Vize, jakou potřebujeme/609

17. srpen 2023 | 00.01 |

blog ›

Jan Zeman, jeden z nejkvalifikovanějších ekologů u nás, napsal obsáhlou studii, ve které se zdařilým způsobem pokusil odlišit skutečnou cestu k řešení problematiky trvale udržitelného vývoje lidstva od doktrinálně modifikovaných variant greendealovského typu, které slouží k manipulaci s lidmi a prosazování pozičních výhod. Přemýšlivý člověk si uvědomí, kam až zašlo greandealovské pokrytectví, ale také to, jaký je realistická cesta řešení problémů souvisejících s uchováním kvalit přírodního prostředí. Mj. z určitých důvodů osobně dávám přednost pojmu "neomezený vývoj" před pojmem "udržitelný vývoj", který v sobě obsahuje predeterminaci restriktivního řešení.

Uveřejňuji jako příspěvek k pěstování vize, od svého textu odlišuji barvou, ke každé části přidávám poznámky.

Cesta k udržitelnému vývoji lidstva zůstává ve slepé uličce – část 1.

Jan Zeman

Planeta Země je omezená kvantitativně i kvalitativně, lidstvo za ní nemá náhradu a přesto s ní zachází jako s předmětem na jedno použití. Pokud nenapravitelně naruší její globální životodárné ekosystémy (a dělá pro to opravdu hodně), při své vysoké zhýčkanosti nemusí přežít. Lidi se vzájemně pobijí o mizející přírodní a ekonomické zdroje a o možnosti dalšího kořistění na přírodě i druhých lidech. Ano, kromě stále akutnější hrozby zničení lidstva ve třetí světové jaderné válce hrozí i světová ekologická (environmentální) katastrofa, kterou lidstvo nemusí přežít. Jejím největším úderným čelem má být katastrofa klimatická, zjednodušeně zvaná oteplování klimatu v důsledku masivních antropogenních emisí skleníkových plynů oxidu uhličitého CO₂, metanu CH₄, oxidu dusného N₂O ad.

Prý nemáme věřit sýčkům. Ve jménu svobody a demokracie máme usilovat o blíže nedefinovanou tržní prosperitu a bojovat s blíže nedefinovaným totalitarismem (snad je totalistou každý, kdo neprosazuje kořistnické velmocenské zájmy USA na úkor druhých), alespoň podle jedněch, zjednodušeně řečeno technokratů. Však on rozvoj vědy a techniky stávající environmentální a jiné problémy dříve či později vyřeší k všeobecné spokojenosti.

Druzí, nejčastěji radikální ekologové (nejsou myšleni ti, kteří se starají o jednu či dvě přírodní rezervace a dozvíme se o nich zpravidla jen v souvislosti s nějakým drastickým investičním záměrem či úřední zvůlí) či environmentalisté (dál environmentalisté, byť to není přesné), volají po důsledné ochraně přírody, krajiny, životního prostředí, udržitelném rozvoji a udržitelném životu. S těmi prvními se nepřekvapivě nemohou shodnout. To samo o sobě nepřekvapuje. Problém je, že na obou stranách věci nejsou ani černé, ani bílé. Těžkých chyb se dopouštějí obě strany sporu. Environmentalisté mají pravdu, že cesta k udržitelnému rozvoji a životu lidstva nemá alternativu. Problém je, že cesta, kterou prosazují environmentalisté, k udržitelnosti nevede. environmentalisté se dopouští řady i hrubých chyb a odmítají si je přiznat. V řadě směrů pokračují po slepé koleji a nahání tím vodu na mlýn technokratům všech odrůd.

Ignorace bezpečnosti

Je pravda, že bohaté západní země, nelítostně vykořisťující země třetího světa, předstíraje úsilí o veřejné blaho, měly v 80. letech 20. století v běžné ochraně životního prostředí proti někdejším socialistickým státům na svém území určitý náskok. Škody způsobené Západem a jeho nadnárodními firmami v rozvojových státech se nepočítaly, podobně některé zjevné environmentální výhody socialistických států sovětského bloku, viz vysoký podíl kolejové dopravy a nízký podíl náročné a hrubě závadné dopravy silniční a letecké.

