Radim Valenčík
Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita
Vize, jakou potřebujeme/604
Vize, jakou potřebujeme/604
V návaznosti na dva poměrně konzistentní výstupy na kterých lze stavět (Jaroslava Šulce nazvaný K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům a Rostislava Čuby nazvaný stručně HODNOTY) uveřejňuji formou přerušovaných komentovaných vybraných pasáží pojednání Ladislava Zelinky vydané pod názvem Posmutnělý manifest.
Pro všechny platí:
- Splňuji základní předpoklady komplexnosti.
- Jsou výrazně a pozitivně odlišné od greendealovského pohledu (který je příznačný jako pro Novou dohodu a Druhou transformaci).
- Jsou vzájemně slučitelné, tj. neexistují překážky, které by neumožňovaly, aby se tyto přístupy k vizi vzájemně doplňovaly.
0001pt;line-height: normal">Jejich komentované zveřejnění bude hrát důležitou roli při odstartování intenzivního sdílení a šíření průběžně propracované vize.
Celé pojednání L. Zelinky ve formátu PDF je ke stažení zde: https://library.institutcl.cz/Posmutnely_manifest.pdf
Několik technických poznámek (obsahové uveřejním ke každému pokračování):
- Vybírám přibližně 1/3 z celkového textu (celý text je příliš dlouhý a do seriálu by se nevešel).
- Text Zelinkova pojednání jako vždy odlišuji barevně.
- Pasáže, které jsem vybral, jsou zvoleny tak, aby si čtenář mohl udělat představu o logické struktuře pojednání a jeho vyústěný do praxe, tj. s těžkým srdcem jsem vynechal některé vtipné části (snad se k nim dostanu ve vhodných kontextech).
Posmutnělý manifest – část 14.
Ladislav Zelinka
...
Asi nejzapeklitější problém – a tím jsou "revolucionáři".
Žádná z dosud publikovaných marxistických prací (ale prosím o shovívavost, možná mi něco uniklo) se neobejde bez předvoje dělnické třídy, bez revoluční marxistické strany. Kdo, resp. kým mají být oni "nadlidé", již vidí dále, než ostatní a moudře směrují hněv mas tak, aby se nevyplýtval v planých/neproduktivních revoltách, ale aby naopak spěl ke kvalitativní změně společenských poměrů? K tomu, že už staré, přežilé výrobní vztahy, nebudou brzdit rozvoj výrobních sil, které mají našlápnuto na úplně jiný, zářný "level" vývoje.
...
Objevuje se ale daleko významnější rozpor, a to mezi kapitalisty a finančními monopolisty. Nejde však zdaleka jen o vzájemné přetahování o to, kdo si z vytěžené nadhodnoty ukořistí větší díl (to tu bylo vždycky).
...
Takže situace, kdy kapitalisté (kteří se většinou ještě nacházejí v pásmu reality – jejich podniky a jejich dělníci jsou reální, stejně jako většina jejich produkce) zjišťují, že kontroly nad nimi se zmocnili (vlastní je) vlastníci ničeho – fiktivních peněz, jejichž reálná hodnota je mizivá a jejichž nominální hodnota je udržována mocensko-vojensky, už sami seznávají, že v takovémhle světě také nechtějí žít.
...
Jde o prohlubování stavu fatální nerovnosti mezi chudými a bohatými regiony, a z toho rezultující hrozby válečných konfliktů (ať již se formálně ponesou pod vlajkami válek rasových, náboženských atd.) spojenými s nezvládnutelnými humanitárními katastrofami a masovou migrací v měřítcích z dnešního pohledu nepředstavitelných.
Jde o militarizaci, která je tažena "dobýváním" naprosto nadstandardního zisku a slouží jen jako "vysavač" prostředků z veřejné sféry do soukromých kapes – a jejím hrozícím vedlejším produktem je rozpoutání (možná i nechtěného) válečného konfliktu se zničujícími globálními dopady.
...
Všechny tyto faktory vyostřují nespokojenost příslušníků lidského druhu se stavem, v němž se náš svět (a v rámci něj svět lidí) nachází. Je paradoxem, že již i kapitalisté si začínají uvědomovat, co se stalo. Že jim jejich formace vlastně byla ukradena finančními monopolisty, kteří je odsoudili k tomu, aby ve "svých" podnicích už byli spíše jen velmi dobře placenými manažery než suverénními vlastníky (a perspektiva je mizerná, protože staré výrobní vztahy stále více tlačí ekonomiku pod její potenciál a tím i komparativně klesá masa ukořistěné nadhodnoty).
