Vize, jakou potřebujeme/587

26. červenec 2023 | 00.01 |

blog ›

V návaznosti na dva poměrně konzistentní výstupy, na kterých lze stavět (Jaroslava Šulce nazvaný K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům a Rostislava Čuby nazvaný stručně HODNOTY) uveřejňuji formou přerušovaných komentovaných vybraných pasáží pojednání Ladislava Zelinky vydané pod názvem Posmutnělý manifest.

Pro všechny platí:

- Splňuji základní předpoklady komplexnosti.

- Jsou výrazně a pozitivně odlišné od greendealovského pohledu (který je příznačný jako pro Novou dohodu a Druhou transformaci).

- Jsou vzájemně slučitelné, tj. neexistují překážky, které by neumožňovaly, aby se tyto přístupy k vizi vzájemně doplňovaly.

0001pt;line-height: normal">Jejich komentované zveřejnění bude hrát důležitou roli při odstartování intenzivního sdílení a šíření průběžně propracované vize.

Celé pojednání L. Zelinky ve formátu PDF je ke stažení zde: https://library.institutcl.cz/Posmutnely_manifest.pdf

Několik technických poznámek (obsahové uveřejním ke každému pokračování):

- Vybírám přibližně 1/3 z celkového textu (celý text je příliš dlouhý a do seriálu by se nevešel).

- Text Zelinkova pojednání jako vždy odlišuji barevně.

- Pasáže, které jsem vybral, jsou zvoleny tak, aby si čtenář mohl udělat představu o logické struktuře pojednání a jeho vyústěný do praxe, tj. s těžkým srdcem jsem vynechal některé vtipné části (snad se k nim dostanu ve vhodných kontextech).

Posmutnělý manifest – část 6.

Ladislav Zelinka

Třídy a třídní boj

Objev kategorie společenských tříd je do značné míry propojen s objevem společensko-ekonomických formací. Oboje stojí na pochopení významu "výrobních prostředků" a jejich vlivu na "výrobní vztahy". U společensko-ekonomických formací je to rozvoj výrobních prostředků, který tlačí na přizpůsobení výrobních vztahů; u tříd je to vztah jednotlivých lidí k výrobním prostředkům, jenž je rozřazuje do tříd. Ve dvousložkovém modelu jde o rozdělení velmi prosté – jednu třídu tvoří ti, kteří žádné výrobní prostředky nemají a druhou třídu pak tvoří ti, kteří výrobní prostředky mají.

Řada různých společensko-vědních disciplín zjistila a potvrdila, že určité typy skupin lidí jsou více než jen mechanickým součtem svých částí, že naopak mají ještě něco navíc, své společné zájmy, svou skupinovou inteligenci (intelektuální potenciál mas). Věděli to již klasikové, ale potvrzuje se to znovu a znovu – kupř. M. Ransdorf ve svém "Novém čtení Marxe" k tomu odkazuje na moderní tituly "The wisdom of the Crowds. Why the Many Are Smarter Than the Few" (J. Surowiecki) a "The Spirit Level. Why Equality is Better for Everyone" (R. Wilkinson a K. Pickett). Proto se s takovými skupinami dá v určitých modelech pracovat jako s homogenními prvky bez nutnosti zkoumat je "zevnitř".

Výzkumem vzájemných vztahů mezi těmito třídami dospěl navíc Marx s Engelsem k závěru, že na ně lze uplatnit model vzájemné jednoty a boje protikladů. Jednota je zprostředkována tím, že jedna třída vytváří druhou a bez sebe navzájem nemají smysl. Boj je dán tím, že jejich zájmy jsou antagonistické, tedy zcela protilehlé/opačné. Jejich dialektický "boj" je pak v reálném světě zprostředkován tzv. "třídním bojem" – konkrétními aktivitami těchto skupin na poli ekonomiky, práva, ideologie atd. s cílem prosadit co nevyšších část svých zájmů.

Pokusme se opět tuto suchou teorii oživit otázkami, které jsou v této souvislosti nejčastěji kladeny. Prvá z nich se týká použité míry "zaostření". Není zpochybňováno to, že při určité míře rozlišení jednotliví lidé splynou ve skupiny a v modelu, který tuto míru rozlišení používá, se pak logicky pracuje jen se vztahy mezi těmito skupinami. Je ale kladena otázka, zda je to ono pravé/správné zaostření/rozlišení. Zda právě použitím této rozlišovací úrovně se marxismus nedopouští nějaké chyby.

