Poziční investování a teorie mechanismů – část 19.

Tento příspěvek je určen do seriálu k pěstování vize. Protože si však 1000. pokračování tohoto seriálu vyžaduje důstojné připomenutí vykonané práce, zařadil jsem do něj příspěvky věnované ohlasu na to, kam se podařilo dojít. Současně však - soudě dle ohlasů - je dost těch, kteří očekávají ukončení série k této náročnější teoretické problematice, rozhodl jsem se pokračovat se zveřejňováním této problematiky paralelně se seriálem. Tyto články pak ve vhodnou dobu do vize začlením.

Poziční investování a teorie mechanismů – část 19.

Z několika důvodů, které jsem uvedl v první části, vkládám do seriálu k vizi sérii věnovanou pokrokům v oblasti teorie pozičního investování, tentokrát zaměřenou na problematiku návrhu mechanismů a institucí.

Žijeme v "konkurenčním světě"? (a pokud ne, tak proč)

Připomeňme si ze závěru předcházející části to, čeho se jako "poslední instanci", která má uchránit fungování mechanismů a institucí (řešit Hurwiczův problém "kdo uhlídá strážce"), dovolává R. Myerson:

Můžeme předpokládat, že v konkurenčním světě by si frakce dlouho neudržela politickou moc nad velkou společností, pokud by její členové nedokázali řešit problémy s volnou soutěží v kolektivních akcích na obranu své moci proti výzvám ze strany jiných potenciálních frakcí

K tomu:

1. Žijeme v "konkurenčním světě" v tom smyslu, že pokud dojde ke zneužití moci (rozkrádání shora ve velkém, používání dvojího metru k udržování poslušnosti, dosazování vydíratelných osob do funkcí, které by měly systém chránit před zneužitím moci apod.)? – Ne. Žijeme v globálním systému, který ovládla současná globální moc a který je běžnou "mezistátní" konkurencí nereformovatelný. Ke struktuře globální moci viz:

https://radimvalencik.pise.cz/10793-struktura-soucasne-globalni-moci.html

Z tohoto světa se pomalu, s řadou rizik a obrovskými ztrátami dostáváme pomalým, váhavým procesem vytváření vícepolárního, tj. konkurenčního světa, např. v rámci iniciativy BRICS, ale i tím, že globální moc tu či jinde naráží na bariéry toho, co potřebuje prosadit k udržení funkčnosti vlivových sítí založených na poskytování inside informací.

2. Na tom, že svět dospěl do stádia degenerující globální moci, se podepsali i ti, kteří – podobně jako R. Mayerson – od počátku hledali "elitářské řešení" v podobě "malé skupiny speciálně určených osob". Tudy cesta prostě nevede a teorie se zde zpronevěřila sama sobě. Výsledkem nikdy nemůže být nic jiného než to, co s obrovskou intuicí předpověděl J. Tolkien:

Jeden prsten vládne všem,

Jeden jim všem káže,

Jeden všechny přivede,

do temnoty sváže

Kudy tedy vede cesta k nalezení mechanismů a institucí, které by byly dostatečně odolné proti zneužití moci?

Existuje vůbec, má smysl ji hledat, není to stejně neřešitelný problém jako hledání "pevného bodu ve vesmíru" nebo "kamene mudrců"?

V dalším pokračování ukážeme, že tato cesta existuje, a zformulujeme základní požadavky, kterým musí řešení stability systému mechanismů a institucí vyhovovat v podmínkách:

- Dynamického vývoje technologií.

- Velké a složitě strukturované lidské pospolitosti.

- Deformací vzniklých neřešením tohoto problému (bujení endoparazitů a endopredátorů na po "Petriho misce" evolučního úspěchu, který přinesl dynamický technologický pokrok).

- Konkrétněji: Existencí superstruktur vzniklých propojením pozičního investování a tvorby struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (vzájemného vydírání a protěžování v institucionálních strukturách), které přerostlo v globální systém.

Dlužno zdůraznit, že jde o řešení teoretické, které ovšem musí být dostatečnou oporou při řešení daného problému v rovině praktické.

(Pokračování)