Vize, jakou potřebujeme/775

Vize, jakou potřebujeme/777

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

Zde je zmíněný 10. bod:

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11311-programove-minimum-ktere-je-nutne-pozadovat-ii.html

Hlavní myšlenkou, která se nese celým textem a která shodou okolností uzavírá tuto první část je: "historicky dobře poučený národ a vzdělaná veřejnost, schopná kontrolovat mocenskou vrstvu ve prospěch obecného dobra a demokracie, byly jedinou zárukou obecného pokroku, svobody a sociální stabilita".

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie VII.

Marie L. Neudorflová

Vzhledem k tomu, že koncept filosofie dějin Masaryk považoval za klíčový ve vztahu k pochopení historie a její relevanci k současnosti i budoucímu směřování, věnoval se mu v kontextu české historie v České otázce.

V ní Masaryk formuloval filosofii českých dějin, Šaldou nazvanou‚ "českou filosofií", ve smyslu kontinuity určitých kritických a nápravných idejí a snah od konce 14. století, někdy otevřeně hlásaných a uplatňovaných, někdy bráněných železem proti nemravné moci, někdy potlačených, ale nikdy ne zcela zdolaných či zapomenutých. F. X. Šalda byl první, kdo zdůraznil inspirační sílu České otázky a její vliv na mnohé mladé české intelektuály, kteří si uvědomovali důležitost soustředění se na práci pro úroveň svého národa. Skutečnost, že česká reformace předběhla v Evropě ostatní o sto let a udržela se v podstatě dvě stě let, byla unikátním jevem, významným evropsky a civilizačně. Podobnost reformace a obrození byla v úsilí o mravní a duchovní povznesení lidí jejich vlastní iniciativou, samozřejmě inspirovanou statečnými vzdělanci, kteří se nebáli v obraně důstojnosti neprivilegovaných a spravedlnosti postavit nemravné moci. V sázce byla svoboda lidí, možnost jejich vzdělání, princip rovnosti a spravedlnosti, možnost řídit se vlastním svědomím. Je možné říci, že jejich inspirační síla je trvalá. Masaryk nikdy nepředstíral, že je historikem, ale jeho znalosti historie, včetně reformace a osvícenství, porozumění důležitosti znalosti historie v širších souvislostech byly na svou dobu obdivuhodné. K nelibosti řady historiků dokazoval, že, Dobrovský, Dobner, Puchmajer, Bolzano, Kollár, Šafařík, Palacký znali mnohá díla zakázaných českých reformátorů, zvláště Jana Husa, Petra Chelčického, Jana Amose Komenského, Pavla Stránského. Rozvíjeli jejich jazyk, opatrně připomínali ujařmenému národu i náplň reformace – myšlenkovou, náboženskou, národní, sociální, zasévali i osvícenské myšlenky.

Janu Husovi věnoval Masaryk postupně největší pozornost.^[1] Humanitně inspiračním aspektům, možnosti navazování na jejich podstatu, tedy v jejich kontinuitě spatřoval smysl české historie. Chápal, že touha po zdokonalení existence lidí a po zlepšení podmínek jejich života vychází z podstaty lidské existence, že je přirozená, ale její konkrétní náplň a forma podle něj závisí na stupni úrovně a zkušenostech každé individuální entity, každého národa. Proto také byla nutná. V roce 1928 se Šalda k tématu vrátil v článku Dvojí dějepisectví,^[2] Odmítl pozitivistické "fakta mluví za sebe v příčinném spojení", bez potřeby je interpretovat, odmítl Pekařovo "historii pro historii", (ne pro poučení). Šalda předložil historii jako sebepoznávání. Zároveň pocit spojení s národní entitou, s reformačním náboženstvím, bere jako základ pro poučení, pro vědomí smyslu osobního i kolektivního snažení demokratizačním směrem. Historismus je mu samozřejmou součástí života, ale o jeho úroveň bylo nutné se zodpovědně a odborně starat. Masaryk shrnul své hlavní myšlenky o významu Mistra Jana Husa v jeho době i pro současnost již v České otázce (1896).^[3] Většina jeho článků a projevů je obsažena v publikaci: Masaryk, T. G., Jan Hus. Naše obrození a naše reformace, k vyd. připravil V. K. Škrach, J. Kanzelsberger, Praha 1890. Projevy a články Masaryka o Janu Husovi jsou také v publikaci: Masaryk, T. G., Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus.^[4] K nelibosti řady historiků ukazoval, že obrozenci znali spisy Mistra Jana Husa, že se jich hodně tajně dochovalo zásluhou stoupenců reformace a navzdory katolickému ničení.

Trvalý přínos Palackého přístupu k historii viděl Masaryk v tom, že Palacký jako první "svazoval přítomnost k minulosti, a tak dotvrdil dílo Dobrovského a ostatních buditelů. ... stal se zakladatelem národního programu českého, stal se vůdcem a Otcem národa". Semena úcty k minulosti vlastního národa dopadala na žíznivou půdu, pozvedala sebedůvěru Čechů ve vlastní schopnosti, ve svou cenu. Masaryk nepovažoval za náhodu, že přední osobnosti obrození nebyli katolíci, že po vydání tolerančního patentu roku 1781 ze tří milionů obyvatel českých zemí 50 tisíc rodin přešlo v prvním roce k protestantství. Později už to bylo obtížné^[5].

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Třetí část vánočních prázdnin jsem strávil v Košicích. Zde jsem měl naplánované výlety do nedalekého Maďarska, Zemplínských vrchů, které jsou pokračováním Slánských vrchů. Táhnou se v Maďarsku od hranic se Slovenskem až k Tokaji a Miškolci. Považuji je za velmi pěkné. Jsou plné i historických památek. Pro toho, kdo je nezná, neejsou tak snadno průchodné..

Hned druhý den po příchodu do Košic jsem si přivstal a vyrazil do Zemplínských vrchů u městečka Fony a Regéc. Podařilo se mně vychutnat si východ slunce. Toto je foto z doby asi půl hodiny od začátku cesty. Je vidět, jak jsou zdejší lesy hluboké.

Příroda je zde fascinující a ještě uplyne dost dlouhá doba, než vše projdu až k Tokaji.

Krásný les teplomilných dubů. Dokonce je vidět i turistická značka.

Mechem porostlé kameny prozářené vycházejícím sluncem.