Vize, jakou potřebujeme/776

Vize, jakou potřebujeme/776

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

Zde je zmíněný 10. bod:

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11311-programove-minimum-ktere-je-nutne-pozadovat-ii.html

Hlavní myšlenkou, která se nese celým textem a která shodou okolností uzavírá tuto první část je: "historicky dobře poučený národ a vzdělaná veřejnost, schopná kontrolovat mocenskou vrstvu ve prospěch obecného dobra a demokracie, byly jedinou zárukou obecného pokroku, svobody a sociální stabilita".

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie VIII.

Marie L. Neudorflová

Podobně jako u Palackého se historie vědomě stávala integrující součástí přítomnosti i budoucnosti českého národa. Bez její znalosti nebylo možné pochopit přítomnost ani budoucí perspektivu, tedy vizi. Bez její znalosti by národ zůstal snadným předmětem manipulace ze strany silnějších.

Navzdory nesnázím začala již po roce 1900 vznikat historická díla přispívající k důkladnější sebeznalosti českého národa, ke znalosti i novověkých dějin, cenných ideálů, k hlubším společenským a politickým souvislostem. Nepřímo přispěla i k unikátnímu úspěchu demokratické orientace první československé republiky po roce 1918, dnes podceňované.

Masaryk tvrdě narazil u řady historiků (J. Goll, J. Pekař a další) svým tvrzením, že obrození vznikalo nejen vlivem osvícenství, ale částečně v návaznosti na českou reformaci, a že reformace, a částečně i obrození, měly náboženskou podstatu, kořeny v české reformaci. Náboženskou ve smyslu sepětí víry s mravností, s hlavními principy křesťanství (rovnost lidí stvořených k obrazu božímu, potřebu respektu nejen pro pravdu zjevenou, ale i poznanou, a láska jako hlavní mravní princip), tedy ve smyslu důrazu na pozitivní, konstruktivní potenciál člověka.

Podobně Masaryk narazil se svým přesvědčením, že aspekt národní a sociální vyplynul z aspektu náboženského a ne naopak (Josef Pekař), že reformační myšlení mělo vliv na charakter a náplň českého obrození. Masaryk dokonce dokazoval, že vědomí a určité aspekty protestantství stále skrytě žily v českém národě i po Bílé hoře, jinak by císařovna Marie Terezie nevydávala tolik nařízení proti kacířům.

Masaryk narazil i se svou filosofií dějin a konceptem smyslu dějin viděno retrospektivně. Například Goll, Pekař a další trvali na pozitivistickém přístupu k historii s tím, že je nejspolehlivější.^[1]

Pozitivistický přístup byl progresivnější než minulé přístupy k historii a byl většinou méně dogmatický, nebylo v něm však místo pro filosofii dějin, myšlenkovou a mravní dimenzi, pro hledání smyslu dějin. Následných polemik se po desetiletí účastnily desítky odborníků, což svědčí o trvalé závažnosti problematiky, a to i pro současnost. I v současnosti nedemokraticky a katolicky orientovaní historikové Masarykův přístup odmítají.

Vzhledem k závažnosti problematiky se pokusím v této druhé časti textu shrnout podstatu hlavních argumentů konfliktu mezi těmi, kteří v podstatě přijali Masarykovu filosofii dějin, a těmi, kteří mu z různých stanovisek oponovali. Ponechám chronologické rozdělení prezentované ve dvou svazcích Sporu o smysl českých dějin M. Havelky, i když období mezi roky 1918 a 1938 má svá specifika, jež se v mnohém liší od období předešlého (tedy 1895–1918). Je nutné zdůraznit, že spory o filosofii českých dějin se týkaly jak filosofických předpokladů pojímání historie, tak metodologie přístupu k historii, zvláště schopnosti rozlišovat mezi více a méně důležitým z hlediska relevance rozvíjení svobody a úrovně lidí i národa. Patří k nim však i nehezké osobní animozity a útoky hlavních účastníků, v jejichž podtextu se odrážely i politické poměry. Jen krátce zmíníme první reakce na Masarykovu Českou otázku a Naši nynější krisi z pera národohospodáře Josefa Kaizla z roku 1895 a následnou Masarykovu repliku v časopise Čas.^[2] Na rozdíl od Masaryka Kaizl bral existenci českého národa za samozřejmou a vycházel z předpokladu, že liberalismus se svou svobodou, spontaneitou a výkonností poskytuje dostatečnou záruku jeho existence, úrovně a pokroku, zvláště je-li splněna podmínka, že budou v habsburské říši prosazena rovná práva pro všechny národy (což se nikdy nestalo). Věrný své víře v politický a ekonomický liberalismu neviděl nutnost přijímat nějaký systém humanitních a demokratických zásad jako záruky pozitivního směřování národa, nevěřil, že je možné se z historie poučit. Ač nehistorik, zcela odmítl vliv reformace na české národní obrození, odmítl Masarykův požadavek podstatně rozšířit metodu historického bádání (statistiky, politické systémy, filosofie, psychologie, sociologie atd.). České obrození viděl jako důsledek nacionalismu , osvícenství, a "liberální humanity", což samozřejmě vedlo Kaizla jak k odmítnutí Masarykovy filosofie dějin, tak i pojmu "smysl českých dějin". Masaryk se mu v Čase snažil oponovat. O několik let později Kaizl uznal, že ne on, ale Masaryk měl v mnohém pravdu. Masarykova Naše nynější krise je obvykle považována za pokračování České otázky v soudobém kontextu. Práce se týká hlavně kritiky liberalismu z morálního a demokratického hlediska.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Třetí část vánočních prázdnin jsem strávil v Košicích. Zde jsem měl naplánované výlety do nedalekého Maďarska, Zemplínských vrchů, které jsou pokračováním Slánských vrchů. Táhnou se v Maďarsku od hranic se Slovenskem až k Tokaji a Miškolci. Považuji je za velmi pěkné. Jsou plné i historických památek. Pro toho, kdo je nezná, neejsou tak snadno průchodné..

Hned druhý den po příchodu do Košic jsem si přivstal a vyrazil do Zemplínských vrchů u městečka Fony a Regéc. Podařilo se mně vychutnat si východ slunce.

Další etapa východu slunce, postupně se vnořuji do hlubokých lesů, kde prý je smečka 12 vlků. Ale touha poznat nové v této krásné krajině je silnější než obavy.

Je konec prosince, ale zdejší les působí příjemně teple. Asi i proto, že jdu do kopce. Zde vidíte, že kameny jsou původem vyvřeliny.

Když jsou porostlé mechem jsou nádherné.

Malý potůček.