M. Neudorflová k Programovému MINIMU/9

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

Zde je zmíněný 10. bod:

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11311-programove-minimum-ktere-je-nutne-pozadovat-ii.html

Hlavní myšlenkou, která se nese celým textem a která shodou okolností uzavírá tuto první část je: "historicky dobře poučený národ a vzdělaná veřejnost, schopná kontrolovat mocenskou vrstvu ve prospěch obecného dobra a demokracie, byly jedinou zárukou obecného pokroku, svobody a sociální stabilita".

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie IX.

Marie L.

Neudorflová

Intenzivní spory o Masarykovu filosofii českých dějin podnítil v roce 1911 svou prací Vančura Čím se Masaryk zavděčil českému dějepisu.^[1] Vančura vycházel ze skutečnosti, že kromě existenčně nezávislého Palackého čeští historikové nevěnovali potřebnou pozornost nedostatečně zkoumaným obdobím české historie, a to většinou z důvodů loajality k mocenské vrstvě nebo ze strachu o svou kariéru, neboť rakouská vláda měla v tomto ohledu velký vliv. Skutečná akademická svoboda byla spíše iluzí. Vláda měla zájem na tom, aby výklad historie zůstával v souladu s tradiční prohabsburskou a prokatolickou orientací. Vančura kritizoval zvláště přední historiky, že se na rozdíl od Masaryka téměř nevěnovali popularizaci historie, nevzdělávali národ, nebyli si vědomi jeho důležitých potřeb – věda měla přece sloužit potřebám a úrovni celého národa. Vančurovi neušlo, že Masarykova Česká otázka byla psána i jako reakce na boj o Rukopisy, jako snaha ukázat českému národu, že nemusí opírat svou sebeúctu a sebevědomí o pochybné dávné rukopisy, ale že má svou slavnou historii, že ji však nezná. Chtěl upozornit na její hlavní aspekty, burcoval svědomí mladých historiků, povznášel jejich mravní úroveň, chtěl je inspirovat, aby se přes všechny nesnáze potlačené české historii věnovali. Aby odkrývali období, která Masaryk nazval "slavnou českou historií", a předkládali výsledky svého bádání české veřejnosti a tím přispívali k její sebeznalosti, identitě, sebeúctě a zodpovědnosti nejen za vše pozitivní, co národ v historii vytvořil, ale i za směřování budoucího vývoje.

V tomto kontextu byla znalost historie a kontinuita určitých idejí a ideálů nezastupitelná. Vančura přivítal Masarykův kritický, ale převážně pozitivní vhled na husitství a českou reformaci, mající v základu náboženský charakter s důsledky jazykovými a sociálními. V Masarykově pojetí se náboženský aspekt týkal především chápání lidské morality, svobody, svědomí, respektu i pro pravdu poznanou, závaznost původních křesťanských principů pro všechny, tedy i pro mocné a církev. Podobně Vančura přivítal Masarykovu výzvu k pravdivému vylíčení pobělohorské doby, duchovnímu a mravnímu úpadku, úpadku českého jazyka, vzdělání, sociální oblasti. Upozornil, že jako první se touto problematikou zabýval francouzský historik Ernest Denis. Připomněl Masarykovu argumentaci, že české národní povědomí v oslabené formě existovalo i v době pobělohorské, což hrálo důležitou roli pro obrození, které vyrůstalo jak z domácích kořenů, tak pod vlivem osvícenství. Vančura sdílel Masarykův názor, že nedostatek znalostí novějších českých dějin byl příčinou "tolika politických hříchů".^[2]Považoval za velkou zásluhu, že se Masaryk zahloubal do českého národního obrození a nacházel aspekty a souvislosti, kterými se nikdo předtím nezabýval.

To, že Masaryk v České otázce dokazoval určitou skrytou návaznost českého národního obrození na myšlenky české reformace, přinejmenším v tom ohledu, že někteří obrozenci znali práce hlavních osobností reformace, vzbudilo veliký odpor řady etablovaných historiků. Opozice vůči Masarykovým názorům zahrnovala i opozici vůči jeho stoupencům. Jde například Vančurův názor o Masarykově značném vlivu na řadu českých historiků v jejich orientaci na českou reformaci a v kritickém pohledu na dobu pobělohorskou.

V tomto článku není místo pro shrnutí všech názorů podporujících či odmítajících Masarykovo pojetí české historie, ale je nutné zmínit alespoň ty, které pokročily v chápání Masaryka do větší hloubky, nebo které se naopak téměř neetickým způsobem bránily význam Masarykovy práce pochopit. Velkou nelibost vyvolal (stále značně podceňovaný) žurnalista a nehistorik Jan Herben, jenž své argumenty shrnul v publikaci Masarykova sekta a Gollova škola.^[3]Vychází v ní ze základního předpokladu, že vzhledem k různým výrazným i protikladným myšlenkovým proudům, které ovlivňují vývoj i pohledy na historii, není otázkou intelektu, ale otázkou svědomí, s jakým přístupem se člověk ztotožní. Vyčetl zvláště Pekařovi, že nebyl ochoten přiznat, že česká historická věda byla do poloviny 80. let na velmi nízké úrovni (jak vlivem politické moci, tak vlivem katolické církve) a že bylo neetické odmítat, že to byl Masaryk, kdo začal této situaci čelit konstruktivními vstupy, s důrazem na zanedbanou myšlenkovou oblast, přehlížená fakta a interpretaci.

Masarykova metoda realismu, vycházející hlavně ze sociologické metody, s důrazem na kritické myšlení (na rozdíl od pozitivismu) rozšířila pohled jak na život, tak na historii. To umožňovalo se z historie poučit, přijmout to nejcennější a utvářet tak svou identitu a směřování na individuální i kolektivní úrovni, což mělo dlouhodobé pozitivní důsledky pro demokratizaci intelektuálního i veřejného života. Týkalo se to i větší odvahy mladších historiků nejít s proudem oficiální historiografie, jejíž představitelé – motivováni politicky a existenčně – se stále více obraceli proti Masarykovi. Ale mnozí historikové začali hledat cesty ke komplexnějším interpretacím české historie, k postižení širší škály života českého národa. Herben do své knihy zahrnul i ostrou kritiku postojů Josefa Pekaře a Jaroslava Golla, k níž se dostaneme níže, v souvislosti s jejich postoji vůči Masarykovi.^[4]

(Pokračování)