Vize, jakou potřebujeme/645

Vize, jakou potřebujeme/645

V době, kdy se blížíme k další vyostřené diskusi o změnách v systému penzijního pojištění napsal Stanislav Blaha podnětný článek na toto téma nazvaný příznačně Proč se tolik lže o průběžném důchodovém systému?, viz:

https://www.e-republika.ch/article4639-Proc-se-tolik-lze-o-prubeznem-duchodovem-systemu

Uveřejňuji a hlavně komentuji podstatné pasáže, protože některé si vyžadují upřesnění, uvedení širšího kontextu, případně zvýraznění argumentace. Pokud rozkliknete odkaz, můžete si prohlédnout důležité grafy a najdete tam i odkazy na důležité zdroje. V následujícím textu se soustředím jen na to nejdůležitější. Článek S. Blahy odlišuji od svého textu (svých poznámek) barvou, to nejdůležitější zvýrazňuji. Své poznámky považuji za důležité, protože nejen autor článku, ale i další některé důležité aspekty dané problematiky přehlížejí.

Proč se tolik lže o průběžném důchodovém systému? – Část 4.

Stanislav Blaha

V posledních dvou letech můžeme v ČR sledovat dokonce pokles reálných mezd, přičemž zde operující nadnárodní koncerny hlásí rekordní zisky.

Za rok 2022 odteklo z ČR jen na dividendách asi čtvrt bilionu korun, odhady celkového odtoku kapitálu se pohybují někde mezi 500 a 700 miliardami korun ročně. Přesto se diskuse nevede o "nenažraných koncernech" a jejich nedostatku solidarity se svými zaměstnanci. Jen v naší zemi si vytvářejí pomocí vzdělaných a disciplinovaných občanů pohádkové zisky. Zato se vede debata o "nenažraných důchodcích" a jejich nedostatku solidarity se svými dětmi a vnuky. A těm se vládní propaganda snaží vnutit myšlenku, že žádné důchody brát nebudou. Takže o úniku kapitálu a zisků ze země se mlčí a prorežimní propagandou se rozsévá mezigenerační nenávist.

Žádný oddělený důchodový účet neexistuje, všechny příjmy jdou do společného měšce. Jen na našich poslancích a vládě závisí, na co budou použity. Rozpočet má ze své podstaty omezené příjmy, a je jen věcí politických priorit parlamentu a vlády, které výdaje se sníží a které zvýší.

K tomu:

Blahův text vypadá líbivě, ale přehlíží to nejdůležitější. Skočil na vějičku "mezigenerační solidarity". Tady máme konkrétní příklad toho, jak je důležitá teorie a proč se bez opory v ní nemůže podařit zastavit zlo. Obecně oblíbeným omylem je, že průběžný penzijní systém je založen na mezigenerační solidaritě. NE! Je založen na mezigeneračním závazku. A to je zásadní rozdíl. Kdo nepochopil toto, nepochopil vůbec nic. Takže to vezměme postupně:

- Proti jakému riziku systém průběžného penzijního pojištění pojišťuje? – Proti riziku, že si člověk v důsledku očekávané události způsobené stárnutím nebude schopen zajistit dostatek prostředků k důstojnému životu výdělečnou činností.

- Ale výše uvedená událost nastává u každého v jinou dobu! Takže hlavní typ solidarity v penzijním systému je solidarita mezi těmi, u kterých nastala pojistná událost dříve, a těmi, u kterých nastala později. Ti, kteří jsou schopní a ochotní být výdělečně aktivní i ve vyšším věku (psychická a fyzická kondice, kvalifikace, vhodný obor profesního uplatnění a místo profesního uplatnění, vztah k výkonu profese, sociální a firemní prostředí) přispívají těm, kteří již výdělečně aktivní nedokážou být.

- Tento typ solidarity nevylučuje plnou zásluhovost: To, co kdo v reálného hodnotě během své celoživotní dráhy (která mohla být i přerušovaná) do systému odvedl, to podle pojistné matematiky (tedy valorizováno i s ohledem na vývoj reálné mzda) dostane v podobě celoživotní renty zpět, resp. je transformováno do celoživotní renty. Zásluhovost je důležitá z důvodů motivace účastníků penzijního systému (včetně například firem, které mohou vytvořit prostředí pro uplatnění osob ve vyšším věku či poskytovatelů vzdělávacích a zdravotních služeb atd.). – V této oblasti jsou nejen obrovské ekonomické rezervy, ale také cesta k proměně kvality ekonomického růstu.

- Výše uvedený typ zásluhovosti (pojišťovacího typu) je vhodné doplnit příjmovou solidaritou, tj. solidaritou mezi lidmi s vyšším celoživotním příjmem z výdělečné činnosti a lidmi s nižším celoživotním příjmem z výdělečné činnosti. (Existuje řada forem, ale nejlepší je jednotná základní penzijní dávka, kterou dostávají všichni, kteří splní určité předpoklady.)

- To, že do systému penzijního pojištění přispívají lidé aktuálně výdělečně činní, není mezigenerační solidarita, ale závazek vůči nim samotným, aby mohli využívat stejný typ odložené spotřeby, která jim poskytuje základní oporu a dokonce se částečně zhodnocuje (valorizací podle průměrné mzdy ve střednědobém časovém horizontu roste s jejím růstem). Jsou to vlastně nejlépe uložené peníze na stáří, protože takto koncipovaný penzijní systém přežije vše – i měnovou reformu, i státní bankrot. Je hrazen z aktuální výdělečné činnosti a parametry zásluhovosti i příjmové solidarity lze vždy přepočítat a promítnout do celoživotní renty. Žádní jiná aktiva, ani těm hodně bohatým, není schopen nikdo nabídnout.

- Výše uvedené by mělo být základem společenské smlouvy, jejíž uzavření a fungování vyžaduje, aby lidé chápali, o co jde. To, co dělá (a devastuje) tato vláda vytváří ideální podmínky pro pochopení toho, o co jde.

- Porušení společenské smlouvy formou omezené valorizace neslouží k úspoře prostředků pro mladší ročníky, "aby měly alespoň nějaké penze", ale je to právě naopak – likvidují se oba typy vnitrogenerační solidarity mladších ročníků a likviduje se i základ jejich nejvýznamnějších životních jistot.

Výše uvedené body je nutné chápat v co nejmasivnějším rozsahu. Vláda, která svým chováním ukazuje, že má blízko k modelu hloupoučké krasavice Erbenova Zlatého kolovratu, které "neměla jiné vůle, nežli její máti" (navíc nevlastní, jak je tomu i v našem případě), likviduje to nejdůležitější. Bohužel, soudě dle tezí na demonstraci 16.9. si tuto skutečnost, klíčový význam sporu o penzijní systém, neuvědomují ani organizátoři demonstrace. A bez toho jde odpor mimo to nejdůležitější.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Většinu letošní dovolené jsem strávil na Východním Slovensku. Následující foto jsou z velmi pěkného výletu po Kurýrské cestě ze Staré Lubovně do Mníšku nad Popradem (tedy řekou Poprad) kolem Velkého Grúně (660 metrů nad mořem). Nádherná cesta s výhledy a nikoho jsem nepotkal.

Začínám scházet do údolí řeky Poprad. Za ní již je Polsko, oblast, kde se nachází několik lázeňských měst.

Výhledy do údolí jsou fascinující.

Řeka Poprad, most, který vede z Mníšku nad Popradem do lázní Piwniczna.

Kousek od Mníšku nad Popradem.