Vize, jakou potřebujeme/935

8. červenec 2024 | 00.01 |

blog ›

Jak se rodí vize: Časopis !Argument/3

Dlouho jsem se chystal podívat se na problematiku zrodu vize prizmatem analýzy odborně poctivé práce realizované mimo stávající okruh pěstitelů, tj. 20-30 osob, které do seriálu k tvorbě vize přispívají články či připomínkami a které se více či méně pravidelně účastní online setkání.

Vybral jsem časopis !Argument, který je z řady pro tento účel nejvhodnější. Analýzu startuji nyní, na začátku letního období, kdy bývá přece jen trochu více klidu. Začínám od zvládnutelného horizontu nahlíženého zpětně: Začátku roku 2024. Sledují jen rubriku komentáře, kde jsou příspěvky z hlediska výše uvedeného záměru nejvíce relevantní, a budu jim věnovat selektivní pozornost. Tj. některé jen zmíním, některé rozeberu podrobněji.

3. článek:V. Pjakin: v čem je inspirativní a v čem je třeba být při jeho čtení skeptický?, 3.1.2024 Petr Drulák

Celé zde:https://casopisargument.cz/54120

Fenomén Pjakin si nepochybně pozornost zasluhuje, mj. i protože že podstatným způsobem ovlivňuje myšlení a zejména vidění světa určité a lze říci, že i nepřehlédnutelné části těch, kteří se hlásí k odporu vůči současné globální moci. Proto jsme již v prvním roce pěstování vize (konkrétně v dubnu 2022) věnovali ve 129. dílu seriálu k pěstování vize tomuto fenoménu samostatný článek, že kterého vybírám:

"V. Pjakin se nejvíce mýlí v pojetí tzv. "globálního prediktora". Představa o něm vzešla z pojetí "vnitřního prediktora SSSR", který je ovšem něco zcela odlišného. Proto některé Pjakinovovy predikce nevycházejí a v poslední době od vysvětlení používající pojem "globální prediktor" ustupuje, čehož si povšimnuli i ti, kteří ho sledují. Já používám pro označení toho, co zatím dominujícím způsobem ovlivňuje globální dění, pojem "jádro současné globální moci", které přesně a v rozvinuté podobě definuji zde: https://radimvalencik.pise.cz/4432-pred-jihlavou-o-degeneraci-soucasne-moci.html Podle mě je zde mnohem méně mysticismu a mnohem větší soulad s realitou. Navíc, jak zdůrazňuji, jádro současné globální moci vzniklo spontánně. Není to nic mystického. Bez pochopení toho, jak tato moc vznikla, jaké mechanismy používá, jaká je její geneze, jak probíhá proces její degenerace, nepochopíme, co se dnes děje.
Celý článek je zde: https://radimvalencik.pise.cz/10207-vize-jakou-potrebujeme-129.html

P. Drulák přistupuje k analýze fenoménu Pjakin jako zkušený diplomat a jako hlavní cíl uvádí, že mu jde o "pokus odpovědět na otázku, čím si Pjakin získává takovou pozornost, kde si ji zaslouží, kde a proč se vydává do nepodložených fantazií a konečně, jak k němu přistupovat". Přitom – a to je velmi důležité – dává svou velmi přesnou představu o tom, jak funguje současné globální moc:

"Pohled dovnitř tak zvaných liberálních demokracií odhaluje více či méně liberální oligarchie, jejichž elity se neustavují demokratickou volbou či transparentní meritokracií, nýbrž na základě majetku, rodinných vazeb a korupčních mechanismů kooptace. Proto se skupina veřejně identifikovaných nositelů moci kryje jen zčásti s reálnými nositeli moci. Část reálné mocenské elity zůstává skryta a s ní i nástroje jejího působení. Veřejnosti neznámý lobbista či miliardář může být politicky mocnější než většina ministrů.

Vnější působení bývá charakterizováno jako liberální internacionalismus založený na multilateralismu, rovnosti, demokracii a lidských právech. To však zastírá predátorský charakter západních režimů, které svými neokoloniálními a postkoloniálními strategiemi usilují o udržení, posílení či rozšíření mezinárodní hierarchie, která jim dává kontrolu nad ekonomickými i politickými procesy v ostatních státech. Kolonizace naší země za polistopadového režimu je dobrým příkladem."

K pozitivním momentů Pjakinova přístupu uvádí:

Podstata toho, co je v Pjakinově díle pravdivé, spočívá v zobecňující reflexi ruského zhroucení devadesátých let. Několik věcí stojí za zvláštní pozornost: atributy velmoci, prolínání národních a nadnárodních elit, limity liberální, technokratické racionality.

Odlišením různých druhů moci nám Pjakin připomíná, co vše vyžaduje stát ke svému suverénnímu fungování. Je pak zřejmé, že státem v plném slova smyslu může být pouze hrstka velmocí. Zvláštní pozornost, kterou autor věnuje konceptuální moci je mimořádně cenná. Realistický výklad, který je jinak užitečnou alternativou vůči liberálně progresivistickému ideologickému blouznění, se obvykle soustředí na materiální složky moci: území, zdroje, ekonomiku, vojenskou sílu. Sílu myšlenek pomíjí a jeho jinak výstižná mocenská analýza postrádá reflexi účelu mocenského působení.

