Vize, jakou potřebujeme/733

Vize, jakou potřebujeme/733

Můj dlouholetý přítel František Neužil napsal objemnou knihu v rozsahu téměř 500 stran, která ovšem zůstala jen v elektronické podobě. Čtení je to nesmírně náročné, protože F. Neužil pracuje s pojmy podobným způsobem jako K. Marx a navíc s jeho dobovými, současně i aktualizovanými obsahy. Přesto se pokouším zpřístupnit některé pasáže, protože si myslím, že mají, co říci k dnešku. Druhá část výběru obsahuje pasáže spoující Marxovu teorii nadhodnoty s návrhem její aplikace na problematiku"vrůstání" samosprávného podnikání (pojatého jako komplexu produktivních aktivit, včetně realizace vlastnických vztahů zastřešených i politickou dimenzí) do systému fungujícímu na kapitalistické konkurence.

Zastavení VI.

Jaká jsou podle současného poznání hlavní vnitřní rizik pro fungování samosprávného vlastnictví?

Jsou to následující rizika:

1.

Riziko nedostatečně společensky odpovědného rozhodování v otázce míry investic a míry spotřeby.

2. Riziko vztahu vlastníků s různě velikými vlastnickými podíly

3. Riziko vztahu vlastníků, kteří nejsou profesionálními řídícími pracovníky, a odborného řídícího aparátu (ať už z řad spoluvlastníků nebo z řad najatých manažerů).

4. Riziko vztahu samosprávných vlastníků a námezdních zaměstnanců samosprávného komplexu (SK) či dílčího kolektivu v rámci samosprávného komplexu (DKSK).

5. Riziko vztahu ekonomicky aktivních vlastníků a vlastníků – důchodců.

Ad 1) Toto riziko je tím větší, čím je rozvoj samosprávných vlastnických vztahů ve společnosti na nižší úrovni, čím více představují samosprávné vlastnické kolektivy jen jakousi malou enklávu v moři kapitalistického soukromého vlastnictví, čím více je legislativa přizpůsobena právě potřebám kapitalistického vlastnického sektoru. Riziko je mnohonásobně vyšší ve společnosti, která se po krachu prvního historického pokusu o socialismus vrátila ke kapitalismu. V této společnosti probíhá jakási druhá původní akumulace kapitálu, kde legislativa i celkové ovzduší ve společnosti preferuje procesy privatizace (třeba i formou tunelování a přímého rozkrádání bez jakéhokoliv následného postihu) Za těchto podmínek pochopitelně vzniká snaha členů volených samosprávných orgánů rychle se napakovat a zhodnotit své příjmy v soukromém podnikání ve vnějším oběhu. Tato snaha se může navíc opírat o volání řadových členů samosprávných podniků neschopných preferovat své dlouhodobější zájmy před hlediskem co největšího momentálního příjmu.

Toto riziko se zmenšuje tím více, čím více se samosprávný vlastnický sektor rozvíjí a také čím více narůstají rizika plynoucí z živelnosti kapitalistického vlastnického sektoru (zejména riziko prohlubující se nezaměstnanosti a sociální nejistoty) V takovémto případě se hledisko udržení podniku stává výraznější hodnotou, která působí na rozhodování samosprávných vlastníků. V ještě vyšším stadiu, kdy samosprávný sektor získává ve společnosti vedení a začíná jistým způsobem shrabovat rentu z historicky vyššího stupně vlastnictví a jeho stimulace rozvoje výrobních sil, se problém obrací. Objevuje se omezenost rozhodování zaměřeného na rostoucí míru zisku podle pravidel tržního mechanismu spoluurčovaného kapitalistickým sektorem a objevuje se možnost rozhodovat nad rámec této logiky, preferovat např. otázky rozsahu volného času, kolektivních forem spotřeby, ale třeba i investic do bezprostředně neziskové vědy apod. nad úzce ziskové hledisko. Sociální role manažera, která na počátku rozvoje samosprávného vlastnického sektoru spíše musí přemáhat tendenci k neúměrné spotřebě vlastníka, se za těchto nových historických podmínek může stát brzdou procesu vedoucího k překonání omezené tržní logiky a rozvoji a stimulaci lidských potřeb, jakožto vlastnímu účelu ekonomiky.

Ad 2) Základním problémem je zde to, aby např. profesní spojení s určitými druhy práce (řízení, vysoce kvalifikovaná duševní práce, práce v obchodní sféře apod.) neumožňovala jakési neúměrné zhodnocování vlastnického podílu části samosprávných vlastníků ve srovnání s těmi členy, kteří jsou v dělbě práce zařazeni na méně výhodných stupních, a to třeba i za podmínek, kdy podíl těchto vlastníků s nízkými vlastnickými podíly narůstá a vedle působí silný stimulační vliv ze sféry soukromého kapitálu. Jinými slovy, i tady platí, že čím více přetrvávají rozdíly staré společenské dělby práce, tím větší hrozí nebezpečí, že se samosprávný sektor převrátí v jakousi obdobu předlistopadového typu socialismu, která pak bude degenerovat směrem ke kapitalismu, a to díky roli vlastnickými podíly preferovaných členů. V protisměru k tomuto procesu musí působit neustálé zapojování všech druhů členů do sféry vlastnického řízení, a to při důsledném uplatňování takových principů, jako je rotace kádrů ve vlastnicko-řídících orgánech všech stupňů. Pomáhat mohou i takové procesy, jako je organizování vnitrokomplexového vzdělávání, rekvalifikací apod., rozšiřování forem přímé demokracie atd. V zásadě však princip diferenciace vlastnického podílu podle míry společensky (komplexově) prospěšné práce opustit nelze – je to princip odměňování "podle práce". Do jisté míry lze spoléhat i na logiku tržního prostředí, která bude neustále nemilosrdně prověřovat efekt takové práce či takového rozhodování, která nemá patřičné společensky užitečné souvislosti.

