ip: Asi bych začal připomenutím povídky Karla Čapka Poslední soud. Prostě vnímání a chápání světa, ale i druhého člověka, je vždy omezené, ale nakonec musí přijít nějaké rozhodnutí. Ano, existují tzv. zombíci, ale neexistovali již ve starém Řecku nebo Římě? Vždy existuje hlavní proud a odchylky, které mohou být výhonky nových vývojových větví anebo odumřou. A ti zombíci jsou více či méně součástí dnešního hlavního proudu. Naše výhoda anebo prokletí tkví v relativně v již v dlouhém pobytu na světě, takže jsme během života mohli registrovat a také se snažit vyhodnocovat různé změny. A podle čeho soudit člověka, když je každý jiný. Např. A. Einstein prohlásil, že pochopit vesmír by mu šlo, ale v chápání druhých lidí anebo rodinného života tak dobrý nebyl. Naopak S. Hawking navzdory svému děsivému tělesnému postižení byl člověk ve své podstatě radostný, neměl daleko ke vtipům a přesto byl skvělým vědcem. Každý člověk je vlastně vesmír sám o sobě a pochopit ho vyžaduje úsilí a přesto jeho pochopení může být jenom povrchní. Já bych se při hodnocení lidí přiklonil k názoru zakladatelky hospicového hnutí M. Svatošové: Každý člověk je jiný a boží (můžeme říci kosmická) spravedlnost nespočívá v tom, že všichni dostanou stejně, ale v tom, že každému je naložen takový náklad, který dokáže unést, byť za cenu zvýšeného úsilí anebo odříkání. Asi teprve potom by bylo možno hledat spravedlivé posouzení daného člověka. Asi jsem odbočil, ale cítím, že v dělení na zombíky a nezombíky se vytváří další dělicí linka v již tak dost rozdělené společnosti. Ještě bych dodal k připomenutí Legendu od Dankovi od M. Gorkého. Skupina lidí zabloudila v temném lese, Danko se rozhodl, že je z lesa vyvede, tak si vytrhl hořící srdce, aby svítilo na cestu. Poutníky se povedlo vyvést, ale Danko pozbyl síly, klesl na zem a hořící srdce padlo vedle něho. Jeden z posledních procházejících shledal hořící srdce jako něco nepatřičného, šlápl na něj a srdce zhaslo. Toť vše, jinotajů spousta.