Vize, jakou potřebujeme/790

Vize, jakou potřebujeme/790

Následující materiál zařazuji do seriálu k pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize ne náhodou. Jednak mě o to, aby tímto materiálem přispěl k pěstování vize, nabídl sám autor, jednak tam materiál tohoto druhu z řady důvodů patří. Dokonce ho považuji za jeden z nejcennějších příspěvků. Byť se zdánlivě týká jen malého segmentu ekonomiky, jedná se o velmi zdařilou resortní vizi, po kterých mnozí (z řad těch, kteří se na pěstování vize a jejím šíření podílejí) volají, tj. chtějí, aby součástí komplexní vize byly i vzájemně provázané resortní vize. Tato se vyznačuje zejména komplexností uchopení dané problematiky a zvýrazněním jejích souvislosti s celkovým vývojem naší země v mezinárodním kontextu. V tomto smyslu by mohla být inspirujícím podnětem pro tvorbu dalších vizí resortního typu. Mj. ač je tento segment malý, pro reputaci naší země má mimořádně významnou roli. Autor připravuje pokračování v podobě konkretizace návrhů na obrat k lepšímu.

Text Michala Filka odlišuji od svého barvou.

Obory hudební oblasti, nevyužitý potenciál Česka – část 2.

Ing. Michal Filek

Hudební produkce, hudební nástroje a hudební vzdělávání jsou souhrnnou jednotkou

Tyto obory spolu již tradičně tvoří spojitou oblast, jíž můžeme pojmenovat "hudební trojsegment". Z personálního hlediska je oblast spojena tím, že mnoho lidí zde působí ve dvou nebo třech jeho disciplínách současně. A tak jsou hudebníci často zároveň výrobci hudebních nástrojů, či pořadateli, obchodníci hudebníky, producenti bývají skladateli, či techniky.

Profesní univerzálnost má kořeny v dobách, kdy byla méně vyhraněna oborová dělba práce, a kdy byla univerzálnost podmínkou přežití. Podprahová nutnost univerzálnosti vykrystalizovala až ve fenomén zvaný "člověk renesanční." Zahraničním příkladem univerzálnosti v rámci trojsegmentu jsou například skladatel Georg Friedrich Händel, jenž byl zároveň impresáriem[1], houslař Antonio Stradivari, jenž byl houslistou a obchodníkem, či ředitelé operních domů, kteří byli mnohdy současně umělci. Příklady najdeme v publikacích, jako jsou "Dějiny evropské hudby"[2] nebo "Umění houslařů."[3]

S personálním propojením souvisí propojení ekonomické. Působí-li mnoho lidí jako hudebníci, prosperuje výroba hudebních nástrojů. Prosperující tuzemští výrobci hudebních nástrojů eliminují jejich import a exportují. To zpevňuje kurs domácí měny, a výrobce si pak může výhodně nakoupit zahraniční technologie. V návaznosti na to se zlepšuje umělecké školství, jež prostřednictvím hudebních nástrojů vychovává umělce pro reprezentaci státu a export umění. V tomto smyslu současné české vládnoucí garnitury přehlížejí reprezentační význam hudební produkce, který jiným státům otevírá dveře a činí je sexy. Na to úzce navazují otázky politického PR.

Představme si, jakou image by měly USA, které ob rok rozpoutají nějaký konflikt, kdyby nebyli Elvis Presley, Michael Jackson, Miles Davis, či jiní američtí umělci. Také proto, že celý svět zná USA jako producenta atraktivní kultury, jsou lidé nakloněni tomu, aby se Americe její "drobné přehmaty" odpouštěly. Hudební kultura je tedy důležitou součástí politiky a ekonomie, a kultura je také indikátorem kvality národních elit, protože nejen ten, kdo má uši k slyšení mohl zaregistrovat, že svět nabral zřetelně nesprávný kurs od té doby, co mezi elitami přestala být standardem dovednost v ovládání hudebního nástroje. Elity tak tudíž, až na výjimky, ztratily svůj hlubší obsah a současně přišly o schopnost hlubší obsah rozeznat.

