Radim Valenčík

Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

rubriky:

přihlášení

archiv článků:

Vize, jakou potřebujeme/731

0001pt;layout-grid-mode: char;mso-layout-grid-align:none">Dílčí kolektiv v rámci samosprávného komplexu (DKSK) dostává k dispozici část konstantního fondu komplexu cfd (konstantní fond vyčleněný pro dílčí podnik) spojuje s nimi svou pracovní sílu v hodnotě vfd (variabilní fond dílčího podniku) a vytváří výrobek. Ten se prověřuje ve vnějším oběhu jako užitná hodnota i jako hodnota s předpokládanou a ve vnějším oběhu obvyklou vnitřní strukturou c + v + m (konstantní a variabilní kapitál plus nadhodnota). Tím se potvrzuje zároveň jako zboží pro účely samosprávného komplexu (SK). Finanční prostředky získané z vnějšího oběhu prodejem výrobku se vracejí do vnitřního oběhu nejprve dílčímu kolektivu, který z nich uhrazuje samosprávnému komplexu spotřebovaný cfd, členové dílčího kolektivu si rozdělují vfd a podle stanovených pravidel z mfd buď uhrazují v rámci komplexu úrok ze zapůjčených prostředků nebo, pokud si zapůjčili prostředky mimo SK, uhrazují tento úvěr. Pokud sami zapůjčili výrobní prostředky nebo peníze, doplňuje se jejich multiplikační fond z úroku z těchto prostředků, ať už jde o přerozdělení mezi kolektivy uvnitř komplexu anebo příjmy z prostředků zapůjčených mimo komplex. Část mfd (multiplikačního fondu dílčího kolektivu) si rozdělují členové dílčího kolektivu, případně ji ponechávají jako určitý rezervní spotřební fond, část investují ve svém dílčím podniku, část odevzdávají do ústředního multiplikačního fondu (mfu). Centrální mfu je pak rozdělován na centrální akumulační fond afu (ten se dále dělí na investiční prostředky v oblasti konstantního fondu cafu a investiční prostředky v oblasti variabilního fondu vafu) a centrální spotřební fond sfu část, která je podle určitých kriterií rozdělována mezi všechny podílníky komplexu, ať už individuálně nebo ve formě komplexem poskytovaných bezplatných služeb. Z multiplikačního fondu (nejen z jeho spotřební části) se po skončení cyklu připočítává (nebo odpočítává) příslušná částka jako přírůstek (úbytek) členského podílu spoluvlastníka komplexu. Rozumí se samo sebou, že tato částka se vypočítává jak z přírůstku (eventuelně úbytku) multiplikačního fondu dílčího kolektivu, tak z té jeho části, která se vrací komplexu jako celku.

Jsou zde ovšem různé možné situace:

1. Hodnota zboží prověřená ve vnějším oběhu je menší, než byla hodnota  cfd +  vfd, v tomto případě nedochází ani k prosté reprodukci, společenský charakter práce dílčího kolektivu se nepotvrdil, ztrácí jak DKSK, tak SK jako celek, nutné závazky musí být pokryty především z prostředků dílčího kolektivu a vedení SK musí zvážit, nakolik celý komplex bude nadále půjčovat dílčímu kolektivu prostředky. Při trvale neúspěšném hospodaření dílčího kolektivu může být rozpuštěn jako hospodářská samostatná jednotka a jeho věcné prostředky i pracovní síly mohou být převedeny do jiných lokalit, případně mohou být vyplaceny vlastnické podíly členům, kteří ztratí i členství v komplexu. Pokud jsou ale členy  komplexu, neztrácejí vlastnické právo k výrobním prostředkům komplexu a právo spolurozhodovat a podílet se na ziscích komplexu.

2. Hodnota zboží prověřená ve vnějším oběhu je rovna cfd + vfd, prostá reprodukce – vzniká ovšem obdobná situace, jako v prvním případě – vzhledem k tomu, že primárně musí být uhrazeny věcné náklady cfd, vzniká řada problémů s úhradou nákladů na společensky obvyklou hodnotu pracovní síly, která orientuje velikost variabilního fondu, na úroky ze zapůjčených prostředků zvenku i zevnitř komplexu apod., nemluvě už o odvodu do mfu.

3. Hodnota zboží prověřená ve vnějším oběhu je větší, než byla cfd + vfd. Je to ideální stav, práce společenská byla prověřena jako větší množství práce soukromé, zisk společenského sektoru přesáhl zisk obvyklý ve vnějším oběhu, jsou prostředky na závazky i akumulaci a spotřební fond. Pokud by zvláštní výrobní síla plynoucí ze společenského hospodaření umožňovala trvalý zisk komplexu nad společensky obvyklým ziskem, mohlo by se hovořit o určité rentě – tedy o části nadhodnoty dělníků v kapitalistickém sektoru přesouvané k samosprávnému komplexu a tedy vlastně vyvlastňované kapitálu. Tento problém by se pak mohl řešit buď akumulací zdrojů na výkup kapitalistů, nebo budováním veřejně prospěšných zařízení apod. s rozšířením spolurozhodovacího práva i na zaměstnance kapitalistického sektoru, případně malovýrobce.