Zatímco v rámci starého paradigmatu se předpokládalo, že "nenažranost" kapitalistů vžene proletáře (v zásadě proti jejich vůli) do výbuchu revolty, jež celou kapitalistickou formaci smete, nyní se spíše ukazuje jiný pravděpodobnější scénář. Že totiž na základě všeobecného znechucení z rozkládající se formace dojde k poměrně širokému konsenzu – právě v těch ekonomicky nejvýznamnějších zemích světa – že takhle už to dál nejde. Že v takovémhle světě už lidé nechtějí žít.
Lidé napříč společností budou vyjadřovat svou vůli k tomu, aby už ty staré pořádky skončily a začalo se budovat něco lepšího. Pro takovouto situaci je ale neúčelné budovat polovojenskou partajní organizaci uzavřeného typu, ale naopak co nejšíře rozkročené a otevřené volební hnutí, netvořící žádnou avantgardu či předvoj, ale naopak poskytující organizační a ideové zázemí jednotlivým avantgardním proudům, jež teprve vzniknou a jež ani neumím předpovědět. Toto hnutí by mělo mít v zásadě jen poměrně jednoduchý program – spojit všechny nespokojené, jimž se nechce umřít ve jménu (a pro zájmy) nadnárodního finančního kapitálu. Uchovávat základní marxistické myšlenky a poznatky a vychovávat nové lidi po novou dobu.
...
A tím se ale také mění obraz "revolucionáře". Namísto zaníceného bojovníka typu Che Guevary, připraveného se k úspěchu revoluce třeba i prostřílet, by se mělo jednat o osobnosti schopné sjednocovat všechny nespokojené, bez ohledu na to, z jaké části politického spektra přicházejí, a nabízet jim jako společný úkol transformovat nefunkční individualistickou formaci ve formaci kolektivistickou.
...
Bude poměrně obtížné dát dohromady tento druhý vývojový proud uvnitř marxismu, který snad naposledy ještě zkoušeli rozpracovat Karl Liebknecht a Rosa Luxembourgová (a pak již se rozptýlil do útržků v pracích Sartreho, Lukácse atd.).
K tomu ode mne:
Vybral jsem několik odstavců, v nichž L. Zelinka řeší jednu z klíčových otázek: Jak bude vypadat a jak se bude utvářet subjekt změny?
Přínosné je zejména následující:
1. Důraz na intelektuální převahu.
2. Identifikování nespokojených jako VŠECH obětí důsledků ovládáni světa emitováním nekrytých peněz.
3. Pochopení toho, že se musí jednat o co nejširší spektrum nespokojených (aniž by se ovšem pokusil rozlišit mezi hegemonem a jeho spojenci).
Realita některé jeho úvahy již předběhla: Vzpoura proti moci založené na emitování nekrytého dolaru již začala a probíhá poměrně dramaticky (BRICS a jeho rozšíření), přitom trochu jiným způsobem, než popisuje. Některé anticipace, včetně těch, které jsem nevybral, ale čtenář jej najde v původním textu, na který odkazuji, jsou naopak prorocké.
(Pokračování)
A k tomu trochu inspirující přírody:
Pokračuji vzpomínkami na Krétu, ze které jsem se před pár dny vrátil. Byl jsem tam poprvé. Každý den jsme podnikali výlety "rakváčů" (55+) do různých míst. Nejnáročnější byla soutěska Samaria (18.5 km, výškový rozdí 1200 metrů, chůze po kamenech...). Samarii jsme zvládli všichni. I jeden starší pán, který po cestě uklouzl a dost nebezpečně upadl. Statečně došel, den si dal odpočinek a už zase běhal.
Toto je méně náročná soutěska Aguia Irini končící v malém městečkou Sougia. Je plná půvabů.
Městečko Sougia z nedalekého kopce.
Část cesty kolem Sougie byla značena tímto způsobem. Ale neodradilo mě to a obešel jsem městečko celé.
Další den bylo opět volno. Využil jsem ho k tomu, abych si vyrazil autobusovou linkou do nedalekého starobylého města Chania. Tady pulzuje život v stylových kavárničkách a restauracích.
Hned o kousek dál je námořní vojenské muzeum a mohl si mj. prohlédnout i námořní minu.