Na základě středních vrstev se na Západě zformovalo v některých zemích časem silné environmentální hnutí, reprezentované nejen stranami zelených. To však nebylo a není s to formulovat základní cesty k dosažení udržitelnosti, natož je prosazovat.

Nejmarkantněji je to vidět na otázkách války a míru. Zatímco němečtí zelení v 80. letech vyrostli na boji proti militarismu a válce, viz kampaň proti umístění amerických raket středního doletu Pershing 2 s jadernými hlavicemi s rychlým doletem do Moskvy ve Spolkové republice Německo v roce 1983, po sjednocení Německa v roce 1990 německou politiku rozbíjení Jugoslávie, vyzbrojování Chorvatska, vojenské zničení Srbské Krajiny a bombardování srbské části Bosny letectvem států NATO včetně německým v létě 1995, spojené s následnou genocidu krajinských a bosenských Srbů, podporovali. Zločinné letecké bombardování srbsko černohorské Jugoslávie na jaře 1999 dokonce aktivně podpořili i z ministerských lavic.

České environmentální hnutí se tehdy prakticky rozštěpilo na menšinovou protiválečnou environmentální levici a převažující válku tolerující pravici, která si ale činila a činí nároky na vedení boje za udržitelnost. Tento rozkol zůstává špičkou ledovce dodnes a citelně oslabuje české environmentální hnutí.

Přepadení Afghanistánu na podzim 2001 a Iráku na jaře 2003 vojsky USA, Velké Británie a Polska pod smyšlenými záminkami se sice obešlo bez německé účasti, ale Německo se zapojilo později pod hlavičkou "mírové mise". V okupovaném Afghanistanu tak znovu vyrostl Talibán, který po dvaceti letech vyhnal západní okupanty a jejich loutky ze země. Samozřejmě se u Kábulu nebojovalo za Prahu, ale za americké kořistnické zájmy. V Iráku a v Sýrii západní válečné angažmá a masový teror okupantů vytvořily příznivé podmínky pro vznik tzv. Islámského státu a ještě hrůznější teror islamistický, jehož obětí se ve velkém stávali nejen homosexuálové, křesťané, Kurdové a šíitští muslimové. Na podpoře islamistů v Sýrii a v Libyi se Německo přímo vojensky podílelo. Původně francouzský útok na Libyi vzápětí podpořily další státy NATO. V roce 2011 nedošlo k větším protestům, protože se podařilo západním elitám v Evropě mírové hnutí zásadně rozložit. Environmentalisté mlčeli. Asi si nepřipouští, že k šíření evropských hodnot patří také genocida, války, drancování dobitých států, a od jisté doby také nelegální migrace převážně mladých muslimských mužů do Evropy a její sílící tichá i násilná islamizace ad.

Samozřejmě, kde se válčí, posílají teroristé či organizují tzv. barevné revoluce k rozvrácení příslušných zemí, jdou stranou všechny humánní hodnoty včetně úvah o udržitelnosti. Naopak tam kvete bída a terorismus, který se může přenášet a také přenáší i do Evropy.

Hrubě chybné bylo rozšiřování vojenského paktu NATO na východ, v rozporu se zárukami o nerozšiřování, které dali západní mocnostmi v letech 1990-91 Sovětskému svazu a Rusku. Chybné bylo rychlé zvyšování vojenských výdajů po roce 2001. Ani 2 000 miliard USD vynaložených ve světě na zbrojení a války v roce 2020, z toho téměř 40 % připadalo na USA, environmentalistům nestálo za výraznější nesouhlas, ač bylo v příkrém rozporu s úsilím o ochranu životního prostředí a udržitelnost, a to i v případě neprodukování válek. Hypoteticky, kdyby se mělo přerozdělit 50 % rozpočtu ministerstva obrany, v každé rozumné zemi byla by o ty peníze mezi civilními resorty pořádná rvačka. Podobně by tomu bylo, kdyby ty peníze měla získat ochrana životního prostředí. I zde je dluhů a potřeb hodně. Ano, je mnoho rozumných objektivních potřeb občanů, jež zůstávají neuspokojené, ale výdaje na zbrojení a války letí vzhůru a environmentalisté mlčí! To není levicová politika ani politika k udržitelnému rozvoji a žití!

