Vize, jakou potřebujeme 763

Vize, jakou potřebujeme/763

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

Zde je zmíněný 10. bod:

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11311-programove-minimum-ktere-je-nutne-pozadovat-ii.html

Hlavní myšlenkou, která se nese celým textem a která shodou okolností uzavírá tuto první část je: "historicky dobře poučený národ a vzdělaná veřejnost, schopná kontrolovat mocenskou vrstvu ve prospěch obecného dobra a demokracie, byly jedinou zárukou obecného pokroku, svobody a sociální stabilita".

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie III.

Marie L. Neudorflová

Důležité bylo i vědomí, že lidštější organizace společnosti byla možná hlavně tlaky zdola ve prospěch občanských demokratických principů. Vzhledem k určitým podobnostem problémů mezi současností a obdobím před r. 1914 a vzhledem k Masarykovu úspěchu ve své době situaci ovlivňovat, jeví se jako legitimní hledat v jeho přístupech poučení i pro současnost. Podstatný rozdíl je však v tom, že v minulosti se demokratizace rozšiřovala ve spojení s rostoucí přirozenou kulturní integrací lidí v jednotlivých národech, v současnosti se tato kulturní integrace mocensky různě oslabuje a rozkládá a mravně pokřivuje, a předstírá se, že materialistický a individualistický ekonomický neoliberalismus je totožný s demokracií.

Trvale naléhavý zůstává osvícenský princip, že z hlediska demokratizace a směřování k politické demokracii je potřeba důkladné vzdělání, znalosti a sebeznalost národů, rozumět světu, ve kterém lidé žijí, aby mohli své přirozené schopnosti uplatnit ve prospěch svůj, všech a obecného dobra. Není jiný ideál a systém než demokratický, který svou podstatou a uspořádáním, svým principem rovnosti, spravedlnosti zodpovědné participace veřejnosti v politice, umožňuje stejné možnosti pro pozitivní rozvoj většiny jednotlivců i celku – národa. Součástí funkční demokratické orientace je i možnost a schopnost čelit tlakům mocenských vrstev na získání privilegií na úkor celku.

Přes všechny problémy se v minulosti dospívající evropské národy ukázaly být v tomto směru schopnější a odolnější než jiné systémy, a jejich zkušenost se stala se nezastupitelnou pro rozvoj demokracie obecně. Jejich mnohovrstevná soudržnost – sdílený jazyk, území, kultura, historie, tradice, zkušenosti, vzdělávání atd. – vytvořila moderní společnost a s ní optimální základ pro politickou dimenzi jako veřejnou, pro efektivní komunikaci, pro identifikaci společných potřeb, zájmů, pro individuální a kolektivní iniciativu a pro kompromisy ve prospěch veřejného dobra.

Demokratické a měnící se liberální hodnoty se vyvíjely od 18. století zároveň, avšak převaha byla většinou na straně liberálně-ekonomických materialistických hodnot, které více či méně brzdily rozvoj demokracie a vedly k násilným konfliktům. V tomto ohledu rozebíral T. G. Masaryk slabiny liberalismu ohledně možného rozvíjení demokracie v řadě článků i projevů, oponoval liberálnímu podceňování kolektivní identity, zvláště národní, ignorován mravní dimenze v politice, významu historie a kultury pro úroveň lidí i celku, sociálních problémů, zabýval se idejí rovnosti a spravedlnosti. Proto, podobně jako Havlíček a Palacký odmítal liberalismus, který ignoroval řadu těchto dimenzí. Liberalismus byl závislý hlavně na nejasně definovaném a zneužitelném konceptu svobody a individualismu, na vytváření bohatství jakýmkoli způsobem.^[1]

Masaryk kladl na první místo humanitní a demokratické hodnoty, jejich osvícenské kořeny, v českém kontextu návaznost na Dobrovského, Herdera, Kollára, Palackého, Havlíčka. Vítal proces odklánění se od útěšného, ale nerealistického slovanství k plnému vědomí důvěry v hodnotu češství. Uznával, že nižší úroveň českého národa souvisela s jeho nerovnoprávným postavením v habsburské říši, ale věřil v možnost větší vlastní iniciativy národa i za daných podmínek, ve spojení se vzděláním, s určitou národní filosofií, případně programem (Palacký). A hlavně vnímal úroveň národů jako otázku vývoje, odmítal soudobý názor, že jsou národy více a méně schopné, národy určené pro ovládání ostatních a národy určené k závislosti. To, že národ byl velký, ještě neznamenalo, že byl lepší, často spíše naopak. Nepovažoval za náhodu, že obrozenecké sémě důrazu na široký kulturní rozvoj českého národa přinášelo obdivuhodné výsledky ve všech oblastech národního života, zvláště v kultuře, ve školství a postupně i v oblasti ekonomické. Byl inspirativní pro všechny vrstvy. Ale již koncem 80. let 19. století pozoroval, že přílišným vlivem liberalismu i marxismu převážila víra ve všemocnost politiky a nastávala určitá stagnace. V důsledku nehezkých rukopisných bojů pochopil, jak velmi nedostatečná byla historická sebeznalost Čechů, jak křehká byla jejich sebedůvěra, trvale snižovaná katolickými a německými přístupy, pohlížejícími na Čechy jako národ kacířský a méněcenný.

Aby povzbudil změnu, obrátil se po vzoru Palackého pro inspiraci k málo známé minulosti – k reformaci a k obrození, které nazval "velkou českou historií".A vydal začátkem roku 1895 Českou otázku. Masaryk kritizoval málo konstruktivní liberální hodnoty v řadě prací, ale pro mladou inteligenci, která byla v zajetí poněkud destruktivního konceptu osobní svobody, zvláště víry ve volnou lásku jako osvobozující a inspirační sílu, psal na svou dobu nezvykle otevřeně o dlouhodobě negativních a tragických důsledcích takového přístupu, zvláště na zdraví, pro ženy i pro muže. Snažil se mladé lidi orientovat na zodpovědné přístupy k sobě, druhým i ke společnosti. Liberalismem se zabýval zvláště v Naší nynější krisi (Čin, Praha 1895). Později také v Otázce sociální (Jan Laichter, Praha 1898). Uznával ideologii a principy liberalismu jako užitečné v odporu vůči absolutismu a feudalismu, ale pro pozitivní rozvoj a demokratizaci moderní společnosti málo prospěšné. V tom se střetl s Josefem Kaizlem, který vnímal liberalismus jako dostatečnou záruku pokroku a důstojné existence českého národa.^[2]

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Druhou část vánočních prázdnin jsem strávil ve Slovenském ráji, v okolí Vysokých Tater. Výlety jsem podnikal nejen do blízkého okolí, ale též do Polska.

U města Piwniczna Zdroj (lázně). Řeka Poprad.

Z cesty do Polska - Vysoké Tatry kousek od Kežmaroku.

Velmi chutný minerální pramen v lázních Piwniczna Zdroj.

Po cestě kolem lázní jsem našel několik takto "vytunelovaných" mravenišť. V takové míře jsem se s tím u nás nesetkal. Prý liška nebo jezevec.