Ad 3) Toto riziko je tím větší, čím více přežívá stará společenská dělba práce a čím větší jsou profesní rozdíly mezi řídícím pracovníkem a řadovými vlastníky, samozřejmě celý problém násobí i dostupnost informací i informačních technologií, délka pracovní doby vlastníka, který není řídícím nebo např. vědecko-informačním profesionálem, a tedy i omezená velikost času, který může daný samosprávný podnik ponechat svým řadovým členům pro jejich účast na řízení. Proti tomuto riziku může výrazně působit logika tržního mechanismu aplikovaná v odměňování volených členů vlastnicky řídících orgánů. Bude-li toto odměňování výrazně stimulovat (pozitivně i negativně – hrozbou postihu za nekvalitní rozhodování) aktivitu členů řídících orgánů, bude řídící profesionál pod větším tlakem. Problém řeší i legislativa a celková podnikatelská atmosféra za situace, kdy je řídící profesionál stimulován k tomu, aby se stal členem samosprávného kolektivu a jednal v souladu se společensky žádoucí logikou (např. z hlediska prospěchu celého SK, nejen jednoho DKSK). Problém se samozřejmě mění v situaci, kdy se řadoví vlastníci stávají počítačovým proletariátem a kognitariátem⁵⁹², kdy jsou široce rozšířeny informační technologie a kdy je eventuelně možné i zkrátit nutnou pracovní dobu neprofesionálů v řízení.

Ad 4) Toto riziko je poměrně malé na počátku existence samosprávného vlastnického sektoru, kdy je tento sektor slabý a působí pod silným tlakem mechanismů vycházejících ze soukromovlastnických podnikatelských sektorů nebo třeba i takových celospolečenských procesů, jako je kolektivní vyjednávání o pracovních podmínkách a mzdách, úloha odborů apod. Problém vztahu mezi vlastníky a zaměstnanci by však mohl narůstat úměrně tomu, kde bude samosprávný sektor narůstat a v rozhodování jeho orgánů se bude projevovat logika soukromého kapitalistického vlastníka – tj. logika vykořisťování námezdních zaměstnanců. Zábranou vůči takovémuto jednání musí být i určitá politicko-společenská atmosféra – úloha odborů ve společnosti, levicových politických stran i dalších složek občanské společnosti, která by především zajišťovala co největší otevřenost přístupu k získání statusu samosprávného vlastníka (např. možností vypůjčit si na vlastnický podíl apod.) Samozřejmě tu musí být i důsledná vnitropodniková demokracie samosprávného komplexu, která by bránila rozvoji omezeného "pseudokapitalistického" rozhodování ve vztahu k zaměstnancům. Je tu ovšem třeba vidět i druhou stranu mince – a tou je naopak jednání některých klíčových zaměstnanců (např. špičkových vědců a programátorů), využívajících své nenahraditelnosti a nezatěžujících se nikterak povinnostmi a ohledy (např. na dlouhodobý rozvoj podniku), které musí brát v úvahu vlastník. Všeobecně vzato – musí zde jako integrující faktor působit všeobecná demokracie ve společnosti a mnohost forem účasti pracujících na řízení a zisku. Se změnou poměru sil mezi samosprávným a soukromým sektorem se tento problém stává marginálním a lze očekávat spíše hromadný příliv pracovníků ze soukromého sektoru a jejich snahu stát se samosprávnými spoluvlastníky.

(Pokračování Zastavením VII., v rámci Zastavení VIII. zformuluji své poznámky k Neužilovu textu)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Vydal jsem se podívat, jak se daří květinkám v Botanické zahradě na Slupi po první ukázce zimy. Sníh už pomalu tál. Šel jsem přes Amauzy, abych v pracovně náročném týdnu aspoň něco nachodil. Netušil jsem, co vše zajímavého při tom uvidím. Když jsem šel ulicí Vyšehradskou k botanické zahradě, tak jsem zjistil, že dvířka u domu č. 47 jsou otevřena a lze vstoupit do areálu zahrady, která k Emauzům přiléhá.Pak jsem se vydal do botanické zahrady.

Hned u vchodu nádherná kombinace. Keř, který zde kvete, lze často vidět ve Středmoří a skutečně nyní rozkvétá, u nás v nádherné kombinaci se sněhem. Asi se zimy nebojí, protože takto rozkvétá už pěknou řádku let.

Zlato! Listí pod gingem. Vlevo vidíte velkou voliéru, kde jsou v době teplých dnů papoušci, s nimiž si lze dokonce popovídat.

Geopark s částí botanické zahrady a zbytky sněhu.

Ještě jedna část zahrady. Krásně obarvená. Ale pozor. Vlevo je několik keřů vilímu, který velmi brzy rozkvete. Některé keře žlutými, jiné oranžovými fáborky. A to i v mírných mrazech. Bývá to zajímavý zimní žážitek.