Kritika intelektuální lenivosti tzv. marxistů/4

Kritika intelektuální lenivosti tzv. marxistů/4

Včera jsem – v návaznosti na příspěvek Ivo Potůčka – slíbil, že ukážu, jak ve společenských vědách lze dosáhnout potřebné přesnosti. Přemýšlel jsem, jak to vysvětlit nejlépe, ale poznámkou k závěru druhé části této série mně pomohl on sám.

Nejdříve připomenu, k čemu se poznámka vztahuje: "Ultimátní hry jsou takové, kdy je např. dvěma hráčům nabídnuto, aby si mezi sebe rozdělili určitou sumu peněz. Jeden hráč navrhuje, jak se rozdělí, druhý buď souhlasí, a pak se o uvedenou částku poděli podle návrhu prvního hráče, nebo nesouhlasí, a pak nikdo nedostane nic. Pokud by vám někdo nabídl rozdělení sto korun v poměru 90 korun (navrhující) ku 10 korunám (vy, jako ten, kdo buď souhlasí a dostane 10 korun, nebo nesouhlasí a nikdo nedostane nic), přijali byste tento návrh?"

I. Potůček k tomu napsal: "Navržená ultimátní hra 90 ku 10 je těžko rozhodnutelná bez kontextu. V určitých situacích může být i zisk 10 dostačující (viz Richard III: "Království za koně.") a řešící okamžitý problém. Jindy můžeme uvažovat sekvenční kontext ve více krocích. Máme-li počáteční podmínky např. 80 ku 40, tak pro hráče s 80-ti bude výhodnější 0 ku 0, protože zisk 90 by protivníka neúměrně posílil. Naopak budeme-li mít informaci, že výhra 90 protivníka z dalších kroků vyřadí, anebo mu ztíží další kroky, které slibují větší zisk, tak není problém zisk 10 přijmout."

Celé i s původním článkem zde: https://radimvalencik.pise.cz/11674-komentare.html#612456

Potůčkova úvaha je naprosto přesná, ale potřebujeme podstatně obecnější, logicky jednotný a formálně korektní teoretický model. Nyní základní tvrzení: Všechny dosavadní přístupy k modelování nejen ultimátní hry, ale všech her, ve které si hráči dělí výplatu ze společné akce, chápou tuto výplatu jen jako jednosložkovou. Tj. společná akce něco vynese (nebo může vynést), a celý problém podle stávající teorie je, jak si hráči to, co hra vynese nebo může vynést, rozdělí. (Nejznámější model je Nashův vyjednávací problém, pak jsou to různé bankrotní modely, model rozdělení vody atd., společnou akcí může být obyčejná směna, poskytnutí úvěru, vyrovnání závazků, spojení těch, kteří se podílejí na výrobě, např. zaměstnanců a manažerů, firem samotných apod.)

Základním předpokladem přesnosti ve vědách o společnosti je, že nový poznatek vyjádříme jako doložitelný přesah s významnou interpretací. V případě nejen ultimátní hry, ale všech her, v nichž se hráči spojují ke společné akci a dělí si výnosy, se nabízí cesta kompozitní finální výplaty, která zohledňuje skutečnost, že to, co jeden či druhý hráč z rozdělení výnosů získá, má vliv i na ocenění výnosu druhým hráčem. Z hlediska očekávaného vývoje lze předpokládat situaci, kdy jeden či oba hráči posuzují výsledek rozdělení výplat ze společné akce nejen z hlediska toho, co získá každý z nich pro sebe, ale také z hlediska toho, jaké bude mít důsledky výplata druhého hráče pro něj samotného (tj. pro prvního hráče). Jednou z možností, jak tuto skutečnost vyjádřit je rozlišit, dvě složky výplaty (případně i více složek, ale nyní nebudeme komplikovat výklad) každého z hráčů:

- primární (to, co každému hráči připadne jako dohodnutý výsledek rozdělení výnosů ze společné akce);

- korekci (to, o kolik je hráč ochoten snížit svoji výplatu či naopak požaduje zvýšení své výplaty z hlediska důsledků primárního rozdělení výplat).

To lze poměrně snadno formalizovat a matematicky vyjádřit, přitom tak, aby bylo zřejmé, že jde o výrazné zobecnění modelu, ve kterém si hráči mezi sebou rozdělí některou z maximálně dosažitelných kombinací výnosu ze společné akce. (Předvedu v rámci pěstování vize ve vhodný čas vhodnou formou.)

Současně lze doložit, že v tom, co chápeme v teorii jako hlavní proud, toto zobecnění neexistuje. Současná teorie je prostě slepá a pracuje s jednosložkovými výplatami i tam, kde je i laikovi zřejmé, že jeden hráč při rozhodování o tom, jak se chovat, uvažuje i důsledky velikosti výplaty druhého hráče, např. tak, jako to uvedl I. Potůček.

Již během poměrně krátké doby budeme mít možnost předvést tento zásadní přesah na významném odborném fóru, tak uvidíme, zda se podaří vysvětlit, proč a v čem je to nové, především však, jaké to má nesmírně významné interpretace. To je také důležitý aspekt přesahu stávající teorie. Nestačí jen ukázat, že se jedná o matematicky doložitelné zobecnění, ale také předvést praktický význam tohoto přesahu. (Podobně jako v případě obecné teorie relativity to byly změny oběžné dráhy Merkura, jak uvádí ve svém příspěvku I. Potůček; v přírodních vědách se jedná většinou o experiment, ve společenských o prakticky významnou interpretaci.)

Ale to ještě není všechno. Přesnost ve vědách o společnosti je dána ještě jedním parametrem. Totiž tím, na co upozorňoval již Hegel, že pravda je systém, resp. dostatečně věrohodné a prakticky využitelné poznání společnosti nemůže existovat jinak než jako rozvíjející se systém, který je sdílený (byť i v různé míře úplnosti) jak elitami bezprostředně ovlivňujícími vývoj společnosti, tak i širokou veřejností. Pokud společnost takový systém rozvíjejícího se poznání nemá, degeneruje a rozpadá se. Problém začíná již tehdy, když si potřebu takového systému neuvědomuje, nebo když setrvává na systému chybném, ustrnulém, selhávajícím, ztrácejícím kontakt s veřejností.

(V dnešní době jsme na tom ještě hůř, protože se společnost podařilo rozdělit na nositele obskurních "narativů", uzavřít různé skupiny neschopné mezi sebou komunikovat do bublin, na základě toho s nimi manipulovat a vyvolávat averze mezi nimi; jedná se o etapu vývoje, která jednou, pokud lidstvo přežije, bude analyzována jako velké varování.)

S tím souvisí ještě jeden velmi významný závěr: Doložitelný přesah teorie v jednom směru nestačí. Když dojde k rozpadu racionality, je nutný přesah ve více vzájemně propojených směrech, kdy se to nové nahlížené z více zorných úhlů (dílčích přesahů, jako je i ten, jehož příklad jsme uvedli) ukáže jasně, srozumitelně, logicky a ve své úplnosti. Mj. i v přírodních vědách se významné přesahy vzájemně podporují a propojují, případně jejich nepropojení je motorem dalšího poznání. Lze to chápat i tak, že každý skutečný přesah poskytuje podnět k přesahům v dalších směrech.

(Tomu, v oblasti věd o společnosti, se bude věnovat v dalším pokračování, doufám co nejdříve)