Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: K 999.pokracovani jsem chtel svym prispevkem podekovat autorovi stranek za jeho prinosne a skvele snazeni, ktere celou dobu skoro celych 3 let cini. Autor stranek drive vyjadroval sve vzhrady a tak jsme navrhli Raiffa modifikovanem reseni k obhajobě Kalaiova a Smorodinského resení ve srovnání s jeho soucasnou ortodoxní obhajobou Nashova vyjednávacího resení.
Nepovazuji vsak za nutné opustit první resení ve prospěch druhého, protoze, jak poznamenávám, obe koncepce řešení se shodují, pokud je vyjednávací problém Binmorovym (X,ξ symetrický. Nesouhlasím s auterem a tim i Johnem Nashem, ze lze v jeho prístupu ke společenské smlouvě rozumně omezit pozornost
na symetrické vyjednávací problémy, jako to John Nash provedl svymi axiomy.
Na druhou stranu se nedomnívám, ze by se jednalo o prílis významnou modifikaci teorie spolecenské smlouvy, kdyby podle prani autora stranek bylo pouzito Nashovo vyjednávací resení vsude tam, kde v současnosti pouzíva
Kalaiovo-Smorodinského řešení. Obe resení jsou zrídkakdy velmi vzdálená i v asymetrických vyjednávacích problémech. Resení Nashova vyjednávání ani Kalaiovo-Smorodinského resení nezávisí na tom, zda jsou uzitky hrace 1srovnatelné s uzitky hrace 2. To signalizuje skutecnost, ze na rozdíl od proporcionálního vyjednávacího resení nebo vázeného utilitaristického resení
predstaveného v knize Howarda Raiffy a R.Ducan Luce: Games and Decisions nemá ani Nashovo vyjednávací resení, ani Kalaiovo-Smorodinského
resení životaschopnou obhajobu jako etický koncept. Na tomto bode je treba v prípade Nashova vyjednávacího resení trvat, neboť Raiffa v rané fázi rozceril vodu srovnáním nekolika myslenek, z nichz Nashova byla jednou, jako kandidátů na ''spravedlivé'' rozhodcí schéma. Od té doby myslenka, ze Nashovo vyjednávací rešení je třeba správně interpretovat tímto zpusobem, zacala zít svým vlastním
zivotem a Nashovo vyjednávací řešení se je bezne odmítáno s oduvodnením, ze jako etický koncept nemá zádné opodstatnění. Shodujeme se
však na tom, že Nashovo vyjednávací řešení nemá jako etický koncept žádnou hodnotu. Pokud by mělo hodnotu jako etický koncept, bylo by nevhodné navrhnout jej k použití v původním stanovisku, protože by to znamenalo předjímat roli původního stanoviska při určování toho, co má být
považováno za etické. Když se používá Nashovo řešení vyjednávání, má předpovědět, jaký by byl za určitých ideálních okolností výsledek, kdyby exempláře homo economicus vyjednávaly optimálně.
Nikdy tedy nejde o to, zda se výsledek někomu líbí, nebo ne. Stejně jako v případě 2 + 2 = 4 jde pouze o to, zda je výsledek přesný. Netvrdím ze prístup k problému vyjednávání z totozného hlediska by mel byt eticky netvrdím, ze Kalaiovo-Smorodinského rešení má etické zásluhy. Osobne si racionální vyjednávání představuji jako dvoufázový proces, v nem kazdý vyjednavač i vznásí nárok yi , po nemz následuje ústupek jeho konecné výplatě xi .
Racionální nároky, jsou podle me, jsou takové, které maximalizují yA a yE , přičemž platí požadavek, že (ξA , yE ) a (yA ,ξ ) odpovídají proveditelným dohodám. Vyjednavaci pak delají ústupky v souladu s pravidlem
nespecifikovaný proces. To vede k dohode o dvojici uzitku (xA ,xE ). Je mozne jako Gauthier, ktery definuje "relativní velikost ústupku hráce" jako ci = (yi - xi )/(yi - ξi ). Zdůrazňuje přitom škálovou invariantnost toto mnozství. Dále trvá na tom, že ústupky racionálních vyjednavaču budou voleny tak, aby se
minimalizovala větší z hodnot cA a cE . To je "princip von Neumannovskeho minimax a relativních ústupku". Naopak Gauthierova (1987, s. 143 v Morals by Agreement) obhajoba tohoto posledního požadavku je velmi strucná. Tvrdí, ze tato podmínka:. . . vyjadřuje stejnou racionalitu vyjednavacu. Protože kazdá osoba jako osoba maximalizující uzitek usiluje o minimalizaci svého ústupku, pak nikdo nemuze ocekávat, ze jiná racionální osoba bude ochotna ucinit ústupek, pokud by nebyla ochotna ucinit podobný ústupek. V tomto citátu je slovo "ústupek" pouzito ve dvou různých významech. Na první pohled se zdá, ze není myšleno nic jiného nez Gauthierova algebraická definice. Je samozřejmě tautologií, ze
maximalizátor xi je minimalizátorem ci . Při pozdějších výskytech získalo slovo "ústupek" více významu. Komplexní význam, který je treba pecliveji prozkoumat. Autor stranek ani John Nas se tim samozrejme nezabyva. Je jiste přitazlivé tvrdit, ze zádný rozumný clovek by od jiného rozumného cloveka neocekával jednání, které by sám za stejných okolností nepredstíral. Poté, co jsme tuto tezi připustili, je lákavé ji rozsířit o pozadavek, aby žádná racionální osoba neocekávala od jiné racionální osoby jednání, které by sama za stejných okolností neuskutecnila. Pak vyvstává otázka: Kdy jsou okolnosti, za nichž racionální hráci jednají, rovnocenné?
