I. Potůček: O Everettovi, Hawkingovi i o světě/1

K problematice mnohosvětovosti, umělé inteligence, zombíkům a k tomu, jak tyto otázky souvisejí i jak souvisejí s pěstováním vize, napsal velmi dobrý text určený širší, ale poučené veřejnosti Ivo Potůček. Rozdělil jsem jej do tří stravitelných částí. Jsem přesvědčen, že zaujme a případně někoho podnítí k reakci:

Ještě k mnohosvětovosti, umělé inteligenci a zombíkům – část 1.

Ivo Potůček

V časopisu Marathon bylo uvedeno několik zajímavých otázek, viz článek:

K umělé inteligenci a mnohosvětovosti zde:

https://valencik.cz/marathon/doc/Mar2004.pdf

Zkusím na ně nějak odpovědět. Pokusím se vycházet z toho, co mám načteno z Thomase Hertoga o Hawkingovi.

1)     Everettova mnohosvětovost

Everett v podstatě řešil rozpor myšlenkového experimentu se Schrodingerovou kočkou. Do okamžiku pozorování je kočka současně živá i mrtvá zároveň, v okamžiku pozorování dojde ke kolapsu a je vybrána jedna možnost. Vlastně se fakticky v tomto okamžiku i zruší rozvoj Schrodingerovy rovnice. Podle Everetta se stav izotopu proplétá s pozorovatelem, ba i s celým vesmírem. Takže máme souběžné dvě historie, kdy v jedné je kočka mrtvá a pozorovatel vidí mrtvou kočku, zatímco v druhé je to naopak. Souběžná existence historií umožňuje pokračování rozvoje Schrodingerovy rovnice. Zde bych ale upozornil na jednu věc. Ve Schrodeingerově rovnici vystupuje podíl Planckovy konstanty a hmotnosti objektu, na který se rovnice vztahuje. Zde je ihned jasné, že řešení této rovnice se bude diametrálně lišit pro elementární částici od řešení pro makroskopický objekt.

Dále je zde významná úloha pozorovatele. V Everettově schématu dochází k vytváření stromové struktury, rozdvojováním v rozhodovacích uzlech. Takže:

a)     Je důležitá přesná povaha kladených otázek, která ovlivňuje výslednou stromovou strukturu.

b)     Smysluplné předpovědi ve formě z nějakého hlediska prospěšných možností, jejichž pravděpodobnosti se sčítají, lze učinit pouze o řádně nezávislých, dekoherentních cestách, které se podstatně liší.

c)     K těmto pravděpodobnostem lze dojít z druhých mocnin amplitud vlnových funkcí získaných řešením Schrodingerovy rovnice.

d)     Co se týče k vztahu k makrosvětu, tak prostředí makrosvěta provádí bezpočet pozorování v každém okamžiku, odstraňuje kvantovou interferenci a tím i nevyužité větve Everettova rozvoje a provádí transformaci do několika vybraných skutečností s přiřazenými pravděpodobnostmi, takže získáme poměrně robustní realitu.

Aplikace Everettovy mnohasvětovosti je možná pro popis existenciálních záležitostí i v makrosvětě za podle mého názoru následujících podmínek:

a)     Hypotéza o kvantovém charakteru myšlení je platná a je možno najít nějaký popis ekvivalentní Schrodingerově rovnici.

b)     Potom by byl možný podobný rozvoj i přiřazení pravděpodobností jednotlivým větvím.

c)     Musil by být definován mechanismus dekoherence.

2)     V Hertogově knize byl docela podrobně popisován rozdíl o přístupu vnímání kosmu "shora dolů" a "zdola nahoru"

Když to popíšu stručně:

- Princip zdola nahoru je vlastně často uplatňované hledání "teorie všeho", kdy hledáme základní prvky a z nich pomocí fyzikálních a dalších zákonů jsou vytvářeny stále složitější struktury. Také do toho patří multivesmírové teorie, kdy z prakticky nekonečného počtu vesmírů je nalezen právě ten správný s patřičnými fyzikálními a dalšími zákony, aby mohl vzniknout život a potažmo i pozorovatel, který tyto otázky řeší a vesmír pozoruje. V podstatě stejně funguje teorie strun, kde existuje odhadem 10 na 500 možných strunových konfigurací. Tento přístup ovšem nelze zavrhnout, protože se při tom zjistí řada zajímavých matematických a fyzikálních souvislostí. Rozšíření teorie strun na více rozměrné bránové světy umožnilo vznik konceptu holografického vesmíru.

- Princip shora dolů, ke kterému dospěl Hawking, kdy postupujeme shora dolů jako V Darwinově stromu při hledání předků člověka. To stejné se aplikuje při postupu až k Velkému třesku – počátku vesmíru. Na současné úrovni poznání tím pádem zde není místo na spekulace o dalších vesmírech. Vlastně se postupuje směrem od pozorovatele do stále větších podrobností. Při tom mohou být využívány již známé fyzikální zákony, mohou být modifikovány, případně tvořeny nové. Zde bych například uvedl Hawkingovu operaci uvedenou již ve Stručné historii času, kdy při řešení otázek kolem Velkého třesku za předpokladu neexistence času otočil časovou souřadnici v časoprostoru o pravý úhel do prostorových souřadnic definováním imaginárního času. Čímž došlo k "vyhlazení" počáteční singularity.

Na sklonku života Hawkinga zajímalo řešení vztahu vnitřku Anti de Sitterova prostoru, což je řešení rovnic obecné teorie relativity při absenci hmotných objektů a záporné kosmologické konstantě, k jeho povrchu. Ukázala se možnost holografického zobrazení, kdy hmotné objekty uvnitř N-rozměrného prostoru se zobrazí jako soubor kvantově provázaných částic na N-1 rozměrném povrchu. Pokud bude ještě aplikována operace otočení časové souřadnice, tak se čtyřrozměrný prostoročas může zobrazit v kvantovém trojrozměrném hologramu. Pokud to trochu přeženeme, tak se tento kvantový hologram může stát kvantovým modelem reálného prostoročasu, který bude zobrazen souborem kvantově provázaných qubitů. Tyto poznatky se objevily již po Hawkingově smrti a jsou předmětem intenzívního zkoumání.

Prostoročasové jevy v N rozměrném vesmíru mohou být popsány kvantovými jevy v N-1 rozměrném prostoru. Tato dualita umožňuje řešit například vnitřek singularit. Můžeme tedy popsat genezi z Newtonova pojmu gravitační síly k pojmu absence gravitační síly, která v Einsteinově hmotou zakřiveném prostoru je nahrazena gravitačním zrychlením až po absenci hmoty, kdy je zakřivení prostoru zobrazeno kvantovým provázáním částic v N-1 rozměrném prostoru.

(Pokračování)