M. Neudorflová k Programovému MINIMU/6

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

Zde je zmíněný 10. bod:

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11311-programove-minimum-ktere-je-nutne-pozadovat-ii.html

Hlavní myšlenkou, která se nese celým textem a která shodou okolností uzavírá tuto první část je: "historicky dobře poučený národ a vzdělaná veřejnost, schopná kontrolovat mocenskou vrstvu ve prospěch obecného dobra a demokracie, byly jedinou zárukou obecného pokroku, svobody a sociální stabilita".

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie VI.

Marie L.

Neudorflová

Bylo již naznačeno, že po pádu komunismu a s rostoucím vlivem postmodernismu se začaly proměňovat přístupy jak k současnosti, tak k historii, s výraznou orientací na tradiční koloniální metody, postrádající respekt k menší národům, s cílem atomizovat vnitřní poměry národů, včetně pohledů na historii, s pomocí přílišných specializací, přílišným soustředěním na soukromé, specifické, spekulativní, přístupy. V současnosti k tomu přistupuje požadavek, aby historikové, vydávali neúměrný počet publikací, což je často podmínkou, aby se udrželi v oboru, dosáhli hodnocení, potřebné na granty. Tím se nevytváří dostatečné podmínky pro dlouhodobý výzkum a jeho výsledky. Dalo by se dokonce říci, že tímto způsobem je omezována akademická svoboda i existenční jistota historiků.

Posledním zavedeným principem Akademie věd České republiky je princip hodnocení prací tematicky se opírajících pouze o zájem, vazbu, uplatnění a hodnocení v západoevropských a amerických impaktovaných časopisech a institucích. Tento princip naprosto znehodnocuje práce seriózních historiků zabývajících se například historií balkánských národů, českou a slovenskou historií. Hodnocení prací má samozřejmě vliv na financování vědecké práce historiků. Dost podobná situace existovala i v 19. století, kdy ignorování demokratizačních aspektů bylo obecným jevem.^[1] kde se dotýká i pangermanismu.

V České otázce se Masaryk soustředil na české obrození jako na málo prozkoumaná období. A jako inspirační zdroj, velmi relevantním k současnosti. V duchu hledání pravdy Mistra Jana Husa věnoval pozornost hlavně těm aspektům, které souvisely s úsilím rozumět světu, ve kterém lidé žili, s mravními principy a hodnotami, hluboce pokřiveného křesťanského učení katolickou církví, včetně mravní dimenze, probouzely v lidech větší důvěru v rovnost lidí, spravedlnost, v hodnotu svých pozitivních schopností, touhu je rozvíjet ku prospěchu své důstojné úrovně. Probouzely také inspiraci a odvahu řídit se svým vlastním svědomím. Obě období byla prostoupena pozitivní iniciativou českého národa v zájmu dosažení vyšší úrovně, humanitních ideálů, vycházejících v obou případech ze základního křesťanství a v případě obrození také z osvícenských myšlenek, které rozšířily základy křesťanství o nezcizitelná práva jednotlivce (rovnost), o sociální dimenzi s její kolektivní podstatou a o uvědomění si důležitosti hodnoty národních celků pro kolektivní úsilí o pokrok.

Na rozdíl od zjevené pravdy začaly hrát v tomto procesu hlavní roli pravda poznaná, tedy znalosti dosažené pozorováním a vědeckými metodami. To se týkalo i znalosti historie a možnosti se z ní poučit. Aspekt poučení se z historie hrál v osvícenském myšlení velkou roli, zvláště pro možnost kritického navazování na pozitivní aspekty minulosti. Z tohoto přístupu již v osvícenství vznikl koncept filosofie dějin, jehož základy položil francouzský filosof Voltaire (hlavně svým Esejem O mravech a duchu národů). Koncept filosofie dějin se v Evropě rychle šířil v kontextu úsilí o uplatňování vědeckých přístupů k historii, což byl proces nesnadný, neboť mocenské vrstvy států spojených zvláště s katolictvím se bály moderního vzdělání, bály se znalostí lidí, bály se moderního myšlení spojeného s ideou rovnosti a spravedlnosti. Protestantské církve, naopak od svých počátků vzdělání a národní rozvoj podporovaly. V českém prostředí působila svým vlivem zejména filosofie dějin německého filosofa J. G. Herdera, vědomě ji přijal František Palacký, můžeme ji vystopovat u Augustina Smetany, Františka M. Klácela, Karla Havlíčka a dalších obrozenců. Filosofie dějin byla spjatá především s duchovnějšími dimenzemi života společnosti, s mravními principy, s vírou ve vývoj, s kulturou a historií každého národa. Se stoupajícím vlivem liberalismu, s jeho důrazem na ekonomiku a politiku, s převažujícím důrazem na materialistické dimenze života však kulturní a duchovní aspekty slábly. V přístupu k historii se to odrazilo ve vlivu pozitivismu, ve stylu "fakta mluví za sebe". Masaryk oponoval pozitivistickému přístupu ke zkoumání historie argumentem, že i za výběrem faktů je určitá filosofie, určitý záměr, který je třeba otevřeně formulovat. Zároveň pro objektivitu názoru považoval za důležité zkoumat příčiny a důsledky jevů, důležité souvislosti, při vědomí, že názory mohou vycházet z různých filosofických předpokladů, které je třeba formulovatBylo politicky obtížné se soustředit na jiná období než středověk s jeho katolicko-církevní dominancí.

(Pokračování)