Radim Valenčík

Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

rubriky:

přihlášení

archiv článků:

Vize, jakou potřebujeme/998

0001pt;line-height: normal">Na svazích nejsou vinice, na to je tu příliš drsné klima, ale jabloňové sady.

V horní části uprostřed jedna z povícera rozhleden, které jsou pro tuto část Polska příznačné.

Poziční investování a teorie mechanismů – část 7.

Z několika důvodů, které jsem uvedl v první části, vkládám do seriálu k vizi sérii věnovanou pokrokům v oblasti teorie pozičního investování, tentokrát zaměřenou na problematiku návrhu mechanismů a institucí.

Úvodní poznámka: Tato část by měla být už trochu více srozumitelná, ale také se jedná o úvod k tomu nejdůležitějšímu.

Přechody mezi oběma modely

Přestože jsou oba modely (viz část 5. a 6.) na první pohled značně odlišné, napovídá nám intuice (vedená i Leibnizovou prozřetelností sdělující nám, že příroda, do které patří i člověk, nemá ráda ostré hranice), že by měly existovat přechodné či smíšené stavy, případně, že by jeden měl poměrně plynule přecházet ve druhý. Pokud bychom takové stavy dokázali nalézt a interpretovat, mohli bychom se na příslušnou oblast společenské reality podívat z velmi důležitého nadhledu.

Co je hlavní příčinou odlišnosti obou modelů? Připomeňme si to, co je triviální:

- Spotřebou spotřebního statku vzniká spotřebiteli užitek, který je nesouměřitelný s užitkem druhého spotřebitele a je nepřenosný. K získání spotřebního statku je nutné vynaložit určité prostředky, v případě, že používáme Edgewordův krabicový graf, musíme obětovat určité množství statku, který vlastníme, na získání určitého množství statku, který chceme získat.

- Využitím současného příjmu jako investičního prostředku (toho, co investujeme) k realizaci určité investiční příležitosti (toho, co čeho investujeme) získáme určitý budoucí příjem, který je ve stejných jednotkách porovnatelný s příjmem druhého subjektu (toho, kdo využívá své investiční příležitostí) a lze se o něj s druhým subjektem podělit, resp. pokud poskytne pro realizaci investičních příležitostí prvního subjektu své investiční prostředky, musí se s ním o tento výnos podělit.

Položme si nyní zásadní otázku: Může být spotřeba spotřebního statku (jako využití určité spotřební příležitost) být současně více či méně bezprostředně zdrojem příjmu, tj. může mít využití určité spotřební příležitosti formu využití investiční příležitosti?

Poznámka: Již ve dvacátých létech Pigue (1929) píše: "Existují investice do lidského kapitálu a investice do hmotného kapitálu. Jakmile si to uvědomíme, stírá se rozdíl mezi spotřebním a investičním hospodářstvím. Spotřeba je totiž do určité míry investicí do osobní produkční potence." Později (Steger 2002; Soumyananda, 2014; Suen 1994), později Černík, Valenčík, Wawrosz (2020).

V řadě případů nepochybně ano.

- Koupíme si auto, abychom ušetřili čas, a to nám umožní déle vykonávat výdělečnou činnost.

- Koupíme si kávu, aby se nám lépe a s větším (i příjmovým) efektem pracovalo.

- Kupíme si lepší oblek, abychom byly úspěšnější v získání lépe placeného zaměstnání.

Atd...

Příkladů můžeme uvést neomezené množství. Mnohem obtížněji bychom hledali příklady pořízení spotřebního statku, od spotřeby kterého bychom (alespoň podvědomě) neočekávali budoucí příjem. Takové statky sice jsou, ale jejich pořízení a spotřebu můžeme zpravidla považovat za "spotřební bias" (určité selhání preferencí spotřebitele) – používání drog, vášeň pro pořizování kabelek apod. Druhým pólem tohoto "spotřebního biasu" je harpagonovská vášeň hromadění peněz.

V běžných situacích měním současný příjem v pořizování spotřebních statků, které jsou pro nás určitou formou využití nějaké investiční příležitosti. A příjem z využití těchto investičních příležitostí zase měníme ve využití dalších investičních příležitostí, z nichž některé mají podobu spotřebních příležitostí. Nemusíme si to uvědomovat, ale chováme se podle toho.

Podívejme se z toho hlediska na detail dvousložkového obrázku popisujícího finanční trh:

Opakovaným vyjednáváním se hráči mohou dostat do kteréhokoli bodu mezi A a B.

