To nejdůležitější o LENINOVI - část 1.

To nejdůležitější o LENINOVI - část 1.

Padouch či hrdina? – Ne. Nejde mi o hodnocení Lenina, jde mi o to, co lze čistě pragmaticky vytěžit z jeho díla pro současnost, a to jak z hlediska pozitivních poznatků a inspirací, tak i omylů či toho, co se v důsledku změn podmínek stalo nepoužitelným, s čím je nutné se rozejít.

Následující text vznikl neplánovaně. Do seriálu k pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize jsem zařadil analýzu přínosů a podnětů uveřejněných v časopisu !Argument. A tak jsem se dostal i k článku Michela HauseraLeninovo politické dílo: nic není uzavřen z 5.2.2024, celé zde: https://casopisargument.cz/55569

Článek psaný s velkou ambicí, k naplnění které však nedošlo. Mimo jiné již čtvrtý v pořadí na téma Leninova přínosu (aniž by kterýkoli z těchto článků čtyř různých autorů otevřel i otázku Leninových omylů), který časopis !Argument přinesl. Původně jsem chtěl reakci na tento příspěvek  zvládnout textem v rozsahu do dvou stránek. Ale to patrně nelze. K tomu dlužno ještě přičíst to, že o Leninově celoživotním díle se píše tak jednostranně (ať z té či oné strany), povrchně, diletantsky, zavádějícím způsobem atd., že je nejvyšší čas alespoň trochu uvést věci na pravou míru. Tak se o to pokusím (aniž bych měl ambici dosáhnout výkonu srovnatelného s tím, co se při uvádění věcí na pravou míru podařilo dědečkovi s pomocí Saturnina či spisovateli Součkovi při opravování obecně oblíbených omylů). A tak se stalo, že jsem se trochu rozepsal. Čtenáře uklidním: Budu se snažit být maximálně stručný.

Předznamenám ještě jeden důležitý moment. Jedním z nejdůležitějších aspektů Leninova díla je systematické řešení otázky: Jak vytvářet ideové zázemí hnutí a jak ho vnést do hnutí? – Otázka, která, jak asi každý soudný člověk uzná, není ani dnes od věci. A pro "pěstitele" naší verze vize zvlášť aktuální v souvislosti s myšlenou DVANÁCTI (tvůrců, nositelů a šiřitelů ideového zázemí hnutí obrany a nápravy), viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11745-hledani-dvanacti-cesta-k-drtive-ideove-prevaze-3.html

Sérii věnovanou Leninovu odkazu odstartuji tím, jak vznikla. Reakcí na příspěvek M. Hausera. M. Hauser hovoří o tom, že "existuje několik metodologických přístupů k Leninovi" a uvádí dva:

- Nejrozšířenější je historický přístup, při němž popisujeme a analyzujeme příslušné historické okolnosti. Zjistíme, že revoluční situace byla výsledkem neklidného ruského vývoje od počátku dvacátého století a odrážela postavení Ruska v tehdejším světovém systému... Většina lidí zůstane u historického přístupu a celou věc uzavře tím, že Leninova politika a Říjnová revoluce jsou věcí minulosti a jejich politický význam se definitivně vyčerpal rozpadem Sovětského svazu na počátku devadesátých let...

- Pak je tu další přístup, jenž nastoluje otázku, jaký má Lenin a Říjnová revoluce význam pro současnost či dlouhou budoucnost. Touto otázkou se nedávno zabýval Vítek Prokop v článku "Leninovo století". Chápe to tak, že Lenin nás vyzývá, abychom myšlenky a poznatky, které jsou uzavřené ve složitých a terminologicky přetížených levicových teoriích, vyjádřili obecně srozumitelným jazykem a šířili je všemi dostupnými prostředky, zvláště pomocí sociálních médií. Podobně Michael Brie v článku "Sedm důvodů, proč nepřenechat Lenina nepřátelům" vyjádřil doporučení určené současné levici, k němuž se vrátím později. - Tento přístup k Leninovi a Říjnové revoluci plně rozvinul současný francouzský filosof Alain Badiou na několika místech svého ontologického opusu Imanence pravd (Badiou 2018: 640-657). Badiou rozlišuje dva druhy politiky. Nejprve je to politika, která se provádí po celou dobu lidské historie počínaje ranými civilizacemi, které vznikly v různých částech světa zhruba ve čtvrtém tisíciletí př.n.l. V dějinách se měnily formy vlády, třídní složení, podoba hierarchií, technologie a mnoho dalších věci, avšak politika byla v zásadě stále stejná. Nakonec v ní vždy běželo o ovládnutí a řízení aparatury státu. Státní organizace má při všech proměnách tu základní funkci, že zabetonovává dané vlastnické a mocenské vztahy. Je to souhrn aparátů a institucí, které zajišťují ekonomickou a sociální nadvládu a útlak. Jak píše Badiou, tato politika se omezuje na opakování několika postupů, jak provádět údržbu Státu.

Tomuto druhému přístupu pak věnuje svůj článek. Nepochopil přitom to nejdůležitější. Totiž to, že Leninovo teoretické dílo je až překvapivě konzistentním systémem, jehož vývoj (tohoto systému) v interakci s praxí Leninova politického působení a také sdílení Leninova díla v hlavách jeho současníků z hlediska politické praxe celého hnutí (za změnu systému v Rusku i mimo něj) se všemi jeho úspěchy i neúspěchy, přínosy i omyly je jedním z nejcennějších a nejaktuálnějších východisek teoretické reflexe současného dění.

Nečetl jsem práce L. Badioua, ale tak, jak je interpretuje M. Hauser, svědčí tyto práce o nepochopení Leninova díla a jeho – zejména – metodologického odkazu. Dokonce si myslím, že M. Hauser toho přímo z Lenina moc nepřečetl a nemá dostatečnou představu, jak se systém, který Lenin ve své hlavě budoval a který se snažil předat druhým, rozvíjel. O tom v příštím pokračování.

(Pokračování)