Vize, jakou potřebujeme/686

2. listopad 2023 | 00.01 |

blog ›

Kdy je vize realizovatelná?

Marek Řezanka

V rámci pěstování vize došlo mimo jiné k diskusi o její realizovatelnosti mezi Jaroslavem Štefcem a Radimem Valenčíkem.

Jaroslav Štefec argumentuje následovně:

1) Vizi nelze realizovat bez reálného mocenského subjektu, který bude mít k tomuto účelu stanoveny konkrétní výkonné pravomoci.

0pt "Times New Roman""> Tento subjekt musí být nepolitický a musí mít právní základ (musí být vytvořen zákonem).

3) Pro 95 % obyvatel je vize, kterou se řídí stát, v němž žijí, stejně jako její vytváření, korigování a koordinace, natolik intelektuálně vzdálená, že nemá vůbec smysl je do této problematiky zasvěcovat.

Reakce Radima Valenčíka byla následující:

1) Ze samotné podstaty vize nemohou být jejími tvůrci a nositeli ani politické strany (resp. jimi periodicky vytvářené a modifikované politické reprezentace), ani státní správa.

2) Česká republika nedisponuje subjektem, zajišťujícím vytváření, korigování a koordinaci realizace dlouhodobých vizí.

3) Protože subjekt, zajišťující vytváření, korigování a koordinaci realizace dlouhodobých vizí, je nutnou podmínkou zachování existence státu, pak Českou republiku nelze považovat v pravém slova smyslu za stát.

4) Jestliže nelze identifikovat subjekt, zajišťující vytváření, korigování a koordinaci realizace dlouhodobých vizí v rámci státních struktur ČR, musí existovat zdrojová vize pro vytváření konkrétních strategií, politik, dlouhodobých programů ("záměrů vlád") a projektů, nalézající se mimo působnost státní struktury ČR.

5) Jestliže chceme vytvářet, korigovat a koordinovat realizaci dlouhodobých vizí, a zároveň požadujeme, aby byly výhodné pro stát ČR, musí nejprve vzniknout subjekt, který bude schopen tyto činnosti řídit a koordinovat.

Osobně souhlasím, že jakoukoli vizi funkční alternativy ke stávajícímu systému nelze prosadit bez ovládnutí mocenských struktur – bez médií, bez zákonodárné moci, bez finančních zdrojů a bez vlivu na ozbrojené složky.

Je však skutečně nutné – či dokonce možné – aby pomyslným motorem prosazení žádoucí vize společenského uspořádání byl nepolitický subjekt? Zde je třeba rozlišit termíny "nepolitický" a "apolitický". Jsem přesvědčen, že bez znalosti politiky není možné jakoukoli pozitivní změnu prosadit. Na druhou stranu se plně ztotožňuji s postulátem Radima Valenčíka, že nositelem těchto změn nemohou být stávající politické strany ani státní správa, neboť ty jsou pevně spojené se systémem stávajícím.

Aby však měl subjekt realizující vizi právní základ, musel by být stávajícím systémem legalizován, což rovněž z logiky věci nepřipadá za daných podmínek v úvahu.

Rovněž nezastávám názor, že nemá smysl zapojovat do vytváření vize 95 % obyvatelstva. Máme-li směřovat ke kvalitativně jinému systému, není možné tak činit bez aktivní účasti drtivé většiny populace. To bychom se nadále pohybovali v množině takzvané zastupitelské demokracie, která ovšem dávno demokracií není, protože nehájí zájmy valné většiny občanů.

Připouštím, že pěstování vize má své etapy, kdy na počátku existuje určité minimum lidí, kteří svou vizi formulují a šíří ji dále s tím, že se okruh těch, kdo se na její tvorbě podílejí, zvětšuje. Zde by šlo hovořit o principu nabalování sněhové koule.

To, co naše společnost potřebuje, je, aby se většina lidí zajímala o politiku a dobrovolně se vzdělávala a rozvíjela. Aby se občané stávali tím politickým subjektem, který bude usilovat o převzetí moci – a současně stáli mimo stranický systém, který již delší dobu není schopen hájit zájmy většiny z nás. Z tohoto požadavku pak vyplývají další. Co je potřeba, aby se jakákoli žádoucí alternativní vize mohla prosadit?:

1) Jedno centrální silné alternativní médium, které bude sdružovat rozdílné pohledy a bude sloužit jako platforma pro celonárodní diskusi dalšího směřování. Médium, které bude přinášet občanům dostatek relevantních a co nejméně zkreslených informací a bude podporovat jejich vzdělávání v historii a politice.

2) Síť vzdělávacích a debatních center rozmístěných po celé republice, která budou sloužit k občanskému rozvoji a k zajištění síly, jež bude schopná formulovat předpoklady alternativy ke stávajícímu systému, a to jak v rovině ekonomické, tak politické.

3) Síť kulturních středisek, opět situovaných po celé zemi. Potřebujeme rozvoj politické satiry, protestsongů, novou éru divadel malých forem, atp.

4) Vznik určitých modelových příkladů, jakýchsi výloh, jak vše může fungovat. Začít je nutné na co nejnižší územní úrovni, v nejmenších obcích s tím, že teprve potom je možné toto šířit takzvaným efektem letecké gumy dále. Potřebujeme vzory pro ekonomiku založenou na potřebách lidí, nikoli na potřebě maximalizace něčího zisku.

5) Zapojení některých příslušníků ozbrojených složek a justice do vize. Bez této podpory zůstává vše toliko utopickou představou.

Realizace výše zmíněných pěti bodů vyžaduje zapojení co nejvyššího počtu občanů. Nelze spoléhat na nějakou "vyšší moc", která se obejde bez občanů, ale současně jim bude adekvátně sloužit. Je nemožné cokoli budovat na základě, že 95 % populace změna nezajímá. Jakkoli se v tuto chvíli proces budování alternativního systému jeví zdlouhavým až nemožným, je jedinou šancí, jak zabránit totálnímu rozvratu společnosti a chaosu. Základy se již rýsují. Nyní je třeba přistoupit k dalším stavebním úpravám a hlavně celou konstrukci co nejdříve zastřešit.

A k tomu trochu inspirující přírody:

Malá procházka Prahou přes Strahov, Petřín a Kinského zahradu. Pozdněodpolední relaxace. Šel jsem tudy mockrát, ale vždy něco nového.

Praha jako na dlani.