Balíčkový památník bezradnosti vlády/2

Balíčkový památník bezradnosti vlády/2

Tento text vznikl ještě koncem května, jak čtenář sám zjistí, výrazně inspirován pěstováním vize (a její "Šulcovou verzí" velmi přínosně doplněnou J. Simonovou). Na zveřejnění v této podobě čekal delší dobu, protože v různých mírně redukovaných podobách byly upřednostněny prezentace ve významnějších médiích. V této podobě však nejvíce odpovídá logice pěstování vize a její interakci s realitou, současně i aktuální situaci, kdy se "balíčkové příštipkaření" projednává ve Sněmovně, tj. vláda si nyní sama staví památník své bezradnosti (a opozice bez ucelené vize své nedostatečné efektivnosti). Oproti tomu zde je načrtnuto pozitivní řešení současné situace:

Reforma veřejných financí a levice – část 2.

Jana Simonová, Jaroslav Šulc

Co se vlastně stalo?

Při srovnání dat uvedených v prvním sloupci tabulky (za rok 2019) a v letech následných je na první pohled patrný zničující dopady covidové pandemie. Té pověstné černé labutě, jejíž příchod nikdo neočekával a nikdo na něj nebyl pořádně připraven. Nepochybně nejtragičtější je – a plyne to z dlouhodobých křivek úmrtnosti – předčasné úmrtí asi 40 tisíc osob. V roce 2021 výhradně z generace seniorů, v dalším roce s děsivým dopadem i do mladších věkových kategorií s tisícovkami obětí. Ale pandemie tvrdě postihla prakticky všechny oblasti společenského života, bohužel demografii nevyjímaje.

Nemá dnes valný smysl meditovat nad tím, jestli lidé pověření správou věcí veřejných – od členů vlády přes poslance až po krajské a místní zastupitele – reagovali vždy a ve všech fázích optimálně.

Asi ne, rozhodovalo se přece doslova za pochodu a většina zodpovědných tak činila jistě úměrně svým znalostem a reálným možnostem. Některá opatření byla chvatná, jiná zase zpožděná, další zbytečně plošná místo přesně zacílených apod. Ale to je do značné míry vysvětlitelné jak nedostatkem informací (třeba o finanční situaci konkrétních skupin domácností, zde si vyžádala mánie úzkostlivé ochrany osobních dat svoji neblahou daň), tak zejména stresem. Všichni jsme se fakticky učili na pandemii reagovat v reálném čase a jistě se snahou udělat co nejméně fatálních chyb – a nejen tady, v České republice, platí to obecně. Ale covidová krize je – čistě medicínsky – naštěstí za námi, byť spoustu postcovidových důsledků u tisíců osob, které byly nakaženy a přežily, vůbec nelze přehlédnout.

Avšak mnohem komplikovanější než u dopadů medicínských to je pokud jde o dopady čistě ekonomické, resp. finanční. Jakž takž to jde u vyčíslení výpadku v tvorbě hrubého domácího produktu – něco přes 80 miliard Kč v roce 2020 oproti roku předchozímu, ale dost dobře není možné přesněji spočítat celkové náklady na čelení covidové pandemii. Jen mluvíme o řádu přibližně asi sedmi set padesáti až osmi set miliard korun, což je jen prostý součet dvou ročních deficitů státních rozpočtů (2021 + 2022). Přitom je bez diskuze, že další ztráty – byť minimálně o řád či dva řády nižší, ale i tak jde o miliardy korun, však inkasovaly v souhrnu prakticky všechny subjekty, firmami a živnostníky počínaje a domácnostmi konče.

A velikou neznámou – pro reformu veřejných financí však zcela klíčovou – je časový horizont jejich působení, resp. způsob, jak nedávné ztráty vykrýt. Nešlo zdaleka jen o roky 2020 či 2021, jejich dopad je víceletý.   

Nicméně dodejme, že jakkoliv není možné spočítat, jak by se vše hypoteticky vyvíjelo, hlavně co, kdo všechno a kdy nejpozději by finančně zkolaboval, kdyby nebyl v minulých letech zmíněný a nikým nepředpokládaný mnoha set miliardový tok veřejných peněz nasměrován k jednotlivým subjektům v tom rozsahu (pro ilustraci – ty dva roční covidové deficity jsou zhruba tak velké, jaká asi bude celková výplata všech penzí v tomto roce), tak současně třeba říci, že tento vynucený anticovidový krok neměl reálnou alternativu. A detaily není důvod řešit, prostě minulost je daná.

Co však zůstává, je fakt, že tyto obrovské sumy peněz, pocházející z covidových deficitů, jsou již dlouho v oběhu a že současná vláda je bezradná s jejich stažením. V anticovidovém tažení vynaloženy být musely, a to i za cenu porušení elementárního ekonomického pravidla, že by měly být současně s emisí kryté masou zboží či služeb, což se ovšem objektivně vzato nestalo a ani stát nemohlo, a tudíž dosud se co do objemů deficity reprodukují a – spolu s jinými vlivy – nutně představují pořád ještě "zápalnou" směs podněcující doslova pádící inflaci. Dvouciferná inflace, se kterou se déle než rok (od konce ledna 2022) setkáváme, snad má už své vrcholy na 17 – 18 % meziročního vzestupu (září 2022 a leden 2023) konečně za sebou. Ale i tak má současný meziroční cenový růst (v dubnu o cca 13 %) pro valnou většinu domácností devastační účinky – nejen ryze finanční, ale i psychologické, zvláště v segmentu nízkopříjmových domácností zahrnujících asi milion osob, ne-li již více.

Navíc nutno dodat, že ještě prakticky neskončil Covid-19, resp. jeho finanční dozvuky a přišla ukrajinská krize. Aniž bychom šli do detailů, obrat k militarizaci ekonomiky a další související opatření mají z hlediska změny priorit a nákladů obdobné "efekty" jako opatření na utlumení pandemie a snížení jejich negativních dopadů.

Dlouhodobé nezvládání inflace v kombinaci s velmi pomalým a přerývavým ekonomickým růstem, tedy stagflace a neochotou/neschopností vlády tomu aktivně čelit se tak ukazují být kardinálním problémem.S dopadem nejen na běžný chod společnosti, ale prakticky i do všech partií veřejných financí, validity firemních kalkulací, smysluplnosti kolektivního vyjednávání, ochrany lidí před znehodnocováním jejich celoživotních úspor apod.  

(Pokračování)