné mučivé nejistoty ohledně budoucna a navíc – v minulosti funguje efekt "růžových brýlí". Všichni byli krásní a mladí, kráva byla větší, kytky víc voněly a deset deka salámu – to bylo salámu!

Zato na levici, tam zbyl jen pláč a skřípění zubů. Jedni nevěděli, komu se dřív, více a za co omlouvat a od čeho všeho se distancovat. Jiní zase hledali a nenacházeli nějaký model či alespoň program, jak ten svět udělat lepším. To, že v Číně, Vietnamu atd. nějaká jeden a půl miliarda lidí funguje podle jakéhosi levicového konceptu jim ušlo. A tak jsme holt skočili u těch žab, LGBT a sebevražedné charity v podobě nesmyslných sociálních transferů.

Tato témata (programové drobty ze stolu, kde hoduje pravice) skutečně nemohou být pro levici ani nosná, ani sjednocující. Začněme kupř. oním "ekologismem". Narušování přírodního prostředí přírodou samou je integrální součástí života jako takového (zničení krajiny kobylkami, sopečným výbuchem či povodní atd.) a bylo zde od samého počátku o stovky miliónů let dříve, než se vyvinul náš živočišný druh. Poškozování životního prostředí lidmi – systémové a opakované – je až dílem člověka od konce osmnáctého století přes století devatenácté a dvacáté dodnes. Ano, i dříve se člověk tu a tam "vyznamenal", když zdevastoval mediteránní krajinu pastevectvím koz a ovcí, či když kvůli budování neporazitelné Armády odlesnil Španělsko. Ale to pravé ořechové přinesl až kapitalismus se svými "volnými zdroji".

Tady je velmi důležité zdůraznit, že v důsledku leninské koncepce (jež na rozdíl od klasiků připouštěla revoluci – a tím i budování socialismu – nikoli celosvětově, nýbrž jen v některých zemích) se vesele devastovalo nejen na západě, ale i na východě. Neboť je-li veden nesmiřitelný třídní boj o život, kdo by koukal na nějaké žáby. Ekologismus je tedy reakcí na devastační působení společenského uspořádání vztahů mezi lidmi v určité, časově omezené periodě. Jiné formy uspořádání v minulosti takové účinky neměly a lze předpokládat, že ani ty budoucí je míti nebudou.

Člověk je – jakožto živý tvor – součástí přírody a přesto, že si uvnitř ní vytváří svou "antroposféru", nemá a priori potřebu vše okolo jen ničit a poškozovat. Záleží toliko na okolnostech – většinou jde o způsob, jakým si zajišťuje prostředky pro svou obživu a přežití. Dokud je odkázán na povrch této planety, jenž využívá jako konvertor různých forem energie do pro něj použitelné formy, dotud se bude s určitými problémy ve vztahu "člověk versus příroda" potýkat. Jakmile ale dokáže potřebnou energii získávat a využívat přímo bez konverze skrze potravinové či jiné energetické řetězce, daný problém odpadne. Ale i do té doby lze úpravou nastavených společenských vztahů škodlivost působení člověka na jeho životní prostředí mírnit. I nyní je člověk schopen chovat se ke svému prostředí nejen šetrně, ale i esteticky.

Pro levici to především znamená nikoli odklon od ekologie, nýbrž důsledné vyvracení onoho zmíněného převráceného vnímání – tj. že vše ekologické je vždy automaticky levicové a kdo není fanatický "zelený", je nácek a na levici nepatří.

K tomu:

Moc pěkně napsáno. Zejména, proč právě ta sázka na grýndýl. Přesto považuji (pro úplnost – když už spatřil světlo světa tak skvělý příspěvek, bylo by škoda k němu nepřipojit to, co je také důležité) za vhodné následující doplnění formou odpovědi na tuto otázku: Jak je možné, že v podmínkách, kdy metodologicky vyfutrovaný, na stříbrném podnose přinesený na akademickou půdu zbavenou "škůdců" a "ochránců starých pořádků" odkaz klasiků nebyl dále rozvíjen tak, aby umožnil plnou ideovou převahu "nové společnosti". Jak to, že právě v době, kdy se vědě vzešlé z odkazu "klasiků marxismu-leninismu" mělo dařit nejlépe, zašla na úbytě? Čestné výjimky se neprosadily (např. Iljenkov, Richta, Djillas, Lukacs), ale byly úspěšně likvidovány, případně alespoň dostatečně odstaveny od vlivu na politiku.

Že by to bylo tím, že se nikdo dostatečně chytrý tak dlouhou dobu nenarodil? – Na to asi nikdo věřit nebude. Vysvětlení je prosté a marxistické. Teorie, která původně sloužila k odporu zdola proti bezpráví shora byla modifikována tak, aby sloužila "nové (djilasovské) třídě", aby obhajovala její privilegia (nomenklaturní moc), aby se stala ideologií ordinovanou shora. Tím přestala být rozvíjejí se teorií.

Ukázalo se, bohužel přesvědčivě a bolestně, že levice bez dobré, funkční, rozvíjející se teorie, jejímž nositeli jsou ti, kteří jsou nuceni potýkat se s bezprávím "shora", degeneruje, rozkládá se, atrofuje, stává se manipulovatelným nástrojem nejreakčnějších sil doby.

Zpět k teorii! – Pokud někdo říká, že "obyčejní lidé nemají o teorii zájem", "že úspěšné hnutí potřebuje osobnosti a ne vědu" apod., prohřešuje se vůči levici stejným způsobem, jako ten, kdo chce zušlechtit plemeno kastrováním těch nejlepších kusů.

Levicový Západ věřil ve světlé zítřky Východu vzešlého z levicového hnutí a hlásícího se k levici, tak také dopadl podle toho.

Poznámka: Nebylo to tak černobílé, jak to líčím, vývoj probíhal typicky dialekticky (vnitřně rozporně se spoustou zvratů), tím obtížněji ho však bylo možné spatřit "zvenku" i "zevnitř". (Vím, o čem mluvím, napsal jsem k tomu několik dost podstatných článků za minulého režimu, zejména do časopisu Politická ekonomie, ale to bylo na byla jen kapka v moři.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Měl jsem možnost pobýt přes víkend v Jeseníkách a užát si jejich pozdně letní či spíše ranně podzimní krásy. Spojil jsem návštěvu "zlatého dolu", tj. jedné ze štol v okolí Zlatých hor (Poštovní štoly) s výletem na Praděd a procházkou v nedalekém Polsku.

Kousek od vchodu do Poštovní štoly. Bohužel není zlato všechno, co se třpytí, když se na chvíli může člověk cítit jako ve slavném filmu s Gregory Peckem ve filmu Mackennovo zlato.

Nenápadný vchod do štoly. Zde někde se prý kdysi propadl poštovní vůz, odsud název.

Pozůstatky těžby ze starší i nedávné doby hned u vchodu.

Děti. Pracovaly zde už od šesti let.