Environmentalisté mlčeli i k sílící západní politice rusofobie, k násilnému státnímu převratu na Ukrajině, do kterého USA "investovaly" pět miliard dolarů, k nelegálnímu nastolení brutálního neobanderovského režimu masového teroru, krutého národnostního útisku neukrajinců (asi poloviny obyvatel Ukrajiny) a k rozpoutání války banderovci proti vlastnímu obyvatelstvu, odmítajícího nové pořádky. Idiotská byla snaha začlenit Ukrajinu do Severoatlantické aliance jako jeho úderné pěsti proti Rusku musela vyvolat vojenský střet s Ruskem. Nyní environmentalisté skřípou zuby a většinou potichu doufají, že (banderovská rusofóbní) Ukrajina Rusko vojensky porazí a to jako velmoc skončí.

Jistě, nejen v ČR vládne hysterie a strach. 25. února 2022 byla obnovena cenzura, za údajnou podporu Ruska jsou v Česku trestně stíhány stovky lidí, o řád se zvýšil i počet politických vězňů, takže podmínky pro dialog jsou tristní. Ani proti obnovované cenzuře environmentalisté neprotestují. Prý i proto, že protestující proti vládě pětidemolice Petra Fialy (ODS, TOP-09, KDU-ČSL, STAN, piráti) odmítají také Zelenou dohodu pro Evropu.

K tomu:

1. Ještě k tomu, co píšu v úvodu k článku, tj. proč dávám přednost pojmu "neomezený vývoj" před pojmem "udržitelný vývoj":

- Jednak proto, že, jak už jsem napsal, pojem "trvale udržitelný" v sobě obsahuje predeterminaci restriktivního řešení, tj. řešení v podobě nějakého omezování někoho něčím – to je nebezpečné a zneužitelné, viz vysávání slabších zemí pomocí kupčení s odpustky, pardon, "povolenkami".

- Jednak proto, že jde nejen o neomezený vývoj, ale o kvalitativně neomezený vývoj, kdy proměna kvality (nasměrování vývoje bezprostředněji k takovému svobodnému rozvoji člověka, který je podmínkou rozvoje všech a současně nejvíce dynamizující silou ekonomického růstu), odlehčuje ekonomiku od závislosti na přírodním prostředí. Podrobněji v dalších částech.

2. Nutno ocenit, že J. Zeman míří přímo do černého. Největší zátěž pro přírodní prostředí (včetně "uhlíkové stopy") představuje zbrojení a války. Z tohoto tématu "greendealisté" vycouvali tak zjevně a zřetelně (viz např. obrat Jožky Fišera a dalších ze zeleného mírotvorce ve válečného štváče), že si člověk nemůže nepoložit otázku: Je to jen náhoda, nebo projev síly nekontrolovatelné moci v podmínkách monopolárního světa? Mj. – tato otázka se nám vynoří ještě vícekrát.

3. A ještě jedno konstatování, které se netýká ekologické problematiky, ale souvisí s politikou války: Snaha zvyšovat vlastní bezpečnostní záruky nikoli vyjednáváním rovnováhy, ale snižováním bezpečnostních záruk druhého je zločin proti lidstvu v pravém smyslu tohoto slova. A pokud se přitom porušují již vyjednané bezpečnostní záruky (např. s odvoláním, že byly dány jen ústně nikoli písemně), tak je to nejen podlost, ale ztráta chlapství.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Pokračuji vzpomínkami na Krétu, ze které jsem se před pár dny vrátil. Byl jsem tam poprvé. Každý den jsme podnikali výlety "rakváčů" (55+) do různých míst. Nejnáročnější byla soutěska Samaria (18.5 km, výškový rozdí 1200 metrů, chůze po kamenech...). Samarii jsme zvládli všichni.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11042-vize-jakou-potrebujeme-604.html

Den volna jsem využil k výletu do starobylé Chanie. Historické centrum přiléhající k moři. Vlevo zajímavá mešita z doby turecké nadvlády.