Vize, jakou potřebujeme/783

Vize, jakou potřebujeme/783

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

Zde je zmíněný 10. bod:

" Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11311-programove-minimum-ktere-je-nutne-pozadovat-ii.html

Hlavní myšlenkou, která se nese celým textem a která shodou okolností uzavírá tuto první část je: "historicky dobře poučený národ a vzdělaná veřejnost, schopná kontrolovat mocenskou vrstvu ve prospěch obecného dobra a demokracie, byly jedinou zárukou obecného pokroku, svobody a sociální stabilita".

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie XII.

Marie L. Neudorflová

Obhajobu Pekařových názorů shledal jako velmi nedostatečnou F. M. Bartoš. Jeho publikace "Masarykova česká filosofie" započala novou fázi sporů. Bartoš odmítl názor, že poslední slovo v polemice Masaryk-Pekař měl Pekař.Pekařovu pozici považoval za čistě pozitivistickou a Masarykovu metodu za vědecky legitimní (hledání důležitých souvislostí). V centru sporu byla otázka role nižších vrstev pro důstojnou existenci českého národa reflektovaná dvěma problémy:

1) příčinami Bílé hory

2) návazností obrození na reformaci.

Pokud jde o příčiny Bílé hory, Bartoš oponuje Pekařovu názoru, že znevolňování lidu za Jagellonců bylo výsledkem chudnutí šlechty, že se sociální postavení čtvrtého stavu postupně zlepšovalo. Naopak dokazoval (v souladu s F. Palackým a E. Denisem), že to byla doba selských bouří, doba "vyloučení selského lidu z veřejného života", podněcovaná úsilím šlechty po větší moci, po větších příjmech. Oslabení sociální a právní pozice lidu znehodnotilo jeho zodpovědnost za český stát, a tak podstatně přispělo ke katastrofě Bílé hory a následné brutální diskontinuity důstojné existence českého národa a jeho reformačních snah. Jinými slovy, kulturní, mravní a sociální úroveň lidu byla pochopena Palackým i Denisem,^[6]Znalost historie byla Masarykem a dalšími vnímána jako nezastupitelná pro svobodu národa, pro kontinuitu mravních a reformě-církevních ideálů a praxe. V době obrození se jednalo o podobné ideály, třebas jinak pojmenované. Jejich kořeny byly podobně náboženské (zvláště ve smyslu přijetí ideje rovnosti a ideje spravedlnosti, jejichž původ byl v původním křesťanství, převzaly ho reformační snahy a prosazovalo osvícenství a Velká francouzská revoluce). Důležitý byl rovněž aspekt kulturní (vzdělání, znalost historie), sociální, národní, politický. V podtextu Bartošovy obhajoby Masaryka je vědomí, že právě tyto kolektivistické dimenze napomáhaly lidem čelit snahám mocenských vrstev po dosažení větší moci na úkor úrovně a svobody většiny. To se odráželo i ve stoupající kritice pobělohorského období (Dobrovský, Kollár, Havlíček aj.), přestože za to hrozily nemalé postihy. Význam kolektivistických dimenzí se postupem času stále zvětšoval, a to jak v teorii (zvláště politické), tak i v praxi. Bartošovo vystoupení podnítilo účastníky sporů k tomu, aby se podrobněji zabývali analýzou pojmů, včetně pojmu "smysl dějin", metodami historického zkoumání a jejich nedostatky. Přehled sporů v kontextu výkladů české historie připravil v roce 1938 k vydání Jaroslav Werstdat. Jeho práce však vyšla pod názvem Rozhled po filosofii českých dějin až v roce 1948.

