Vize, jakou potřebujeme/718

4. prosinec 2023 | 00.01 |

blog ›

V rámci seriálu k pěstování vize uveřejňuji koncepční text Jaroslava Šulce, ve kterém mj. zdůvodňuje význam ucelené vize:

Má mít levice vizi? – I.

Jaroslav Šulc

Na otázku v nadpise je jediná možná odpověď: Ano, má ji mít. Průzkumy veřejného mínění v polovině volebního období Sněmovny Parlamentu ČR opakovaně totiž potvrzují dva trendy – jednak další ztráty stran fialové koaliční pětky (podle očekávání), ale též (bohužel) setrvalý stav nevolitelnosti rozštěpené levice – ani komunistů, ani sociálních demokratů. Takže na úkor vládní pravice zatím posilují obě opoziční parlamentní – hodně středové – strany: Jak hnutí ANO (s trvale se zvyšujícím náskokem), tak Strana přímé demokracie (přes trvající ostrakizaci).

0001pt;line-height: normal">Zatímco vládní koalice zjevně rezignuje na důsledné plnění klíčových bodů vlastního vládního prohlášení (a kupodivu se nechystá k jeho podstatné novele, případně k obměně ministrů) a jen v závětří bezpečné sto osmičkové převahy hlasů arogantně lavíruje, obě opoziční strany sice systematicky předkládají své představy o řešení nejrůznějších záležitostí – rozpočtem počínaje a vztahem k EU či NATO konče, ale zatím s nulovým efektem.

Pokud jde o mimoparlamentní levici, nedá se říci, že by snad jen bezradně přihlížela narůstání rizika, že zůstane v opozici dvě (v lepším případě) po sobě jdoucí volební období. Nicméně ani ona dosud nemá dostatečně propracovaný a přitažlivý program. Nicméně co je neméně tristní – že i kdyby ho měla, i tak ztratila způsob, jak by s ním mohla sympatizující voličskou obec systematicky seznamovat, neboť byla bohatou pravicí fakticky vytlačena z masově působících médií. Nemá ani vlastní deník s masovým nákladem, tím méně televizní či rozhlasový kanál, takže jí zatím nezbývá, než se spoléhat na levné provizorium v podobě nejrůznějších sociálních sítí. Přestože jsou jich desítky a jejich role narůstá, tak dosud mají – ve srovnání s provládními masmédii – podstatně užší záběr a dopad.

A tento hendikep se v době masových komunikací nutně musí projevit – zde v paběrkování levice. Právě mediální síla totiž pravici umožňuje nejen z velké části překrýt všechny nedostatky a chyby svého vládnutí, ale – využívajíc svého monopolu – si může beztrestně dovolit třeba ostentativně nezvat do vysílání/publikovat mnohé nezávislé odborníky, o nichž ví, že nebudou ochotni "zpívat" podle vládních not.

Jakkoliv jsou důsledky vytěsnění levice a jejich představ o dalším směřování této země z masmédií hrozivé a jsou parodii na reálnou demokracii, je třeba hledat a najít způsob, jak tento nedostatek brzy vyrovnat a přetrumfnout! Čím jiným, než vytvořením tak přitažlivé demokraticky a sociálně spravedlivé vize, že se k běžným občanům její teze dříve či později dostanou a mnohé osloví natolik, že ji vezmou za vlastní.

Otevírá se staronový problém – jak by ta taková vize měla obsahově vypadat (kromě již zmíněných demokratických a sociálně jasně profilovaných rysů)?

Protože odbornou parketou autora textu – vzděláním a praxí národohospodáře – není ani politologie, ani mezinárodní politika, ani kultura či gender, ale ani dnes tak módní ekologická dramata, přesto nepochybuje, že většinu běžných občanů pořád zajímají především ty nejběžnější záležitosti. Hlavně podmínky, za jakých budou žít oni sami a jejich rodina (v blízké i vzdálenější budoucnosti), zda bude zajímavá práce (a díky slušnému platu i dost peněz k živobytí), mít kde bydlet za rozumné peníze (lhostejno zda ve vlastním, či nájemním bytě), zda děti či vnoučata dostanou dobré vzdělání, jestli zůstane dostupná kvalitní lékařská péče a v případě nouze i sociální služby – o bezpečnosti ani nemluvě. Jestliže totiž mluvíme o přitažlivé vizi pro drtivou většinu běžných lidí, pak vlastně mluvíme o ekonomické stránce zajištění zdravého a smysluplně prožívaného života "dolních deseti miliónů".

Náročnější zadání však představuje dobré časové ukotvení vize. Filozofové mluví o efektu temporality, pod čímž můžeme chápat jakési optické zrychlení času. Nejde přitom o poruchu náramkových hodinek, ale o reflexi plynoucí z poznání, že se jaksi stále více událostí jakoby směstnává do stále kratší doby – jde jedna za druhou v rychlém sledu.

Vidět to je třeba na zkracování vývojových etap/fází takzvaných průmyslových revolucí. Tu první novodobou – založenou na využití páry – situujeme do sedmi dekád (mezi roky 1760 až 1830), druhou – typickou masovým nasazením strojů a tovární velkovýrobou – řadíme do nejméně celé druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. Trvala tedy sice o něco déle než předchozí, ale již ta třetí, známá spíše jako revoluce vědeckotechnická, zabrala pouhé čtyři dekády. Neboť již na konci 80. let se transformovala do revoluce čtvrté – digitální, kterou někdy označujeme jako průmyslovou revoluci 4.0. A nyní jsme svědky dalších technicko technologických převratů včetně plošného nástupu umělé inteligence napříč obory a odvětvími. A jen tušíme, co by mohlo následovat.

Pro naše úvahy je však důležité než samotné technicko technologické posuny sledovat jejich dalekosáhlé mimoekonomické dopady. Především vývoj programového zacílení těch společenských tříd a vrstev, které sice většinou nejsou přímými iniciátory a nositeli transformace průmyslových revolucí do vyšších stádií (jejich subjektem), ale jejich objektem. Jakkoliv není možné popřít ještě v minulém století hojný fakt posilování dílčího podílnictví u "lidí práce" na vytvářeném společenském bohatství (důkazem toho je vytváření silných sociálních států s konzumní společností ve vyspělých zemích, kde si zaměstnanci vybojovali snesitelný poměr mezi prací a kapitálem, zjednodušeně mzdami a zisky), v tomto století je nezpochybnitelná tendence jednak ke zrychlování majetkové diferenciace a k oslabování sociálního státu. Třeba od začátku pandemie Covid-19 – tedy za poslední dva roky – pouhé jedno procento těch nejbohatších lidí v celosvětové populaci (odhadem 80 milionů osob) mělo na celkovém růstu nového bohatství dvoutřetinový podíl a získalo dvakrát více majetku než zbývajících 99 procent (viz studie OXFAM https://www.fxstreet.cz/oxfam-extremni-bohatstvi-i-chudoba-se-poprve-za-25-let-zvysily-soucasne.html).

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Jezerná u Voznice. Léta jsem tu nebyl. Překvapila mě rozmanitost a půvab polesí. Pamatoval jsem si, že zde bylo vždy hodně vlhko, tak třeba najdu i nějaké houby. Druhý výlet o dva týdny později. Nečekaně příroda ještě hezčí. Vcházím sem od železniční stanice u Mokrovrat.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11251-vize-jakou-potrebujeme-715.html

Druhý rybník.