Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: K tomu uz kratce posledni, nez budou na poradu bachorky....zacátek první svetové války zaskocil Lenina v rakouské Galicii-Halici, kde trávil letní mesíce poblíz Poroninu, vesnice na zeleznicní trati z Krakova do Zakopaného. Zde se pravidelně setkával s bolseviky, kteří pusobili v Rusku, a se cleny ústredního výboru strany. Lenin pocítal se zásadní možností války mezi hlavními evropskými mocnostmi již od roku 1907, kdy mel rozhodující vliv na protiválecnou rezoluci stuttgartského socialistického sjezdu. V dopise Maximu Gorkému z roku 1913 však stále považoval rakousko-ruskou válku za nepravděpodobnou Robert Service (2000). „Válka mezi Rakouskem a Ruskem by byla velmi uzitecná pro revoluci (v celé východní Evrope), ale sotva lze předpokládat, že nám Frantisek Josef a nás prítel Mikulás toto potesení udelají.“ Service (2000) Zde vidime, jak se tento papez bolsevickeho teroru fatalne mylil. Jako „neprátelský cizinec“ v bezprostrední blízkosti hlavního válecného dejiste vzbudil Lenin podezření rakouských úradu. Dne 8. srpna 1914 byl zatcen a jedenáct dní držen ve vezení v Novém Targu. Po intervenci Viktora Adlera byl propuštěn a mohl se svou zenou odcestovat do Svýcarska, kam dorazil koncem srpna 1914. Dopis bernských úradu ohledne Leninova povolení k pobytu, ríjen 1914. V té době již mel Lenin vypracovány hlavní rysy nové politické linie, která pro něj zustala rozhodující až do roku 1917. Prechod téměr vsech socialistických stran na pozici „obrany vlasti“ považoval za nenapravitelný krach Druhé internacionály. Lenina, který navzdory nekterým výhradám nesdílel úctu mnoha evropských socialistu k nemecké sociální demokracii, zvláste prekvapilo a vydesilo schválení válecných úverů ríšskou frakcí SPD. Jako zlocinec samozrejme nebyl ochoten nic platit, coz bylo komunistum velmi blizke, prvni zakon kapitalismu je zaplat. Proti „obraně vlasti“ nyní postavil heslo „revolucního defétismu“. Kritériem a cílem socialistické politiky bylo přivodit jak jinak nez saboterskou porázku „vlastní“ vlády a - podle známé formulace z rezoluce Ústredního výboru ruske sociální demokracie z ríjna 1914 - „premenit imperialistickou válku ve válku obcanskou“. Tento radikální program nemohli plně realizovat ani zástupci opozičních mensin evropských socialistických stran, kteří se sesli v zárí 1915 v Zimmerwaldu a v dubnu 1916 v Kientalu.
V dusledku svých opakovaných výzev k ruským delníkum, aby nebojovali proti Nemcum (opustili Kyjev az v roce 1918 , ale proti vlastní vláde, byli bolsevici v Rusku na podzim 1914 donuceni prejít do ilegality a v následujících letech byli nemilosrdně pronásledováni 8. srpna 1914 hlasovala bolsevická frakce v Dume proti válecným úverum a opustila snemovnu Service (2000). V listopadu 1914 bylo pet poslancu zatceno a brzy poté deportováno na Sibir Service (2000). Když mohla strana po únorové revoluci opět otevreně vystoupit, počet jejích členů se zmenšil na zhruba 24 000.(Uvadim pro ctenare, aby byl v obraze, jak byli bolsevici velci) Historici mají narozdil od autora stranek …kteremu je to vse naprosto jasne…ruzné modely výkladu ruské obcanské války zavinene Leninem a jeho bolseviky a smyslu a účelu válecného komunismu. Jeden z těchto modelu vychází z teorie totalitarismu. Podle tohoto modelu byl válecný komunismus duslednou realizací projektu socialismu bolseviku, který vycházel z Leninových predrevolucních myšlenek. Podle tohoto výkladu byl samozrejme stalinismus dusledným pokracováním válecného komunismu. Tady neni z ceho si brat priklad. Jedním z predstavitelu tohoto interpretacního modelu je oxfordský profesor Orlando Figes. Ten odmítá tezi, ze válecný komunismus vznikl jako nutnost obcanské války. Místo toho se domnívá, že opatrení válecného komunismu vyvolala obcanskou válku a byla prostředkem boje proti vnitrním neprátelum. Zavedení válecného komunismu v roce 1918 bylo reakcí na hladovou krizi ve mestech. Ktera samozrejme pada na bolscevicke hlavy v cele se zlocincem Leninem. Richard Pipes poukazuje na to, že v dubnu 1921 Lenin prohlásil, ze bolsevická opatrení válecného komunismu byla vynucena „válkou a zkázou“, címž obvinil z katastrofálních událostí té doby vseobecné okolnosti, a nikoliv svá vlastní leninska opatrení. To je velmi blizke nedavnu kdy ovce hltaly havlickovsko-buresovska zlodejska opatreni v dobe Covidu. Pipes to oznacuje za neverohodný Leninuv pokus ospravedlnit se a cituje Trockého, který otevrene priznal, ze politika válecného komunismu nebyla v zádném prípade pouhou reakcí na tehdejsí události, ale ze s ní bolsevici chteli dosáhnout „neceho víc“, totiz „postupne ... prejít od válecného komunismu ke skutecnému komunismu“. Pipes také cituje L. Kritsmana a L. N. Jurovského, kterí ríkají: „Válecný komunismus nebyl jen produktem válecných podmínek a dalsích spontánne pusobících sil (napr. Stalinovi zlodejiny). Byl také výsledkem urcité ideologie, realizace urcitého spolecensko-politického plánu vybudovat hospodárský zivot země na zcela nových principech". Coz fatalne diky Leninove realizaci dejinne selhalo! Jiný model výkladu vidí válecný komunismus jako docasnou odchylku od principu budování socialismu, jak je puvodně koncipoval Lenin. Válecný komunismus byl docasným a vynuceným pragmatickým politickým kurzem, který reagoval na mimorádné okolnosti revoluce a obcanské války. Napriklad historik Wolfgang Leonhard nabízí bezné vysvetlení válecného komunismu: obcanská válka v letech 1918-1921 vedla k centralizaci hospodárské, vojenské a politické moci, k odstranení nekterých revolucních výdobytku z roku 1917 - vcetně delnické kontroly - a k posílení diktátorského prvku bolsevismu. Vse nam drive narozenym velmi na vlastni kuzi znamym. Bez ohledu na tyto dva výklady je historicky jasné, ze Lenin prezil diky teroru obcanskou válku s válecným komunismem. Bolsevická strana dosáhla svého cíle a zustala u moci. Po skoncení obcanské války, v níž zvítezili bolsevici, byla zpočátku zavedena ekonomická liberalizace, coz bylo fatalnim selhalni o kterem jsem zde jiz psal. Podle historika I. Narského existovala v mezinárodní historiografii tendence povazovat oba modely výkladu za nedostatecne produktivní. Politika válecného komunismu bývá popisována jako zvlástní kombinace zásad bolsevické doktríny a potřeby reagovat na trpkou a krvavou realitu, proto docházelo k rozporuplným interpretacím, necekaným zvratum, konfliktum v politickém vedení a obavám při urcování potenciálních stoupencu a odpurcu, ktere zde autor stranek znamy svoji kanonizaci zlocincu typu Lenina zamerne prehlizi.