Není napríklad jasné, proc racionální vyjednavaci by meli povazovat rétoriku spojenou se vznesením pocátečního nároku za relevantní pro vsechna následující jednání. Není ani jasné, zda má smysl pokoušet se o techto zálezitostech diskutovat bez konkrétního odkazu na strategie vyjednávání, které mají úcastníci k dispozici. To je jádro veci – pudla jak autor stranek rad podle Geotheho poziva. Muj vlastní názor je, ze zádná diskuse o racionálním vyjednávacím chování nemá smysl, pokud není jasné, co vyjednavači mohou nebo nemohou během vyjednávání delat. Tedy musi byt mechanismus a stanovena pravidla. Jakmile je tato otázka vyjasnena, je mozné ruzné triky, které mají vyjednavaci k dispozici, modelovat jako tahy
ve formální kooperativni hre. Pokud pouzití rovnovázných strategií v této hre vede k urcité koncepci resení (bohuzel tomu nemusi byt pokazde), pak máme k dispozici obhajobu této koncepce resení s ohledem na ty situace vyjednávání, které formální kooperativni hra adekvátne modeluje. Práve tento smer útoku, známý jako Nashuv program, jeho kooperativni cast, ktera bude muze byt použita pri argumentaci ve prospech Nashova resení vyjednávání.
alent? Gauthierova odpoved se zdá být: kdyz jsou soubory ústupku, z nichz si vybírají, stejné, pricemz jiná struktura je irelevantní. Je mozné, že takovou tezi by bylo mozné obhájit, pokud by definice "ústupku" byla prizpusobena dané situaci. Gauthier vsak pro použití své jednoduché algebraické definice ci v tomto kontextu nenabízí vůbec zádnou obhajobu. Není například jasné, proč racionální
vyjednavači by meli povazovat rétoriku spojenou se vznesením pocátečního nároku za relevantní pro všechna následující jednání. Není ani jasné, zda má smysl pokoušet se o techto zálezitostech diskutovat
bez konkrétního odkazu na strategie vyjednávání, které mají úcastníci k dispozici. To je jádro věci. Muj vlastní názor je, že zádná diskuse o racionálním vyjednávacím chování nemá smysl, pokud není jasné, co vyjednavači mohou nebo nemohou během vyjednávání delat. Tedy teorie mechanismu musi definovat pravidla, takze se jasne ukazuje, ze klasicka teorie her si nevystaci a je nutne prevzit teorii Leonida Hurwicze. Jakmile je tato otázka vyjasnena, je mozné ruzné triky, které mají vyjednavaci k dispozici, modelovat jako tahy
ve formální hre. Pokud pouzití rovnovázných strategií v této hre vede k urcité koncepci resení, pak máme k dispozici obhajobu této koncepce resení s ohledem na ty situace vyjednávání, které formální kooperativni hra adekvátně modeluje. Právě tento směr útoku, známý jako Nashův program, pouziva autor stranek dle meho nazoru mylne pri argumentaci ve prospech Nashova resení vyjednávání s
s odkazem na Kalaiovo-Smorodinského resení. Zdá se mi vsak velmi dulezité, abychom se nenechali zmást tím, ze budeme postupovat tak, jako by dva myslenkové smery, které vedou k podobným matematickým dílum, spolu nutne souvisely.
Dlouhý běh Kena Binmora.
Lord Acton rekl, ze moc korumpuje. To jistě platí pro lidi, ale společnost korumpuje čas, a pokud je dostatecne dlouhý, korumpuje ji absolutne. Deje se tak tím, ze vytvárí spolecnost, jejímž fórem pro morální diskusi je trh. Abychom pochopili, proč to Ken Binmore ríká, je třeba se zamyslet nad tím, co se s hrou na morálku deje v dlouhodobém horizontu. Z dlouhodobého hlediska jsou osobní preference zranitelné vuči evolucním tlakum, stejně jako jsou
ve strednědobém horizontu zranitelné empatické preference. Po pusobení evoluce ve strednedobém horizontu bude společenskou smlouvou Nashovo vyjednávací řešení ν znázorněné na obrázku Binmore (1998, Figure 1.6 Time corrupts all). Co se s ním stane, az budou osobní preference v dlouhém období formovány evolucí?
