Radimvalencik | Balíčkový památník bezradnosti vlády/4

Balíčkový památník bezradnosti vlády/4

Tento text vznikl ještě koncem května, jak čtenář sám zjistí, výrazně inspirován pěstováním vize (a její "Šulcovou verzí" velmi přínosně doplněnou J. Simonovou). Na zveřejnění v této podobě čekal delší dobu, protože v různých mírně redukovaných podobách byly upřednostněny prezentace ve významnějších médiích. V této podobě však nejvíce odpovídá logice pěstování vize a její interakci s realitou, současně i aktuální situaci, kdy se "balíčkové příštipkaření" projednává ve Sněmovně, tj. vláda si nyní sama staví památník své bezradnosti (a opozice bez ucelené vize své nedostatečné efektivnosti). Oproti tomu zde je načrtnuto pozitivní řešení současné situace:

Reforma veřejných financí a levice – část 4.

Jana Simonová, Jaroslav Šulc

Nepodcenit úzká místa

Za prvé je dobře, že česká levice a spousta nezávislých ekonomů už v poměrně silných počtech na základě reálných výsledků restaurace kapitalismu střízliví z neoliberálních bludů, kterými nás krmily po desetiletí pravicové vlády, ať ta byly ta Klausova, Topolánkova, Nečasova a teď – ve slabém odvaru – i ta Fialova. Jde o proces, který však zdaleka není ukončen – a to se netýká jen české levice, ale má silné mezinárodní konotace. Ano, svět třetí dekády tohoto století je hodně odlišný od přelomových let 1989/1990. Neoliberalismus nemá vizi, nepovažujeme-li za ni snahu o urychlené prohlubování příkopů mezi bohatými a chudými, a to nejen v konkrétních zemích, rezignujících na sociální stát, ale globálně.

Za druhé nejsme zdaleka sami, kdo hledá způsob, jak se vymanit z neokoloniálního područí nadnárodních korporací, nekompromisně odsávající zisky ze zemí, kde se jim podařilo se uchytit. Pro ilustraci – v našem případě je objem každoročně odváděných miliard z české ekonomiky do zahraničí až nápadně shodný s tolik diskutovanými schodky státního rozpočtu v posledních třech letech – oficiálně kolem tří set miliard korun, ale spíše více. Jakkoliv to bude konfliktní a spojeno s mezinárodními riziky/arbitrážemi apod., tak vzhledem k rozsahu bez zastavení tohoto krvácení českého organismu v cizí prospěch nemá reforma veřejných financí šanci na úspěch.

Za třetí a jakkoliv to zní vulgárně: Spadli jsme do žumpy parlamentního populismu a je načase z ní vylézt ven na čerstvý vzduch. Pro autory koncepce reformy veřejných financí nebude nejmenší důvod se držet dřívějších neuvážených slibů politiků typu "Nezvýšíme daně". Je přece jasné, že jinak nelze rovnováhu příjmů a výdajů veřejných financí obnovit. A v té souvislosti nutno mnohem poctivěji a spravedlivěji než tomu je dnes nejen rozložit i daňové břemeno. Daňový systém 30 let toleruje nestejné daňové zatížení různých daňových subjektů (OSVČ, mezi kterými jsou osoby s nejvyššími platy - advokáti, notáři, soukromí lékaři, umělci, ti všichni mohou platit nižší daně než daň z minimální mzdy). Současné nastavení daňového režimu celkově zvýhodňuje osoby s vyššími příjmy oproti osobám s příjmy středními a nízkými.  Zatímco všechny státy světa uplatňují daňovou progresivitu (USA s nejvyšší sazbou až 45%, dříve až 70%), naše vlády se jakoby bojí vysoké příjmy zdaňovat.

Konsolidaci veřejných financí je tedy třeba soustředit především na příjmy, kde jsou největší rezervy. Pokud se nedostává rozpočtu zdrojů, je pak tlak na omezení důchodů (valorizace, algoritmus stanovení výchozího důchodu apod.) a na potlačení financování ostatních veřejných služeb logicky nevyhnutelný (nemá-li se prohlubovat schodek). Bez nápravy daňového systému a revize úlev a dotací nelze dlouhodobě ubránit ani penzijní systém.

Také je třeba přehodnotit omyl s opuštěním doprovodných paragrafů při rušení superhrubé mzdy či rušení EET apod. Bylo opakovaně publikováno, že tyto čistě populistické kroky politiků neudržitelně devastují příjmovou stranu veřejných financí (v řádu asi 200 – 250 mld. Kč), tj. generují více, než polovinu schodku. To neznamená, že není načase podrobit tvrdému posouzení i spoustu rozpočtových výdajů, padni komu padni. A nejde jen o provětrání pověstné zásobárny kdysi vylobbovaných daňových výjimek, ale o racionalitu a odůvodněnost celé výdajové strany.  

Proto – jakkoliv to může znít absurdně a nerealizovatelně – tak vzhledem k dosavadním tristním zkušenostem, kdy nerovnováha veřejných financí je dlouhodobě vyvolávána nejen výše zmíněnými vnějšími šoky typu nutností čelit Covid-19, tedy objektivními faktory, ale i vlivem faktorů bytostně subjektivními – velmi účelovými a zájmově motivovanými rozhodnutími politiků, se nabízí pokud možno k této rozpravě vůbec nepřipustit politické elity. Ty zjevně nejsou schopny se oprostit od vzájemného hašteření a na většinu návrhů na řešení jakkoliv závažných problémů se stupidně dívají průzorem, zda jim to přinese či odláká voliče. Snad to nebude znít jako útok na falešně zbožňovaný systém parlamentní demokracie, ale nabízí se varianta nechat na reformě veřejných financí pracovat tým expertů, kteří odborně dobře zdůvodněný výstup a co nejšířeji a nejdemokratičtěji veřejně prodiskutovaný předloží k finálnímu rozhodnutí zákonodárnému sboru. Příkladem může být proces tvorby tzv. švédské penzijní reformy, trvající 18 let. Půl roku po jejím předložení tamnímu parlamentu sice padla stará vláda, ale konsensus na podobě reformy E. Palmera byl tak silný, že návrh prošel i v novém parlamentu drtivou většinou hlasů. O silném zastoupení levicově orientovaných odborníků se není třeba zmiňovat detailněji.

Za čtvrté a za poslední: reformu veřejných financí je třeba vidět nikoliv jako cíl, ale hlavně jako prostředek. Její podoba musí být koncipována dostatečně vizionářsky v tom smyslu, aby vedla nejen k samotné obnově rovnováhy mezi příjmy a výdaji (včetně dlouhodobého vytváření mírných přebytků nutných ke snožování státního zadlužení), ale aby bylo možné pružně reagovat na důsledky čtvrté, resp. na nástup páté průmyslové revoluce, třeba na předpokládaný nástup umělé inteligence, na další vytěsňování pracovní síly z většiny oborů (nejen průmyslových). Veřejné finance musí reagovat na – doufejme přechodnou – etapu záměrně drahých energií a suroviny, což zvláště v případě české ekonomiky vyvolává hrozbu kombinaci vzájemně provázané recese a likvidace surovinově a energeticky náročného českého průmyslu.

(Závěr článku J. Simonové a J. Šulce, pokračování poznámkami k článku)