Pokud budeme uvažovat vztah dvou subjektů (hráčů), kteří si mezi sebou směňují opakovaně a dlouhodobě určité dvě komodity (případně jednu komoditu a peníze), přejde duální graf obsahující vyjádření trhu prostřednictvím mezních veličin (Edgewortův krabicový graf) a prostřednictvím celkových veličin (Nashův vyjednávací problém) v základ duálního grafu obsahující vyjádření finančního trhu prostřednictvím mezních veličin (nabídka a poptávka investičních prostředků a investičních příležitostí) a prostřednictvím celkových veličin (rozdělení přebytku). Ovšem jenom základ.

Pokud se má projevit efekt využívání investičních příležitostí (spotřebních příležitostí formou produktivní spotřeby) spojené s finančně ocenitelným a finančně převoditelným výnosem, musí ještě působit mechanismy umožňující úvěrové financování. Nemusí to být vždy finance. Lze si představit vztah mezi dvěma vlastníky pozemků, z nichž jeden má dostatek vody a druhý nedostatek v tom smyslu, že při využití vlastních zásob vody je výnos z poslední zavlažované jednotky jednoho vlastníka pozemku větší, než druhého vlastníka pozemku. Oba si mohou zvýšit výnos obdobným způsobem, jako by byli ve vztahu věřitele a dlužníka, pokud ten, který poskytl svou vodu, získá od druhého část tímto způsobem zvýšené úrody. Podobných příkladů s jinými komoditami si lze představit rovněž libovolné množství a reálně se běžně vyskytují.

Doposud jsme si všimli dvou oblastí, ve kterých může dojít k více či méně plynulému přechodu od jednoho dvousložkového grafu ke druhému:

- Přeměna nepřevoditelného užitku ze spotřebních statků v převoditelné finanční prostředky.

- Úvěrová nadstavba při směně statků, která může mít nejrůznější formy.

Do hry však vstupuje ještě jeden důležitý fenomén. Očekávaný budoucí vývoj a jeho promítnutí do současného rozhodování:

- Bude ten, komu poskytuji investiční prostředky s vyhlídkou na rozdělení přírůstku výnosu oproti stavu, pokud mu prostředky neposkytnu, úspěšný?

- A chci, aby byl úspěšný? (Vždyť za určitých podmínek mohu zneužít jeho neúspěšnosti k tomu, abych mu zabavil jeho majetek.)

- Mohu si zlepšit svoji pozici v dalším vývoji, pokud při rozdělení výnosu získám dostatečnou majetkovou převahu? (A nemůže si zlepšit svou pozici ten druhý, pokud připustím, aby při dělbě efektu získal určité množství prostředků?)

Tyto a podobné úvahy (byť většinou neuvědomované) se nepochybně projevují i při rozhodování v ultimátních hrách. Odmítnutí rozdělení 90:10 s tím, že nikdo nedostane nic (tj. odmítající přijde o 10 jednotek) není z tohoto hlediska projevem selhání racionality, ale projevem racionality vyšší (hráč vidí dál než na špičku svého nosu).

Promítnutí představy o budoucím vývoji do současného rozhodování se může vyskytnout i v případě běžné směny spotřebních statků. Ale většinou nás to, jaký bude mít druhý užitek, příliš nezajímá, dokonce z jeho užitku ve formě potěšení můžeme mít radost. Pokud však jsou výsledkem finanční prostředky, které mohou být využity druhým hráčem k posílení jeho pozice při rozhodování o tom, jak se podělíme, musíme začít brát vážně podmínku přijatelnosti rozdělení výplat. To, že jeden z hráčů či oba hráči mohou využít svoji výplatu k tomu, aby ovlivnili ve svůj prospěch rozdělení výplat v dalším kole, nazveme poziční investování. To je fenomén, který je hlavním předmětem našeho zájmu a ke kterému se teprve postupně dostáváme.

Můžeme přitom očekávat, že přechod od situace vyjádřené původním dvousložkovým grafem k situaci, kterou vyjadřuje druhý dvousložkový graf, bude rovněž poměrně plynulý, i pokud jde o roli pozičního investování, tj. budou existovat úlohy, v nichž budeme moci podmínku přijatelnosti rozdělení výplat zanedbat, ačkoli bude přítomná, až k situaci, kdy bude důležitá, v některých případech dokonce může být rozhodující.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu