Vize, jakou potřebujeme/597

Vize, jakou potřebujeme/597

V návaznosti na dva poměrně konzistentní výstupy na kterých lze stavět (Jaroslava Šulce nazvaný K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům a Rostislava Čuby nazvaný stručně HODNOTY) uveřejňuji formou přerušovaných komentovaných vybraných pasáží pojednání Ladislava Zelinky vydané pod názvem Posmutnělý manifest.

Pro všechny platí:

- Splňuji základní předpoklady komplexnosti.

- Jsou výrazně a pozitivně odlišné od greendealovského pohledu (který je příznačný jako pro Novou dohodu a Druhou transformaci).

- Jsou vzájemně slučitelné, tj. neexistují překážky, které by neumožňovaly, aby se tyto přístupy k vizi vzájemně doplňovaly.

Jejich komentované zveřejnění bude hrát důležitou roli při odstartování intenzivního sdílení a šíření průběžně propracované vize.

Celé pojednání L. Zelinky ve formátu PDF je ke stažení zde: https://library.institutcl.cz/Posmutnely_manifest.pdf

Několik technických poznámek (obsahové uveřejním ke každému pokračování):

- Vybírám přibližně 1/3 z celkového textu (celý text je příliš dlouhý a do seriálu by se nevešel).

- Text Zelinkova pojednání jako vždy odlišuji barevně.

- Pasáže, které jsem vybral, jsou zvoleny tak, aby si čtenář mohl udělat představu o logické struktuře pojednání a jeho vyústěný do praxe, tj. s těžkým srdcem jsem vynechal některé vtipné části (snad se k nim dostanu ve vhodných kontextech).

Posmutnělý manifest – část 10.

Ladislav Zelinka

Spotřeba

Tato poslední zprostředkující fáze reprodukčního cyklu je všeobecně docela podceňována. Jen v některých myšlenkových proudech, pracujících více či méně s nějakými formami asketizmu, se občas objevují myšlenky o tom, jak vytvořit lepší a spravedlivější svět cestou všeobecného uskrovňování, zříkání se touhy po majetku, bohatství a luxusu. To rozhodně není "mimo mísu", takové myšlení je v zásadě správné. Omezení lidské nadspotřeby na nějakou rozumnou úroveň by neuvěřitelně pomohlo hlavně naší planetě, ale i těm miliónům lidí, kteří v důsledku nadspotřeby strádají (buď z přežrání anebo naopak z hladu, protože na ně nezbylo).

Kupř. prof. V. Koškin ve své publikaci (V. Koškin a S. Kretov "Solidarism – the New Mainstream of the Future") uvádí tabulky s údaji o základních životních potřebách (potraviny, nepotravinářské produkty, služby) a ukazuje, jak velmi malý podíl tvoří tyto základní životní potřeby v celkové spotřebě tzv. vyspělého světa. Jinými slovy, jen trocha racionalizace ve fázi spotřeby by se pákově promítla zpátky do fáze "výroby" a pomohla by výrazně proměnit stávající paradigma – kdy ve jménu neracionální nadspotřeby jsme ochotni pár miliard lidí nechat umírat na hlad a nemoci a zároveň vyplundrovat naši planetu tak, že už to možná ani nepůjde napravit.

V ziskově orientované ekonomice však takováto zásadní (nikoli jen symbolická) racionalizace není možná. Honba za nadhodnotou v jevové formě zisku (jež má charakter systémového, automatického, stále se obnovujícího trendu) vždy bude prevalovat nad mimosystémovou vědomou snahou o nějaké mimosystémové zásahy, jež si jejich nositel musí vymyslet, zpopularizovat, prosadit a pak i reálně uskutečnit.

Samostatnou kapitolu pak tvoří takzvaná "umělá spotřeba" – spotřeba založená na uspokojování uměle vytvořené poptávky (jež vůbec nepramení z přirozených lidských potřeb). "Normální" ziskový model c + v + m počítá s tím, že kapitalista spojí konstantní náklady (nejčastěji odpisy/amortizaci výrobního zařízení) s variabilními náklady (energie, materiál, mzdy) a realizuje pak svůj produkt za cenu vyšší, než je součet c + v. Rozdílem je pak "m" (Mehrwert neboli nadhodnota). V případě "umělé spotřeby" ale tvoří největší část onoho "v" náklady na vytváření umělé poptávky (mzdové a materiální náklady jsou zcela zanedbatelné, stejně tak jako celé "c"). Odbourání takovéto umělé spotřeby je jedním ze zdrojů pro skokové navýšení efektivnosti ekonomiky – věnuji se tomu v závěru, kde vypočítávám zdroje nutné pro splnění Marxovy podmínky.

Spotřeba člověka se skládá ze dvou částí – individuální a kolektivní (společenské). Onou kolektivní formou je kupř. spotřeba ve formě užívání veřejné infrastruktury. Dálnic, železnic, komunikací obecně, konzumace ochrany, kterou nám poskytují bezpečnostní složky (strážníci, policisté, vojáci, hasiči atd.). Ale i řady dalších zařízení, jež mohou být užívána jak kolektivně, tak individuálně. Jako dítě padesátých let 20. století jsem zažil období, kdy se oproti trendům vybavovat individuální domácnosti, propagovalo užívání kolektivních zařízení pod heslem "osvobozené domácnosti". Namísto pračky v každém bytě se vybavovala sídliště tzv. "blokovými prádelnami", kde byly nejen kolektivně využívané pračky, ale i sušárny a mandly. Namísto individuálního užívání domácích kuchyňských robotů byla upřednostňována profesionální výroba polotovarů atd.

Z obecně ekonomického hlediska většinou platí, že spotřeba uskutečňovaná kolektivními/společenskými formami bývá efektivnější, než spotřeba uskutečňovaná individuálně (pračka v domácnosti běží pár hodin týdně – pračka v blokové prádelně je využívána cca 12 hodin denně po 7 dní v týdnu). Aplikace tohoto teoretického závěru do praxe ale mnohdy naráží na zažité kulturní stereotypy, většinou regionální povahy. To, co je v určité oblasti považováno za zcela běžné, může být jinde považováno za flagrantní omezování lidské svobody. Zatímco v Čechách si necháváme přepálit ovoce v pěstitelských pálenicích, na jižní Moravě patří k hrdosti a pýše hospodáře, pálit si sám (byť je to zakázáno). Zatímco na Valašsku mají v každé vesnici obecní (tedy kolektivní) varnu švestkových povidel, v Čechách lidé nevědí o čem je řeč.

V současnosti ve světě – nejenom v ČR – probíhá kupř. pozvolná změna paradigmatu v oblasti osobní dopravy. Mít své auto je stále ještě jedním ze znaků společenského postavení a jedním z prostředků, jimiž si jedinec může užít stále se tenčících zbytků své osobní svobody. Ale vzhledem ke pořád ucpanějším komunikacím a praktické nemožnosti kdekoli zaparkovat, stále se zvětšující řada jedinců (bez toho, aby se tím nějak chlubila) užívá dobrodiní hromadné dopravy. Jinými slovy – postupně přechází od méně efektivní individualistické formy spotřeby k formě společenské.

K tomu ode mne:

To, co popisuje L. Zelinka v závěru této části je nazýváno "sdílenou ekonomikou" a nepochybně přispívá ke zvýšení efektivnosti spotřeby (snižují se jednotkové náklady na užitek).

Hlavní cesta proměny spotřeby jde ovšem jiným směrem. Směrem, na který upozornil již K. Marx a ze kterého vycházel R. Richta. Asi bude nutné znovu a znovu připomínat Marxovo:

Karel Marx:

"Skutečná ekonomie - úspornost - záleží v úspoře pracovní doby: (minimum - a redukce na minimum - výrobních nákladů), tato úspornost je však totožná s rozvojem produktivní síly. Nejde tedy vůbec o to zříkat se požitku, nýbrž rozvíjet produktivní sílu a schopnosti k výrobě a tedy i schopnosti a prostředky požitku. Schopnost požitku je podmínkou požitku, tedy jeho prvním prostředkem, a tato schopnost znamená rozvoj nějaké individuální vlohy, produktivní síly. Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla."

(K. Marx, Rukopisy Grundrisse, sv. II, Svoboda, Praha 1974, str. 343)

Přečíst a promyslet. Raději 3x! Tady je podstata toho, o co jde, Právě z tohoto vycházel Radovan Richta.

Karel Marx jen doplňuje dva momenty:

- Nový typ spotřeby se musí vyznačovat vyšší mírou prožitkového bohatství člověka, prožitkového bohatství, které je založeno na rozvoji a uplatňování schopností jako na přirozeném a nejvýznamnějším zdroji prožitků.

- Společnost, která dokáže uvolňovat čas pro rozvoj schopností, bude současně ekonomicky nejdynamičtější, protože rozvoj schopností se mění v tu nejvýznamnější ekonomickou produkční sílu

To je právě ten nový typ růstu, o který jde. (Toto nejsou schopni pochopit ti, kteří adorují zrůdnost Green Dealu.)

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Krátké odskočení ze Slovenského ráje (potřboval jsem vyzkoušet pár studentů, kterým vyhovovala příprava během dovolené, tu zvládli se smíšenými výsledky, ale i tak každý i v případě neúspěchu pokročil v přípravě o něco dál) jsem využil k návštěvě Botanické zahrady v Troji. S potěšením jsem zjistil, že jako 70+ platím už jen korunové vstupné.

Pohled na kopce kolem Prahy přes květinové centrum. Zajímavá kombinace.

Mokřad s masožravými kytkami. Lze je i pohladit, pokud se nebojíte, že vám neukousnou ruku.

Velmi zajímavá kytka nad jezírkem.

Jezírko plné želviček, velká atrakce pro děti.