Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: ....oba dnesni prispevky byly v minulosti uvedeny ....soldes d'été ... Autor stránek neustále zde bláhově, jak bylo kdysi v Sovětském svazu a na stranických sekretariátech učeno, že v socialistické společnosti neexistuje rozdělení objemu dědictví. Co se po únorovém převratu nakradlo (a i Egonu Bondymu to bylo nějaké divné) bylo všech v rukou partaie. Stačilo říci věřte straně soudruzi. To je historický pohled na dědictví a jeho vývoj, protože každý si představuje soubor domněnek a úvah - mimochodem, a priori zcela reálných, v jejichž jménu se lidé často domnívali (především během optimistických desetiletí po druhé světové válce), že konec éry dědictví, nebo alespoň postupné snižování jeho významu, je jakýmsi logickým a přirozeným vyústěním historie. Vidíme ovšem, že postupný zánik dědictví NENÍ nevyhnutelný, jak velmi jasně dokazuje vývoj v USA a Francii. Pěkným příkladem je právně vlastnictví podílů v americkém FeDu. Všechny tři faktory působí, částečně ze zcela náhodných důvodů, současně, což vysvětluje enormní rozsah globální změny, především výjimečně nízký objem dědictví převáděného v letech 1950-1960, jenž zavdal příčinu k závěrům ohledně konce éry dědictví. Optimismus v souvislosti s prvním faktorem je pochopitelný a na první pohled zcela reálný: význam dědictví se v průběhu historie snižuje prostě proto, že se snižuje význam majetku, přesněji řečeno význam veškerého kapitálu, který můžeme vlastnit a volně směňovat na trhu díky vlastnickému právu, s výjimkou kapitálu lidského. V Ostblocku, kdo nestřílel zvěř po lesích se soudruhy ze strany či dokonce DDR, tak skoro nic nevlastnil a myslel jsi to samé. Neexistuje žádný logický důvod, proč by tato optimistická domněnka nebyla opodstatněná. Vychází z ní celá moderní teorie o lidském kapitálu (především práce Garyho Beckera), i když není vždy formulována zcela explicitně. V tom mají i zde uváděné myšlenky Karla Marxe své místo. Chápu, že autor po letech kdy Bondyho slovy ho..vno o Marxovi věděli, jelikož nebyly překlady si tyto věci ke stáru objevuje a má tendenci jiné s «objeveným» seznamovat. Ale jak jsme viděli, očekávaný vývoj nenastal, alespoň ne v takovém rozsahu. Pozemkový kapitál se sice proměnil v kapitál nemovitý, průmyslový a finanční, ale na svém globálním významu nic neztratil a naopak tato diskrepanze výrazně sílí. Důkazem je to, že se poměr mezi kapitálem a důchodem zřejmě znovu dostává na rekordní úroveň z období Belle Époque a uplynulých století.
Z důvodů, které můžeme označit částečně za technologické, hraje kapitál ve výrobním procesu a tedy i v životě společnosti stále ústřední roli. Vždy než začneme něco produkovat, potřebujeme získat finanční prostředky, zaplatit realizační prostory a vybavení, financovat hmotné i nehmotné investice různého druhu a samozřejmě také někde bydlet. Kvalifikace a lidské dovednosti se postupem času nepochybně výrazně zvýšily. Ale ve stejném poměru se vyvíjel i kapitál (s výjimkou lidského). Není tedy důvod očekávat, že dědictví přestane postupně hrát hlavní roli. Stejně jako to lísaní zkrachované sociální demokracie k zbohatlíků typu Koláček, Bureš. Či ty pravověrné „socany“ které k Burešovi přešli se balíkovat napřímo.
Nobelista Gary Becker: nikdy zcela explicitně netvrdí, že by sílící význam lidského kapitálu snížil význam dědictví, ale implicitně je tento názor v jeho pracích přítomen. Především často zmiňuje fakt, že společnost je dnes více „meritokratická" s tím, jak narůstá význam vzdělání (bez dalších upřesnění). Becker je také autorem teoretických modelů, podle nichž dědictví umožňuje rodičům kompenzovat menší nadání některých svých dětí, tj. těch, které jsou méně nadané lidským kapitálem, což bude u některých zbohatlických potomků v ČR bazální, aby v konkurenci v budoucnosti přežili.