Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: O problémech zadlužených ekonomik, bylo napsáno hodně, ovšem spíše vydím problém ve finančním systému a tomu, jak a vůbec peníze vznikají.
Moderní ekonomika je mnohem proměnlivější, pružnější a tvarovatelnější, než předpokládal Karel Marx a než jeho následovníci chtěli kodifikovat a také kodifikovali. Marxova koncepce kapitalismu, a tedy i koncepce jeho epigonů, byla od počátku koncipována jako "sebenaplňující se proroctví"; kapitalismus nemohl být ničím jiným než jakousi "nemocí k smrti"; jeho popis byl proto vždy také jeho patologií.
To vede k empiricky neudržitelným tvrzením a především k velkým iluzím o možnostech ekonomických alternativ, které zatím všechny zklamaly, aniž by se vyznačovaly menší sociální bídou nebo menší ekologickou devastací než zatracovaný kapitalismus. Trevírský rodák správně rozpoznal vnitřní dynamiku expanze kapitalismu a zabýval se s ní spojenou dynamikou krize, ale to vše zasadil do analytického a historicko-filozofického rámce, který byl nejen nepřesný, ale dnes se zdá být sotva srozumitelný. Jakkoli mohou být naděje na vykoupení svůdné, jsou také nebezpečné, jak ukázaly dějiny reálného socialismu.
Zajímavý je Karel Marx jako filozof svobody
Mnoho lidí považuje Marxe za kolektivistu. Domnívají se, že zastával názor, že společenství - tj. kolektivní kategorie, jako je třída - má normativní přednost před jednotlivcem a že je pro něj důležitější než individuální svoboda a blahobyt jednotlivce. Pokud se držíme jeho textů, je to jednoduše špatně. Ve skutečnosti Marx stojí zcela v tradici klasické filosofie - kterou intenzivně studoval -, jak ji rozvinulo osvícenství a Kant a Hegel. Falešný dojem vznikl pravděpodobně tím, že Marx ostře vystupoval proti liberalismu. Pokud se člověk nedívá pozorněji, snadno proto přehlédne, že se prohlašoval za dědice liberalismu. Jeho cílem bylo překonat liberalismus, pokud jde o emancipaci člověka - všech lidí! Za tímto účelem Marx probodl nedorozumění, které kritizoval již Hegel, totiž nedorozumění, že emancipace jednotlivce spočívá v osvobození od společnosti. Tato zvláštní varianta libertariánského chápání svobody, vycházející především z přirozeného práva a odkazující konkrétně na Johna Locka, interpretuje kolektivní opatření - jako je výkon spravedlnosti státem nebo vybírání daní - jako donucení, a tedy jako ohrožení svobody jednotlivce. Marxův (a před ním Hegelův) úderný protiargument je formulován moderně: Robinson Crusoe, žijící před Pátkovým příchodem sám na svém ostrově, není svobodný, ale osamělý. Instituce státu a společnosti nemají být chápány jako hrozba a omezení, ale jako ochrana a rozšíření individuální svobody. Emfatická svoboda neexistuje z, ALE pouze ve společnosti druhých.
Tento argument by neměl být mylně chápán jako kolektivismus. Marx nechtěl méně svobody, ale více svobody. Nešlo mu o to, aby se jednotlivec podřídil kolektivu, ale o to, že každý člověk potřebuje své bližní, aby se mohl plně rozvinout jako osobnost. Tento postoj nestojí mimo liberální tradici západní filozofie, ale uvnitř ní a je v ní pevně zakotven. Již Aristoteles definuje člověka nikoli jako monádu, ale jako zoon politikon, občana polis, který potřebuje společenství a jeho uznání, aby mohl plně rozvinout sebe sama a svůj potenciál jako osoby. Individuální svoboda se konstituuje ve společenském procesu: individuace probíhá jako socializace. Proto, abychom parafrázovali Kantovu teorii práva, svévole jednoho musí být spojena se svévolí druhého podle obecného zákona svobody. Nebo řečeno s Hobbesem v termínech teorie smlouvy: svoboda neexistuje v přirozeném stavu, ale pouze ve stavu společnosti. Individuální svoboda musí být vytvářena kolektivně.
V tomto ohledu je Karl Marx aktuální i dnes, zejména proto, že dříve než jiní poukázal na to, jak moc závisí individuální emancipace dětí a dospělých na tom, že netráví celý den, týden či rok prací. Pro Marxe svoboda a volný čas patřily úzce k sobě. A vzdělání pro něj bylo velmi důležité pro rozvoj osobnosti.