M. Neudorflová k Programovému MINIMU/11

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

Zde je zmíněný 10. bod:

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11311-programove-minimum-ktere-je-nutne-pozadovat-ii.html

Hlavní myšlenkou, která se nese celým textem a která shodou okolností uzavírá tuto první část je: "historicky dobře poučený národ a vzdělaná veřejnost, schopná kontrolovat mocenskou vrstvu ve prospěch obecného dobra a demokracie, byly jedinou zárukou obecného pokroku, svobody a sociální stabilita".

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie XI.

Marie L. Neudorflová

Daleko kritičtější byl Krofta k Masarykovi, Vančurovi a Herbenovi v článku Masaryk, Goll a české dějepisectví^[1], který byl uveřejněn téhož roku krátce po Pekařově článku k Vančurovi. Krofta poněkud iritovaným tónem rozvinul své názory z prvního článku (tamtéž, s. 301). Masarykův vliv na práci mladých historiků, a to i v přijetí jeho filosofie českých dějin, je zcela zřetelný například v produkci Václava Novotného, Vlastimila Kybala, Josefa Vítězslava Šimáka aj. Problémy jejich profesní kariéry jsou také svědectvím, jak nebylo snadné prosazovat netradiční a širší pohledy na tu českou historii, v níž pozitivní aspekty iniciativy národa hrály podstatnou roli.

Krofta v dalším článku^[2] zaujal apologetickou pozici ve vztahu ke svému učiteli Gollovi i k Pekařovi. Na rozdíl od Masaryka Krofta považoval soudobé politické poměry za přijatelné, dokonce respektující akademickou svobodu. Odmítl důležitost popularizační činnosti i názor, že by zkoumání novověké historie mělo být důležitější než středověké, a to i s nedomyšleným argumentem, že obecně v Rakousku důraz na středověk převládá. Dokonce vyjádřil podivný názor, který nevysvětlil, že reformace byla brzdou vývoje od humanismu k osvícenství. Je otázka, zda ve vypjaté politické situaci roku 1912 (již byly v platnosti Anenské zákony) Krofta těmto názorům, vlastně názorům svého učitele, skutečně věřil, a zda si opravdu neuvědomoval znalost moderní historie jako cestu k důkladnějšímu sebepoznání národa, k jeho hlubší identitě a integritě, k jeho zdravému sebevědomí a v českém případě jako inspiraci pro politicko-demokratické směřování.

Po vší této podrážděné kritice Masaryk reagoval také poněkud podrážděně v přednášce o politickém demokratismu, kterou přednesl 19. května 1912, která pak byla podrobně shrnuta v Čase a později, kromě několika prvních odstavců, znovu v Naší doběz 4. ledna 1913.^[3] V úvodu v Naší době vytkl Pekařovi neloajálnost a ohradil se proti Pekařovu názoru, že jeho myšleni je "povrchní a mělké", že píše neakademicky a neloajálně, a neodpustil si znovu připomenout, jak Pekař psal proti Vančurovi "tónem hrubě vulgárním". Opět se jednalo hlavně o Masarykovu tezi určitého myšlenkového sepětí reformace a obrození, tedy o "filosofii českých dějin", kterou Pekař odmítal. Masaryk zdůraznil, že Pekařova mělkost znemožňovala jakoukoli vážnou diskusi. Obvinil ho, že nezná Palackého, že nedovede historicky myslet, nechápe, že vědomé lidské zasahování může ovlivnit vývoj. Ve své přednášce se Masaryk soustředil na vysvětlení hlavních aspektů dlouhého demokratizačního procesu v konfliktech s církevní i světskou mocí od 15. století. Českou reformaci považoval za počátek moderního českého národa. V obecném kontextu za počátek procesu odcírkevnění, za počátek panovnického absolutismu a dlouhého procesu, který vedl k osvícenství, liberalismu, k humanitnímu úsilí, k hnutím národnostním. Hlavním cílem tohoto úsilí byla mravní náprava. V podstatě shrnul, co obsahovala jeho Česká otázka.

Pokud jde o Pekařovu kritiku Palackého, Dobrovského a jiných, Masaryk poukázal na řadu závažných nepřesností v Pekařově argumentaci, a na jeho neschopnost pochopit důležitost idejí, rozdíl mezi ideálem, myšlenkou a snažením. Odmítl pozitivistický princip dělat "historii pro historii", který byl v centru Pekařovy argumentace. Někdy je Masaryk až sarkastický. V polemice byla důležitá otázka národnosti. Pro Pekaře bylo podstatou reformace národní úsilí, pro Masaryka úsilí náboženské, z něhož národnostní vyplynulo. Masarykův argument stojí za citaci: "dělám náležitý rozdíl mezi přirozenou láskou k jazyku, národu, vlasti a mezi ‚principem národnosti'a mezi uvědomělým programem národnostním". Nevidím proto v husitství hnutí národnostní, nýbrž hnutí církevně náboženské, hnutí mravní; českým, národním bylo také, ale národnost nebyla cílem hlavním, nebyla pružinou přední a tak uvědomělou jako úsilí a ideje reformační, navazující proto na ideje a snahy Angličana Viklefa."

Josef Pekař ve své poměrně posměšné odpovědi, která vyšla rovněž v roce 1913 v Českém časopise historickém, zdůraznil, že mu šlo ve sporech hlavně o to, aby ukázal "nevědeckost badatelské metody prof. Masaryka". Odmítá Masarykovu odpověď jako urážlivou, povrchní, nevzdělanou, neloajální. Domnívá se, že dostatečně ukázal, že Masarykova teze o navazování našeho obrození na reformaci, "chce nás vrátit docela přirozeně o několik století zpátky". Pekařova odpověď se nesla v tónu malicherném, s hlavní myšlenkou, že "zásluha protestantismu o sekularizaci světového názoru se velmi přeceňuje". Považoval za zbytečné Masarykovy omyly znovu vyvracet, takže se soustředil na obhajobu svých dříve pronesených názorů. Zde by snad bylo možné dodat, že Pekař nikdy nepochopil, že na rozdíl od katolicismu protestantismus vybavil lidi větší mírou racionality a myšlenkové a mravní svobody a nezávislosti, což bylo velmi důležité vzhledem k rozvoji osvícenství.

(Pokračování)