Vize, jakou potřebujeme/722

Vize, jakou potřebujeme/722

V rámci seriálu k pěstování vize uveřejňuji koncepční text Jaroslava Šulce, ve kterém mj. zdůvodňuje význam ucelené vize:

Má mít levice vizi? – III.

Jaroslav Šulc

Přestože naprosto nelze vyloučit, že se řešení krize budou "mužové Davoského fóra" snažit celoplanetárně tlačit právě tímto děsivým směrem (a co jiného je pro evropské země koncept Green Dealu?), tak se mu dál nevěnujme jednoduše proto, že – zatím – neumíme vyhodnotit všechny faktory a souvislosti. Spokojme se zatím s vědomím, že toto riziko existuje, víme o něm a budeme jeho vývoj bedlivě monitorovat – a nepochybně nejen my zde v České republice.

Svou pozornost však nyní v největší stručnosti (když podrobnější rozbor je zájemcům rovněž k dispozici na www.

prvnizpravy.cz) obrátíme na riziko mnohem bezprostřednější pro obyvatele této republiky – na zhoubné dopady nefunkčnosti vlády současné pětikoalice v ekonomické oblasti a na formulaci návrhů, jak jim čelit. Což není nic jiného, než pokus o nástin tezí výše avizované demokratické a sociálně citlivé vize rozvoje této země.

Je nutné "vytknout před závorku" poznatek, že tato země v současnosti čelí souběhu (minimálně) tří vzájemně se podmiňujících makroekonomických krizí – inflaci, zastavení ekonomického růstu a hluboké nerovnováze veřejných rozpočtů. A klíčovým požadavkem vize je zadání se z těchto krizí způsobem co možná nejracionálnějším a konsensuálním v dohledné době vymanit.

1.                  Pokud jde o mimořádně rychlý růst cenové hladiny, jde nejen o zdražování zboží a služeb a pokles kupní síly peněz (není divu, že prodeje už půldruhého roku nerostou a životní úroveň průměrné domácnosti se vrátila asi o deset let dozadu, narůstá chudoba), lze se nadít, že nejhorší již máme za sebou a že se roční růst cen (především spotřebitelských) může v dohledné době vrátit pod pětiprocentní hranici, ne-li (v optimistické variantě) i níže.

V každém případě součástí vize musí být tlak na vládu, aby našla způsoby, jak nepřipustit pád pod hranici příjmové chudoby u co nejvíce domácností (maximem by mělo být 10–12 %).

2.                  Méně optimismu skýtá pohled na možnost obnovení ekonomického růstu: impulzy od více než třetiny finančně vyhladovělých domácností nelze očekávat. Podobný pesimismus nabízí pohled na nízkou efektivnost investic, případně na problematickou poptávku po českém zboží v zahraničí (zejména vzhledem k tristnímu stavu našich klíčových obchodních partnerů a významnému zablokování obchodní výměny směrem na východ kvůli embargu a sankcím z české strany). Hodně však bude záviset na vývoji cen energetických nositelů coby důležitého faktoru konkurenceschopnosti našeho zboží.

Ve vizi je nutné zakotvit požadavek, aby – při předpokládané stagnaci ekonomického výstupu (HDP) – byl zásadně pozměněn daňový mix (coby nástroj přerozdělování společenského bohatství) směrem k celkově nižšímu zdaňování práce a vyššímu zdaňování kapitálu, a to v nejbližší době aspoň v poměru 50:50. Vymanění se z krize nesmí jít na úkor domácností se středními a nízkými příjmy, tam peníze nejsou, jsou jinde. Ale to již přímo souvisí s řešením vysokých rozpočtových schodků.

3.                  Odstraňovat nerovnováhu veřejných financí je nezbytné kombinaci kroků jak na příjmové, tak na výdajové straně. To pořadí slov není náhodné – indikuje těžiště změn. Snížená schodků by se mělo odehrávat z cca ¾ na straně posílení příjmové strany, zbylá čtvrtina by se měla najít v redukci zbytných výdajů.

Převedeno do řeči čísel a vezměme za realistickou dobu nápravy řádově do konce tohoto desetiletí (aktuálně 1,5 délky řádného volebního období vlády) by snižování schodku asi o 60 až 80 mld. Kč ročně znamenalo každoroční navyšování příjmů asi o 45 až 60 mld. Kč, zbytek nutno ušetřit na výdajích. Tam je nezbytné provést detailní audit, kde prostor na úspory je a kde není.

Vize by se mohla opírat o reálné zkušenosti z nedávné doby, kdy by bylo možné – na základě vyčíslení rozsahu poklesu příjmů v minulých letech neuváženým rozhodnutím Parlamentu – jen jednorázovým návratem k dříve obvyklému daňovému výnosu získávaného v době platnosti systému superhrubé mzdy zajistit státnímu rozpočtu ročně asi 100 mld. Kč, získaných od těch, ke kterým byly nedávno přisunuty. Další desítky miliard korun v příjmech lze snadno nalézt v anulování rozhodnutí zrušit systém elektronické evidence tržeb. Je to zvyšování daní, nebo jen revize mylných rozhodnutí a návrat na osvědčená pravidla v situaci, kdy nyní nejspíše každá desátá vydělaná koruna – asi tak 300 mil. Kč – mizí nezdaněna v šedé ekonomice?

Vize musí obsahovat též požadavek stlačovat rozpočtové schodky do konce této dekády pod jednoprocentní hranici (vůči hrubému domácímu produktu). Jakkoliv jde o zadání extrémně ambiciózní – zejména objektivně (v situaci ekonomické stagnace vysychají zdroje příjmů a bobtnají výdaje), ale i subjektivně (hodně mocných aktérů se bude bránit oklešťování svých dnešních prebend), tak nepochybně je v možnostech této země.

(Pokračování dalším tématem)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Cikánka. Na rozhraní Prahy. Překrásné místo, málokdo ví, kde je. Je zde labyrint opuštěných, ale i ještě živých mramorových dolů.

Jeden z nejhezčích výhledů do Radotínského údolí. Krásně je vidět Závist s rozhlednou až za Berounkou a Vltavou.

Vracím se k autu - a ještě vidím duhu.

Také náhorní pláň stojí za to. Výhledy přes Prahu až za Prahu.

Téměř na konci cesty tento barevný tunel.