M. Neudorflová k Programovému MINIMU/4

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

Zde je zmíněný 10. bod:

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11311-programove-minimum-ktere-je-nutne-pozadovat-ii.html

Hlavní myšlenkou, která se nese celým textem a která shodou okolností uzavírá tuto první část je: "historicky dobře poučený národ a vzdělaná veřejnost, schopná kontrolovat mocenskou vrstvu ve prospěch obecného dobra a demokracie, byly jedinou zárukou obecného pokroku, svobody a sociální stabilita".

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie IV.

Marie L.

Neudorflová

T. G. Masaryk shrnul národnostní filosofii větších evropských národů v řadě přednášek. Zmiňme alespoň: Národnostní filosofie doby nejnovější, in: Masaryk, T. G., Z bojů o náboženství. Texty z let 1904–1906, Spisy T. G. Masaryka, sv. 26, ed. M. Topor, Ústav T. G. Masaryka, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., Praha 2014, s. 11–20^[1] Nebyly to jen osobnosti notoricky známé svým nepřátelstvím k Čechům a jejich demokratismu, jako byl Karel Schwarzenberk, Theodor Mommsen, Eduard Hartmann a další, které Masaryk citoval ve svých parlamentních projevech zvláště v období 1907–1914. Byla to celková atmosféra v habsburské monarchii, nepřátelství a pohrdání vůči slovanským národům, kde měli vládnoucí postavení rakouští Němci a Maďaři. Požadavek potřeby respektu velkých národů vůči malým, Masaryk odůvodňoval nejnaléhavěji v Nové Evropě (1918 anglicky, 1920 česky). Pokud to absolutistické poměry jen trochu dovolovaly, čeští obrozenci od konce 18. století připomínali některé aspekty české reformace, a dokonce rozvíjeli její kulturní aspekty, a to i navzdory strachu z existenčního postižení, které mnohé potkávalo až do 60. let 19. století. Unikátní ilustrací hlubokého pochopení pro situaci českého národa představuje například působení Bernarda Bolzana na Universitě Karlově (před tím, než byl zbaven možnosti přednášet ve 20. letech 19. století.). Ve svých přednáškách (v té době německých) projevoval sympatie k českému národu i jazyku v kontextu jeho sociálního zanedbání v důsledku rakouské politiky.

Masaryk ve svých textech s kritickým nadhledem dokazoval, že od středověku to byly hlavně určité humanitní ideály a odvážné intelektuální a kolektivní tlaky proti nesvobodě a nemravnosti mocných, včetně katolické církve, které posouvaly společnost k lidštější a vyšší úrovni. Kořeny těchto humanitních ideálů byly v lidské přirozenosti, v původním křesťanství a v reformaci, s jejím respektem pro rozvíjení pozitivního potenciálu lidí, pro mravnost, pro pravdu poznanou. Osvícenství a Francouzská revoluce tyto ideály rozšířily o ideu vývoje a pokroku, o práva jednotlivců i národů. Dokonce i o ideu rovnoprávnosti národů. Byly to vždy specifické ideály, obecněji přijaté, které byly v pozadí úsilí o povznesení lidí z útlaku, nespravedlnosti, ponížení. Klíč k lidštější společnosti, k nápravě věcí veřejných Masaryk viděl v obecném přijetí humanitních a demokratických hodnot, reflektovaných v osobní politické filosofii lidí, ve vzdělání, včetně historie, v institucích, v národním programu, v politice.

Znovu připomínám, že si nedělal iluze, že existuje dokonalá rovnost lidí, spravedlnost a dokonalá demokracie, ale jen trvalé efektivní směřování k těmto hodnotám v kontextu specifických podmínek národů a v kontextu existujících a přicházejících problémů. Poučení z historie dávalo naději na prevenci destruktivních konfliktů a zvratů silami, které vnímaly společnost hlavně z hlediska svých privilegií a moci, kdežto demokracii, včetně sociální, odmítaly. Širší, vědecké přístupy k historii, prosazující se v době osvícenství, umožňovaly osvícencům formování filosofie dějin (Voltaire, Herder, Kollár, Palacký), s důrazem na vědomou reflexi historické kontinuity snah lidí, zvláště neprivilegovaných, dosáhnout sociálně důstojné a svobodné existence.

Součástí této vize organizace společnosti byla opodstatněná víra v pozitivní potenciál národů, včetně neprivilegovaných, a v jejich přirozené právo na důstojnou existenci a respekt. Národ začal být dokonce pojímán jako mravní a právní osoba. Masaryk připomněl, že Palacký odůvodnil přirozené právo i mravnost přímo z evangelia: "Pramenem rovnoprávnosti národů a přirozeného práva" je mu biblické "čeho sobě nechceš, jinému nečiň." Tak učinil "božnost" za "základní pojem své filosofie českého národa". Zároveň i Palacký považoval politiku za legitimní a účinný prostředek, kterým bylo možné se žádoucích cílů domáhat. Bolzano byl přesvědčen, že specificky v revolučním roce 1848 neobvykle sílilo vědomí sociální nespravedlnosti i sociální cítění, ale z hlediska potřeby zvýšit sebevědomí většinou chudých českých studentů je zároveň nabádal, aby se zajímali o slavnou historii svého národa. Nízkou kulturní a sociální úroveň českého národa spatřoval jako důsledek nešťastné a nespravedlivých historických událostí.^[2]

(Pokračování)