Hudební trojsegment v Česku od První republiky po rok 1989

Vývoj těchto oborů prokázal jejich vysokou flexibilitu a životaschopnost tím, že přežil nejméně čtyři významné společenské změny, fašismus, Stalinův komunismus, ústavu zkraje let šedesátých, i normalizaci let sedmdesátých. V současnosti však jejich plamínek skomírá.

Za první republiky byly tyto obory asi půl na půl v rukou Čechů a Němců, panoval zde pořádek, a profesní korektnost, tu však s blížícím se rokem 1938 narušovalo nadržování té, či oné straně. Druhá světová válka způsobila hudebním nástrojům největší pohromu zejména v pohraničí. Nejprve v roce 1938 proběhl odsun Čechů z pohraničí, takže čeští výrobci museli opustit své dílny. Pak následovaly odvody německých mužů z pohraničí na frontu. V této situaci se mnoho provozů zastavilo, protože část malovýrobců fungovala sezónním způsobem, tj. v létě na poli a v zimě v dílně. Doma zbyly ženy, které sotva stíhaly hospodářské práce a povinnou válečnou výrobu. Odsun německých výrobců v roce 1945 probíhal různě. Například v prostoru od Chebu po Kraslice se jednalo o spontánní odchod. Jednu takovou vlnu odchodů zorganizoval otec zakladatele německé firmy Warwick, pan Fred Wilfer, který si v roce 1945 od Američanů vypůjčil vojenský náklaďák, a postupně jím převezl desítky rodin německých houslařů z Česka do Bavorska. Popisuje to kniha Framus - Built In The Heart Of Bavaria.[4]

Po válce se Československu podařilo vytvořit mnoha menšinovým oborům podmínky pro rozvoj a slušnou prosperitu. Totálně se však změnil systém směrem k továrenské organizaci. I za socialistického státu však existovala individuální mistrovská výroba. Mistři byli organizováni pod fabrikami, pracovali však v domácích dílnách a fabrika jim dodávala komponenty. Bylo to skvělé prostředí pro šedou ekonomiku.

Umění bylo v ČSSR organizováno systémem krajských a okresních uměleckých agentur, a umělecké školství v rámci ČSSR rozšířilo síť škol. Ve všech systémech působily dvě protiběžné síly: nadšenci s myšlením živnostníka a státní moloch, který v něčem pomáhal, a v něčem překážel. Lidé se socialismu přizpůsobovali, což do konce sedmdesátých let vedlo k rozvoji tlačenému i odběry v rámci RVHP.[5]

Pokud se zamyslíme nad hospodářskou situací trojsegmentu, ta byla v Československu až do konce sedmdesátých let, v dobré ekonomické i personální kondici. Trojsegment zaměstnával desítky tisíc lidí, multiplikoval pracovní pozice a tvořil vývozní potenciál, který exportoval prostřednictvím organizací Musicexport pro hudební nástroje a Pragokoncert pro hudbu. Vývoz směřoval hlavně na Východ, ale i na Západ. Kulturní život byl ale v ČSSR součástí politiky Sovětského bloku, a kulturu tak z pozadí ovlivňovaly ideologické vlivy, komise a aparátčíci. To u populace vyvolávalo smíšené pocity, jež v roce 1989 vyústily v nadšenou demontáž státem řízeného kulturního systému. Jak velkou chybou tato demontáž byla, to pocítili již v druhé polovině devadesátých let čeští umělci, a později to pocítili i spotřebitelé, například na úpadku kvality tuzemské kultury.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Nejhezčí zimní výlet, dosud do poloviny února, byl na rozhlednu Korunka. Původně se podle tvaru šroubovice měla jmenovat RozhleDNA, ale lid prostý ji překřitl podle podoby vrcholu s korunou. Je nad Černolicemi, oarkovat lze na poměrně velkém parkovišti u fotbalového stadionu. Cesta po silnici i cesta k rozhledně je dobře značena. Z Prahy jste zde za pár minut.

Fascinující výhledy z rozhledny Korunka. Tímto směrem se táhne hřeben Brd. Dole chaty a vilky v Černolicích.

Pohled směrem k Dobřichovicím do údolí Berounky.

Takto je z rozhledny vidět Praha.

Na cestě z rozhledny Korunka na Černolické skály.