Následně píše P. Drulák: ...je osvěžující, když Pjakin na vrchol mocenské pyramidy klade koncept, jehož uskutečňování ostatní složky moci slouží. Mohou tak činit vědomě skrze k tomu zřízené hierarchie či nevědomě; tomu částečně odpovídá Pjakinovo odlišení strukturovaného a nestrukturovaného řízení. Jeho pojem konceptuální moci nemusí být zcela originální, ale vystihuje něco, nač se v politicko-intelektuálních debatách zapomíná. - Stejně důležitá je i role elit, které svým jednáním daný koncept naplňují. Pjakin rozlišuje různé úrovně a druhy elit. Na vrcholu je nadnárodní elita globalistů. Lze si ji představit jako skupinu nejvýznamnějších světových vlastníků mobilizujících ideové a institucionální zdroje. Tato exkluzivní skupina je rozdělena na dvě křídla, jejichž konkrétní obsazení určují historické okolnosti (např. Rockefellerové vs. Rothschildové). Ačkoliv se křídla navzájem liší a mohou být i v konfliktu, jdou za stejným cílem. Způsob jejich vzájemné koordinace však zůstává nejasný.

Teprve od výkladu svého pojetí struktury a mechanismů fungování současné globální moci a upozornění na některé přínosné momenty Pjakinova přístupu diplomaticky přistupuje ke kritice některých nedostatků Pjakinova přístupu. Upozorňuje na jeho sklon "znásilňovat" výklad dějin tak, aby sloužil jeho závěrům, přičemž se dopouští (Pjakin) doložitelných chyb. Na to navazuje (Drulák) tím nejvíce problematickým v Pjakinově přístupu:

Mnohem problematičtější jsou však dech beroucí fantazie, na nichž stojí jeho teoretická konstrukce světa a dějin. Do jejího středu klade nejasně definovaného globálního prediktora. Na jedné straně má v Pjakinově pojetí téměř metafyzické rysy, můžeme si pod ním představit Boha, ďábla či leccos jiného. Na druhé straně někdy ztotožňuje globálního prediktora s onou nadnárodní elitou. Každopádně je globální prediktor zadavatelem klíčového konceptu globalizace (obsaženém v Bibli), nad jehož uskutečňováním bdí v posledních tří tisíciletích nadnárodní elita, původně utvářená egyptskými kněžími, která napříč věky v nejrůznějších obsazeních využívá židy (pojímané ideově, nikoliv etnicky) jako agenty svého působení. - Toto působení má vystihnout pojem řízení. Všechny podstatné historické procesy jsou totiž podle Pjakina řízeny. Rozlišuje několik navzájem hierarchicky uspořádaných úrovní řízení, na nichž je klíčový globalizační koncept prostřednictvím "konceptuálních technologií" elitami rozpracováván a přenášen do praxe. - Pjakin tím navrhuje dosti svéráznou duchovní technokracii. Skrývá se v ní pohled technika zodpovědného za řízení výroby v továrně. Pokud zná příslušné technologické postupy, disponuje zdroji a umí zorganizovat lidi, může zaručit výsledek v podobě plánovaného výrobku, stavby či služby. Nicméně ke společnosti s touto logikou přistupovat nelze, a to ani pokud přijmeme Pjakinovu představu, že na úkolu pracují dva týmy, neboť v konečném důsledku i tato podvojnost bývá koordinována. Společenské procesy postrádají podobnou vypočitatelnost a naopak je charakterizuje obrovská míra spontánnosti. Dají se ovlivňovat, utvářet, nikoliv řídit. Společnost není továrna ani firma, byť si ji technokraté takto představují.

Na základě toho dává velmi korektní doporučení tam, kteří pravidelná vystoupení Pjakina sledují:

Pjakinovi čtenáři rozhodně nepochybí, když k němu budou přistupovat se stejnou nedůvěrou, s jakou přistupují k informacím z hlavního proudu. Nekritické přejímání Pjakinových fantazií je stejně škodlivé jako bezelstné přejímání manipulací z oficiálních zdrojů. Daří-li se vyhnout omylům a lžím jedněch, nemělo by to vést k přijetí omylů a lží druhých. - Neznamená to, že bychom měli celé Pjakinovo dílo házet do koše. Lepší je kritickým čtením identifikovat v jeho textech a přednáškách inspirativní prvky, které lze pak dále promýšlet. Řadu jich tam najdeme zejména v podobě otázek, které je třeba si klást. Jakým způsobem utváří abstraktní pojem konkrétní společenskou skutečnost? Jak jsou rozvrstveny mocenské elity? Oč se opírá a jak funguje nadnárodní elita? Oč se vedou spory uvnitř elit? Jak se do mocenského působení promítají jeho duchovní základy? Na žádnou z těchto otázek nedává Pjakin uspokojivou odpověď, ale přinejmenším inspiruje k hledání.

K tomu:

Nutno ocenit osvětu, se kterou přichází P. Drulák ve vztahu ke vlivu Pjakinova díla, zejména pak na Drulákův apel na samostatné utváření názorů na současné dění. Znovu a znovu je nutné připomínat, že poznaná pravda, která je základní a nejdůležitější oporou hnutí odporu a nápravy, má podobu rozvíjejícího se systému poznání v hlavách mnohých, kteří jsou na základě otevřenosti tohoto systému schopni mezi sebou vzájemně komunikovat a sjednocovat se. Nekritické přejímání Pjakinova pojetí může vést až ke "zlenivění ducha", tj. k pasivnímu přejímání toho, co někdo druhý konzumentovi názorů naservíruje. Bohužel i s tím se u některých svých přátel setkávám. Těm se omlouvám a současně jim doporučuji, aby si přečetli celý Drulákův článek v !Argumentu.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

První, neúplný týden letošní dovolené jsem krátce pobyl v jižním Portugalsku. Několik málo let před tím jsem byl v severním a bylo to fajn. Tentokrát to bylo ještě lepší. Tak krásnou přírodu jsem snad ještě neviděl, alespoň pokud jde k "průměr" z jednotlivých výletů. Chodil jsem od rána do večera. Oželel Porto i portské severu, ale viděl tolik krásy, že z toho budu ještě dlouho žít.

Pobřeží Atlantického oceánu je zde nádherné.