Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Mechanismus s dosazením vysledku z vyjednavani v libovolném budoucím case
Samozrejme ze teorie je dal, príklad ukazuje potrebu teorie, která uz pomohla vyresit vyjednávací problém modelování- tedy vecne autora stranek uslapavani kolem Nashe. Pokusím se tento problém resit ve dvou fázích. Nejprve se zastavim u nekooperativních modelu vyjednávání, které explicitne popisují proces vyjednávání a zachycují podle mehoho názoru důlezité rysy vyjednávacích situacích. Muzeme uvazovat o dvou základních motivech, které mohou strany vyjednávacího procesu primet k dosažení dohody namísto nekonecného trvání na neslucitelných pozadavcích, ktere prave s nashovym pristupem nabizi autor stranek. Jeden motiv souvisí s netrpelivostí stran uzívat si vyhod dohody. Druhý motiv souvisí s obavou stran, ze pokud budou jednání prodluzovat, mohou ztratit moznost dohody vubec dosáhnout. V souladu s tím by bylo dobre do teorie prijout modely strategického vyjednávání, které postupne zachycují kazdý z techto motivu. První motiv je zachycen v prirozeném modelu, o nemz uvazoval Rubinstein (1982). V tomto modelu vyjednávání probíhá v case podle predem stanoveného postupu strídání nabídek a odpovedí obou stran. Motivace stran dohodnout se spocívá v tom, ze jsou netrpelivé vuci budoucnosti. Druhý motiv zachycuje jiná verze modelu strídání nabídek. V této verzi strany nejsou netrpelivé, ale celí riziku, že pokud se dohoda opozdí, obecne zname ceske vsudepritomne uondani, pak prílezitost, kterou doufají, ze spolecne vyuzijí, muze být ztracena (např. zatímco vyjednávají, prílezitost muze být vyfouknuta napr. tretí stranou). Druhá verze je blizší vlastnímu pokusu Nashe (1953) a nejsem si jisty, jestli o ni autor stranek vi, o zduvodnení jeho axiomatického resení pomocí nekooperativní hry (viz také Crawford (1982) a Moulin (1984)), ktere bylo oba mozne potkat na oslave Vincentovych narozenin v letosni Budapesti. Od Nashova pokusu se lisí tím, ze nepostuluje nereálnou (Schelling, 1960) schopnost hráců cinit závazné hrozby, jak ji popsal dalsi vyrazny nobelista. Oba strategické modely vykazují jedinecnou dokonalou rovnováhu. Podle Binmore (1980),necháva casový interval mezi po sobe jdoucími nabídkami v obou modelech klesnout na nulu. To umoznuje studovat mezní situace, kdy je vyjednávací postup v podstate symetrický nebo kdy lze potenciální náklady na zpozdení dohody o jedno období povazovat za zanedbatelné. Za druhé, byly zkonstruuovany dva statické problémy (S, s ), které odpovídají dvema vyjednávacím situacím. To znamená, ze v kazdém prípade navrhneme volbu funkcí uzitku u a "2 pouzitých pri definování S. Ve druhém modelu, kde je hnací silou pravdepodobnost krachu (v ceskem prostredi take velmi castou udalosti, zvlaste ve vlasteneckych kruzich), jsou u a "2 odvozeny z postojů stran k riziku, tj. jsou to von Neumannovy-Morgensternovy funkce uzitku v plne sve krase; S' odpovídá výsledku získanému v prípadě krachu procesu vyjednávání. V hrstovém modelu, kde je hnací silou netrpelivost stran, pouzíváme výsledek reprezentace Fishburna a Rubinsteina (1982) k odvození funkcí o, a " z casových preferencí stran. Tyto reprezentace uzitku odrázejí relativní netrpelivost stran. Prvek s' odpovídá výsledku, který má tu vlastnost, ze kazdá ze stran je indiferentní mezi dosazením tohoto výsledku nyní nebo jeho dosazením v libovolném budoucím čase. To znamená, ze s' má interpretaci status quo (zádná ztráta - zádný zisk) pozic stran. Po sestrojení dvojic (S, s ) bylo ukázano, že v kazdém z modelů je limitní hodnota rovnovázný výsledek se shoduje s resením príslusného maximalizacního problému. Druhý model tedy implementuje standardní Nashovo resení dané s , zatímco hrst model implementuje to, co budeme nazývat casove preferencní Nashovo resení. ačkoli Ackoliv obe resení predstavují jedinecné body, v nichz je Nashův soucin pro príslušnou dvojici (S, s') maximalizován, oznacujeme je odlisnými názvy, abychom zduraznili, ze jejich implementace povede k ruzným dohodám s ohledem na základní mnozinu dusledku pro obě strany. Meli bychom korektne poznamenat, ze Ken Binmore (1980) si jiz vsiml souvislosti mezi výsledkem mezní rovnováhy v Rubinsteinově modelu a Nashovým řešením. Dalsi Binmorova práce vsak ukazuje, ze tento mezní výsledek ve skutecnosti není Nashovým resením, jak se obvykle interpretuje, ale že se jedná o casove odlisné preferencní Nashovo resení- toto omezeni je dano jeho stacionarito narozdil od dynamickeho pristupu zabudovanem v mechanismu.