Vize, jakou potřebujeme/762

Vize, jakou potřebujeme/762

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

Zde je zmíněný 10. bod:

"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11311-programove-minimum-ktere-je-nutne-pozadovat-ii.html

Hlavní myšlenkou, která se nese celým textem a která shodou okolností uzavírá tuto první část je: "historicky dobře poučený národ a vzdělaná veřejnost, schopná kontrolovat mocenskou vrstvu ve prospěch obecného dobra a demokracie, byly jedinou zárukou obecného pokroku, svobody a sociální stabilita".

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie II.

Marie L. Neudorflová

Pro přístup vycházející z výše uvedených pěti bodů vyplývá, že inspirační potenciál důkladné znalosti historiemi potenciál je trvale inspirační, což se v české případě týká zvláště reformace, českého národního obrození a první československé republiky a 60. let 20. století.. Ve druhé polovině tohoto textu bude naznačeno, jak představitelé obrozeneckého proudu svou inspiraci pro práci zaměřenou na zvýšení úrovně českého národa čerpali hlavně ze značné znalosti české reformace a z víry, že český národ svou historií ukázal, že dovede vytvoří demokratizační ideály, vizi, a hodnoty, které mohou být sdíleny jak národem, tak obecně, ve prospěch rozvíjení lidství. Étos těchto pozitivních hodnot byl tak velký, že národ byl schopen je hájit i silou a proti přesile. S šířením liberalismu a pozitivismu v celé Evropě ve druhé polovině 19. století byla však znalost těchto aspektů české historie zatlačována nejen katolickou církví, ale i liberálními přístupy k realitě (pozitivismus: fakta mluví za sebe), který je stále na univerzitách běžně uplatňován.

To neušlo v 90. letech 19. století T.G. Masarykovi, filosoficky i historicky důkladně vzdělanému. Sdílel s osvícenci přesvědčení, že důkladná znalost národní historie v civilizačním kontextu byla důležitá jak pro úroveň jednotlivců, tak integritu národů z hlediska politicko-demokratizačního. Rozvoj funkční, sociálně, kulturně a mravně orientované demokracie byl však závislý na vysokém stupni integrace společnosti, kterou národ vytvářel hlavně svou historickou a kulturní, ale i náboženskou dimenzí. Masaryk chtěl povzbudit především mladou českou inteligenci, zvláště historiky, k rozšíření pohledu na českou historii, včetně opomíjených období (reformace a obrození) a k hlubšímu vnímání příčin problémů sociálních, národních, mravních, ideologických a k přijetí metod i z jiných oborů – filosofie, sociologie, ekonomie, psychologie, atd. Sdílel s řadou osvícenců (Herder, Rousseau, Voltaire) a zvláště s Palackým a Havlíčkem trvale platný názor, že v důsledku své hluboké historické zakořeněnosti jsou národy přirozené entity lidské existence, přirozenější, soudržnější a trvalejší než státy. Dokazoval, že v zájmu stability a pozitivního rozvoje společnosti by i politická organizace států měla tuto skutečnost respektovat a tím umožnit i větší svobodu, iniciativu a suverenitu menším národům a státům, většinou tradičně v područí větších. Důležitá a velkou inspirací pro vzdělance i obecně veřejnost byla osvícenská literatura, která navzdory cenzuře, zákazům a postihům se do Čech mezi inteligenci dostávala. Za své vlastenecké přístupy byli často čeští vlastenci pronásledováni rakouskou vládou. Zakladatel vědeckého českého dějepisectví a český historik a politik František Palacký svými obsáhlými Dějinami národu českého v Čechách i v Moravě (dílo vycházelo od r. 1832 - téměř do konce Palackého života r. 1876) přispěl jako první k důkladnější historické sebeznalosti českého národa, zvláště reformačního období. Na jeho základy filosofie české historie začal vědomě navazovat T. G. Masaryk a pod jeho vlivem i řada mladých historiků začátkem 20. století. Masaryk rozšil Palackého pohled na historii jako cestu k politickému a mravnímu dospívání o názory Karla Havlíčka Borovského, kterým se celý život zabýval a byl národu příkladem politické dospělosti a statečnosti, jichž bylo potřeba pro zodpovědnou účast české veřejnosti v politické oblasti. Masaryk napsal o jeho názorech objemnou knihu s názvem Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení (Jan Laichter, Praha 1896), která je stále učebnicí výchovy k zodpovědné politice.

Znalosti a přijetí humanitních a demokratizačních hodnot bylo základní. Problém politické dospělosti a zodpovědností je trvalý, a to i na Západě, kde existuje mnoho aspektů, včetně kulturních, které podemílají mravní a politickou dospělost lidí, čímž se podemílá důležitá podmínka pro existenci demokracie.^[1] Většina relevantních článků je ve sbornících Havelka, M. (ed.), Spor o smysl českých dějin, 1895–1938, Torst, Praha 1995 a Spor o smysl českých dějin, 1938–1989, Torst, Praha 2006.

Masarykovo širší pojímání historie, než bylo pozitivistické, zahrnovalo názor, že vývoj není jen něco samovolného, ale je ovlivňován vědomým úsilím lidí, kteří mají možnost se poučit z historie uplatňovat své znalosti ke svému i obecnému dobru.Za tím účelem formuloval koncept filosofie dějin a koncept smyslu dějin.[2]

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Druhou část vánočních prázdnin trávím v okolí Vysokých Tater. Dělám si výlety v dostatečné vzdálenosti, takže vidím jen jejich klidnou tvář (prý je tam nyní přehuštěno). Na takovou dálku po človíčcích ani stopy. Sněhu napadlo hodně, ale už rychle taje. Ale Tatry jen září a oproti předpovědím oblačné oblohy převažuje sluneční svit.

Z cesty do Polska - foceno z kraje Kežmarku.

Tako foceno do po cestě do Polska.

Z místa kousek od Popradu.

Na závěr - nejhezčí. Z procházky od Mariánské hory na Levočou.