Vize, jakou potřebujeme/719

5. prosinec 2023 | 00.01 |

blog ›

V rámci seriálu k pěstování vize uveřejňuji koncepční text Jaroslava Šulce, ve kterém mj. zdůvodňuje význam ucelené vize:

Má mít levice vizi? – II.

Jaroslav Šulc

Nemáme prostor se blíže věnovat historickému exkurzu programových zacílení protestů proti kapitálu – počínaje luddisty přes boje za důstojné podmínky klasického proletariátu z etap druhé a třetí průmyslové revoluce až po současnost (viz nedávný požadavek Českomoravské konfederace odborových svazů KONEC LEVNÉ PRÁCE). I tak to slouží jako inspirace pro formulaci naší dnešní vize. Ta musí být adekvátní současné a předjímat budoucí vývojovou fázi průmyslové revoluce. Přestože je text psán primárně pro potřebu české levice – s neskromným cílem vytváření předpokladu její potřebné názorové integrace – je nutné (aspoň "telegraficky", tedy jen v heslech) zmínit zásadní makroekonomické posuny v dílčím sektoru globální ekonomiky anglosaského světa, jehož jsme se stali součástí po roce 1989.

Lze konstatovat, že:

· Skomírajícímu globálnímu kapitále se – na začátku 90. let – dostalo oživující injekce v podobě (především) politického kolapsu zemí střední a východní Evropy (SVE) včetně býv. SSSR. Tím se mu otevřel prostor k nečekané expanzi do tohoto dříve ekonomicky těžko přístupného prostoru. V souběhu s osvojováním si přínosů 4. průmyslové revoluce se i díky tomu na dvě dekády oddálilo vyhasínání přínosů neoklasického modelu současného kapitalismu;

· Exploatace zemí SVE probíhala na bázi prosazení neoliberální doktríny volného pohybu zboží, lidí a kapitálu. Tedy rapidního oslabení pozice státu (a státního vlastnictví) též účastí zahraničního kapitálu v privatizaci nejen lukrativních firem, celých oborů a odvětví (v ČR především finančnictví, tj. komerčního a investičního bankovnictví a pojišťovnictví), ale také strategické infrastruktury – energie, vody apod.;

· Tyto strategické investice nyní umožňují globálnímu kapitálu jen ze zemí SVE legálně vyvádět v průměru dlouhodobě asi 10% ročního zisku z vloženého kapitálu (a pravděpodobně dalších 6–8 % kanály neregistrovanými platebními bilancemi těchto zemí);

· Ale ani tyto dodatečné finanční zdroje plynoucí jak nadnárodním firmám, tak státním rozpočtům nejsou schopny zastavit dlouhodobou tendenci k útlumu ekonomické aktivity v zemích G20, resp. členů OECD;

· Právě na dlouhodobé tendenci ke snižování ekonomického výkonu úhrnu skupiny 38 nejvyspělejších zemí je tak zřejmé, že se neoliberální ekonomický model (nastartovaný někdy v 80. letech především v podobě thatcherismu a reaganomiky a poté plošně poté v podobě tzv. globalizace) již rychle vyčerpává;

· Údaje o souhrnných každoročních přírůstcích reálného HDP zemí OECD je možné (podle výše reálných ročních přírůstků) za poslední 2,5 dekády rozdělit do tří etap, a to:

o V letech 1998 až 2000 bylo tempo ekonomického růstu sice již pomalé, ale ještě stabilně dosahovalo každoročně asi 2,3 %;

o Poté však následovala celá dekáda systematických meziročních poklesů přírůstků asi o 0,1 až 0,2procentních bodů. V důsledku toho postupně mezi roky 2001 až 2010 došlo k celkovému snížení roční dynamiky ze 2,3 % na pouhých 0,7 % v roce 2010;

o Po odeznění globální finanční krize se meziroční přírůstky HDP sice v celé minulé dekádě nepatrně zotavily, ale fakticky stagnují jen na hodnotách okolo 1,3 % ročně. A tak tomu bude i letos, či příští rok (viz https://www.oecd.org/publication/going-for-growth/2023/), a to v kombinaci s poměrně vysokou inflací a vysokým zadlužením jak států, tak firem či domácností.

A protože jádro užití hrubého domácího produktu všech zemí tvoří spotřeba domácností, je nasnadě, že jeho takto dlouhodobě mizivé přírůstky fakticky znamenají dlouhodobou stagnaci životní úrovně drtivé většiny domácností – a potažmo i impulz narůstání sociálního napětí a politického neklidu. To je situace, se kterou se domácnosti ve vyspělých zemích v posledních sto letech (od let Velké hospodářské krize konce 20. let minulého století) prakticky nikdy nesetkaly. To platí i pro ČR.

Jestli tak dnes dorůstajícím generacím hrozí, že se budou mít v životě hůře, než jejich rodiče, pak to přirozeně generuje vcelku obecnou poptávku po východiscích. A je zřejmé, že protikladná řešení budou předkládána jak kapitálovými globálními oligarchy, tak jejich oběťmi.

Nezabývejme se však detailněji strategiemi, které se asi bude snažit praktikovat globální kapitál. Jen poznamenejme, že nejspíše budou rámovány ve stejné logice a mantinelech jako minule: Překonat – a za jakoukoliv cenu a za použití libovolných prostředků – s minimálními náklady i současnou krizi a udržet si své majetkové pozice a z toho plynoucí všemožná privilegia co možná nejdéle (viz třeba diskuze globálních hráčů na fórech Davosu).

Nás však nutně více zajímá podoba adekvátní strategie – nepochybně variantní – té druhé – naší strany, tahající pořád ještě za kratší konec provazu. Jednu z nich však můžeme dopředu diskvalifikovat, a sice strategii globální protikapitálové revoluce = násilného ozbrojeného převratu. Modelově na způsob toho, jakého byl svět svědkem před více než sto lety v Rusku. Ne, že by i tato varianta neměla své historicky se objevující stoupence (počínaje Lvem Trockým přes Ernesta Che Guevaru až po současné militantní ultra radikály), ale hlavně ne proto, že by to také mohlo zazvonit posledním umíráčkem celé lidské populaci v důsledku ničivé síly moderních zbraní. Těmi disponuje právě globální kapitál a jeho deep state.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Cikánka. Na rozhraní Prahy. Překrásné místo, málokdo ví, kde je. Je zde labyrint opuštěných, ale i ještě živých mramorových dolů.

Vstup do areálu. Nečekaně atraktivní místa.