     Jak jsme již zdůraznili výše, člen SK je vlastníkem úhrnu všech výrobních prostředků komplexu, jeho vlastnická seberealizace však probíhá cestou propůjčování části těchto výrobních prostředků prostřednictvím určitého pracovního kolektivu k výlučné dispozici. Tento problém je zvláště markantní v případě strategických výrobních prostředků, které se svým charakterem vymykají úzkému rámci jednoho pracovního kolektivu, jako jsou telekomunikační a informační sítě, dopravní sítě, energetika. I s těmito výrobními prostředky je disponováno prostřednictvím dílčích kolektivů, které s těmito výrobními prostředky pracují. Složitá pyramida dispozičních práv dílčích kolektivů musí být tedy završena vrcholem – orgánem, na který je přeneseno vlastnické řízení celého komplexu, aniž by tento orgán disponoval jakoukoli zvláštní částí komplexu. Tímto vrcholem celé pyramidy a reprezentativním orgánem celého SK je určitá obdoba Fondu národního majetku – dejme tomu Rada SK, která, samosprávně konstruována (volený orgán, najatý manažerský kolektiv, třeba i z řad spoluvlastníků), pronajímá výrobní prostředky kolektivům, eviduje plnění závazků těchto kolektivů k celému SK a rozhoduje o strategických otázkách. Přitom z centrálních prostředků zajišťuje kolektivům prognostické, marketingové manažerské, vědecké apod. služby, podle rozhodnutí členů SK buď ziskově, nebo neziskově ze společného fondu.

Akumulace ve sféře živé práce může probíhat přijímáním nových členů komplexu, nebo efektivnějším využitím stávajících členů nebo přijetím zaměstnanců, kteří nemají vlastnická práva a jsou placeni podle podmínek obvyklých ve vnějším oběhu s vyhlídkou na přeměnu v členy komplexu.

Živá práce vynakládaná v rámci SK je většinou (abstrahujeme od práce zaměstnanců komplexu) svobodná práce vlastníků, která je spojena s vlastnickou aktivitou různé kvality. Práce je k dispozici pouze prostřednictvím relativně ekonomicky samostatných DKSK. Vyskytuje se buď v  podobě práce tvořící multiplikační fond, nebo v podobě práce představující faux frais  systému samosprávného vlastnictví (jistá obdoba např. obchodního zaměstnance v kapitalistickém sektoru⁵⁸⁷), nebo v podobě práce ve spotřební sféře (dětská sestra v jeslích, učitelka ve školce či škole, kuchařka v závodní kuchyni). Je tady nutné rozlišit stupně produktivnosti práce (nezaměňovat s produktivitou práce). Práce spoluvlastníků ve prospěch jiných spoluvlastníků pokrývaná ze spotřebního fondu komplexu či dílčích kolektivů je obdobou neproduktivní práce v kapitalismu i protosocialismu, protože nevstupuje do vnějšího oběhu, práce faux frais je obdobou práce zprostředkovaně produktivní v protosocialismu, protože jde o práci, která vstupuje do vnějšího oběhu jako součást nutných, i když neproduktivních nákladů, naproti tomu práce ve výrobě a službách určená pro normální spotřebitele přes vnější oběh představuje produktivní práci tvořící multiplikační fond.

(Pokračování Zastavením V., v rámci Zastavení VIII. zformuluji své poznámky k Neužilovu textu)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Vydal jsem se podívat, jak se daří květinkám v Botanické zahradě na Slupi po první ukázce zimy. Sníh už pomalu tál. Šel jsem přes Amauzy, abych v pracovně náročném týdnu aspoň něco nachodil. Netušil jsem, co vše zajímavého při tom uvidím. 

Kombinace staré a nové architektury - brutalisticky pojaté Centrum architektury a městského plánování (vlevo), barokní Kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce (uprostřed), Emauzský klášter, zvaný též klášter Na Slovanech či jen Emauzy (oficiálně Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích) založený 1347 českým králem a římským císařem Karlem IV. Lucemburským pro řád slovanských benediktinů (vpravo).

Pohled od Emauz na část Prahy s údolím Vltavy.

Rekonstruovaná čelní část Emauz: Při americkém náletu na Prahu 14. února 1945 byly klášter i kostel silně poničeny bombardováním 8. leteckou armádou USAAF. Na klášter a kostel dopadly tři ničivé zápalné pumy, každá o váze 227 kg. Zásah zničil obě pseudogotické věže (severní byla zničena zcela, celá jižní vyhořela) klášterního kostela. Kostelní klenba se ze dvou třetin zřítila. Podle projektu architekta Františka Marii Černého byla provedena rekonstrukce kostela, při níž pobořené věže nahradila betonová skořepinová křídla s pozlacenými hroty v letech 1964–1968.

Této nádherné a pozoruhodné desky jsem si všimnul poprvé. Je na zadní stěně kláštera. O kousek dál se mně otevřel nesmírně zajímavý prostor, ale o tom až příště.

Zpět na hlavní stranu blogu