Abychom mohli odpovedet na takovou otázku, musíme opustit prostor uzitku jako prostredí pro diskusi a místo toho pracovat v termínech fyzicky meritelných komodit. Na trhu dostává každá taková komodita cenu, která urcuje sazby, za nez lze mezi subjekty obchodovat se zbozím a sluzbami. Zde se vracime k lausanske skole ze ktere Leo Hurwicz vychazel a O Walrasove rovnováze se hovorí tehdy, kdyz jsou ceny takové, ze poptávka po kazdém zbozí neprevysuje jeho nabídku. Neexistuje vubec zádný duvod, proc by Walrasova rovnováha mela urcovat rozdelení statku a sluzeb, které by se podobalo rozdelení, jez by vyplývalo z pouzití Nashova vyjednávacího resení. Lze uvést příklady, kdy by Nashovo vyjednávací resení pridelilo hraci 1 a 2 stejné mnozství kazdého zbozí, ale ve Walrasove rovnováze by hrac 1 dostal témer ale ve kterém hrac 2 dostane témer stejné mnozství zbozí. Vývoj v dlouhém období vsak může být použit k určení souvislosti mezi resením Nashova vyjednávání a Walrasovou rovnováhou. Tento mechanismus se velmi podobá mechanismu, který se
pouzívá k vytvoření spojení mezi proporcionálním vyjednávacím resením a Nashovým vyjednávacím resením ve strednedobém horizontu. Zádáme, aby v dlouhodobém horizontu byly osobní preference hrace 1 a 2 takové, aby ani jeden z nich nechtel své osobní preference zkreslit, vzhledem k tomu, ze při rozhodování o tom, kdo co dostane, se má pouzít Nashovo vyjednávací
resení. Tento predpoklad NUTI výsledek, který je výsledkem pouzití Nashova vyjednávacího resení, aby se shodoval s Walrasovou rovnováhou.
V tomto příběhu je trh posledním krokem v procesu, který nejprve vymyje morální obsah kultury a poté oslabí autonomii obcanů pri volbe jejich vlastních cílu. Rozhodně však netvrdím, ze tento príbeh ospravedlnuje odsouzení trzního mechanismu. Příběh pouze potvrzuje, že z morálního hlediskane lze
tržnímu mechanismu nic vytknout. Jak říká Gauthier [84], trh je morálně volnou zónou. Na druhou stranu lze ve prospěch trhu říci velmi mnoho z hlediska ekonomické efektivnosti. Zejména je mnohem méně náchylný k manipulaci ze strany prodejných úředníků než jiné distribuční mechanism apříběh, který jsem
vyprávěl, poskytuje částečné vysvětlení, proč by tomu tak mělo být. Dalo by se říci, že trh je obtížné zkorumpovat, protože jeho instituce se korupci již přizpůsobily.
1.4 Sloni a osli
Do této kapitoly se toho vešlo hodně, protože bylo nutné odlišit mou teorii v počáteční fázi od
zavedených teorií, s nimiž by jinak mohla být zaměněna. V tomto spěchu se možná ztratil ze zřetele
její význam pro filozofické a morální postoje, které jsou základem postojů, jež lidé zaujímají v
otázkách praktické politiky. Proto může být užitečných několik stručných závěrečných poznámek.
Vzpomeňte si na slepé perské mudrce, kteří se nedokázali shodnout na podstatě slona. Jeden z nich
si osahal chobot a tvrdil, že slon je had. Druhý si sáhl na sloní bok a tvrdil, že slon je zeď.
Neco podobného se deje, když se přívrženci politické levice prou s prívrženci pravice. Pravice zduraznuje roli jednotlivce a ztrácí ze zretele, ze jsme společenská zvírata, hledí na zachování nasich individuálních práv a svobod a společenské zálezitosti povazuje za nejlepsí ponechat neviditelné ruce Adama Smithe. Levice si uvedomuje, ze jsme společenská zvířata, ale radí nás do špatného phyla - kmenu (latinsky phylum) je základní taxonomická kategorie hierarchické klasifikace organismu, vyssí nez trída (classis) a nizsí nez ríse (regnum). Príslusníci urcitého kmene jsou vzdy charakterizováni znaky odlisnými od příslusníku jiných kmenu tím, ze společnost personifikuje a považuje ji za neco, co má své vlastní cíle a zámery . Slon, o nemz musí uvažovat jak levicoví, tak pravicoví mudrci, je problémem rozhodování, který je
obzvláště obtízný. V teorii rozhodování se ucíme nejprve najít proveditelnou množinu a poté v rámci této množiny vybrat optimální výsledek. Zpravidla se zdá, že mudrci pravice pevne ovládají otázky proveditelnosti, ale o otázkách optimality premýslejí málo nebo vůbec. Na druhé straně levicoví
mudrci venují pozornost téměr výhradne otázkám optimality, aniz by nálezite zohlednili, co je ci není proveditelné. Právě chyba pripisovaná levici je metodologicky závaznejsí, ale to neznamená, ze bych chtel jako levicovy liberal vyslovit názor na praktické dusledky toho, ze se v urcitém konkrétním kontextu dopustíme té či oné chyby místo jiné a proto se tesim na prispevek pestovani vize 1000.