Otázku, z jakých důvodů se čeští historikové vraceli k problematice české filosofie a smyslu českých dějin po vzniku Československé republiky r. 1918 a poté, co se Masaryk stal presidentem demokratické republiky, necháme v tomto příspěvku stranou, neboť by se neobešla bez různých spekulací, například, proč někteří historikové zásadně změnili svůj postoj k Masarykovu pojetí české historie (K. Krofta), což by samozřejmě nebylo nezajímavé. Podobně stranou musí zůstat spor o smysl českých dějin po roce 1938, jak se odráží přinejmenším ve druhém díle sborníku M Havelky Spor o smysl českých dějin, 1938–1989.Posuny a akcenty české otázky. Problém vyžaduje pečlivou a trpělivou pozornost v kontextu srovnání rozdílných politických podmínek a tlaků na pojímání české otázky před rokem a po roce 1918 i po roce 1989. A také je nezbytné věnovat pozornost srovnání filosofických a hodnotových základů, z nichž přístupy jednotlivých autorů vycházejí. Jedině tak je možné se dopracovat rozumné objektivity.

Kritice soudobých historických přístupů k historii se ve své práci věnuje Emanuel Rádl: Předpoklady k diskusi o této otázce, Čin, Praha 1925, s. 432; viz také Havelka, M. (ed.), Spor o smysl českých dějin, 1895–1938, s. 433–469. Rádl byl přesvědčen, že po Palackém historická věda stagnovala a bez vysvětlení jmenuje její směry: hegelovská levice, Marx, pozitivismus v různých formách, vývojové myšlení, nietzscheziánství, rasové teorie, Troeltschova filosofie dějin (s. 446). Snad by bylo možné přidat i katolické přístupy. Obhajuje Masarykovu interpretaci české reformace i reformaci samotnou, že přinesla větší svobodu, mravnost a větší důraz na pravdu poznanou.^[7]

Rádl se dobírá podstaty přijetí či odmítnutí Masarykovy koncepce "filosofie českých dějin" i koncepce "smyslu českých dějin" z hlediska jejich relevance k úrovni českého národa, jeho svobodě, směřování k demokracii a pokroku v širokém smyslu. Za přijatelnou pokládám charakteristiku situace kolem sporů, tak jak ji již v roce 1913 vyslovil Zdeněk Nejedlý: "do sporů Masaryk-Pekař zasahuje tolik lidí, kteří se snad ani v minulosti o historii nezajímali a většinou jsou politicky motivovaní".

V důsledku několika nedemokratických zvratů českého historického vývoje ve 20. století nastala opět potřeba se problematikou zabývat. Je v zájmu uhájení a rozvoje demokracie a důstojné existence českého národa, což jsou spojité nádoby, se trvale věnovat Masarykově konceptu filosofie českých dějin a smyslu existence českého národa a jeho historii s důkladnou pozornost. V tragických obdobích existence českého národa byly pravidelně nejlepší české tradice znásilňovány a násilí proti národu bylo namířeno především vůči vzdělané vrstvě. Od roku 1989 se používají jemnější než násilné metody ke snížení vzdělanecké a mravní úrovně národa, ke snížení znalosti historie a integrity národa. Podkopává se tím jak jeho budoucnost, tak i možnost funkční demokracie. Proto jako historikové musíme být na stráži, musíme být schopni se soustředit na to, co bylo a je pro důstojnou existenci českého národa důležité. V tomto ohledu je kvalifikovaně připravená a konkrétní vize jeho pozitivního rozvoje nezastupitelná.

(Závěr, pokračování dalšími tématy)

A k tomu trochu inspirující přírody:

První výlet hned první víkend po návratu do Prahy. Přes noc sněžilo a příroda byla krásně pocukrovaná.

Chuchelský háj - pohled od veřejného piknikového místa, kam si uděláme výlet se studenty hned, jak se mi zlepší koleno. Kopec naproti se jmenuje Homolka, vrchol je necelých 300 metrů nad mořem.

Procházka je nečekaně příjemná, i když koleno trochu zlobí.

Veřejné piknikové místo. Doufám, že ještě budou mrazy, abychom si mohli udělat výlet "Po stopách Ďatlovovy výpravy".

Výhled nad piknikovým místem.