V teoretické rovině lze posunovat páčkou/jezdcem zaostření nahoru i dolů a spatřovat tak realitu s větším či menším odstupem. Směrem k vzhůru (k menšímu a menšímu rozlišení) nám nejprve ekonomicky spjaté skupiny lidí splynou ve větší (patrně velké národy či rasy), další posun již vede ke splynutí lidstva do jedné homogenní grupy a další již neodliší lidské bytosti od jiných živočichů. Ještě dále nám už zbude jen živá a neživá příroda, dále pak jen planeta Země jako celek, pak celá naše sluneční soustava, pak celá galaxie atd.

Opačným pohybem páčky/jezdce směrem dolů se nám naopak bude rozlišovací úroveň zvětšovat, ekonomicky spjaté skupiny lidí se rozpadnou na velmi různorodé množství jinak spjatých menších skupin (s takovýmto rozlišením kupř. pracuje politologie), při dalším zvětšení už se ocitneme na úrovni rozlišení, jež používá sociologie, při ještě dalším budeme v rozlišovací úrovni psychologie/skupinové psychologie, ještě níže na úrovni klasické klinické medicíny atd. atd.

Ale v žádné z těchto možných úrovních rozlišení se zatím nikomu nepodařilo vytvořit ucelený politicko-ekonomický model, který by byl použitelný pro systémový výklad minulosti a přítomnosti a pro přípravu a plánování budoucnosti. Takže třídy zatím nadále zůstávají jediným použitelným klíčem k odemknutí pokladnice lidských dějin a jejich výkladu.

Druhou otázkou, na kterou lze také poměrně často narazit, je to, zda zájmy obou tříd jsou opravdu tak absolutně antagonistické, nebo zda to platí jen uvnitř nějakého definovatelného intervalu a za jeho hranicemi pak již ne. Chtělo by se to odbýt poměrně jednoduchým odkazem na to, že základní vlastností dialektických protikladů je jejich rozpor a tím je ten antagonismus dán, ale neodbude se to – alespoň v tomto textu ne.

Šedá je každá teorie a věčně zelený života zlatý strom. Vždyť to, čím se zde zabýváme, není jen abstraktní hegelovsko-marxistická dialektika, nýbrž reálný svět a život, v rámci nějž uvažujeme o jiném způsobu přechodu od zanikající kapitalisticko-imperialistické formace k prvnímu stádiu beztřídní kolektivistické formace, k socialismu. A v rámci reálného světa se přece může stát, že pod vlivem určitých okolností se antagonismus obou tříd relativizuje, že v nějakých oblastech a na nějaký čas mohou "zakopat válečnou sekeru" a najít nějaký společný, dílčí cíl.

Jako příklad lze, dejme tomu, uvést útočnou válku vyhlazovacího typu, kdy se u napadeného státu/aliance dá očekávat jeho skoro-vyhubení cestou genocidy. Je-li taková hrozba dostatečně silná a je-li vnímána jako reálná, může dojít k tomu, že v napadeném státě/alianci se rozpor mezi třídami stane rozporem vedlejším a téměř se ztratí vedle náhle vyvstavšího rozporu hlavního – rozporu mezi oběma stranami konfliktu, útočníkem a napadeným. A právě touto cestou, že se z hlavního rozporu, který již ze své podstaty musí být antagonistický až na půdu, stane rozpor vedlejší, resp. dočasně relativně nevýznamný, může být onen původní antagonismus upozaděn (nikoli odstraněn nebo překonán – on stále existuje, ale v tuto chvíli je jeho váha nepatrná) a obě třídy spolu budou, ruku v ruce a bok po boku, bojovat proti společnému nepříteli o holé přežití.

Jako druhý příklad mohu případným zájemcům nabídnout koncepci ruského profesora V. Koškina (viz V. Koškin a S. Kretov – "Solidarism – the New Mainstream of the Future"). Jde o pokus trvale zařadit rozpor mezi třídami na vedlejší kolej tím, že do centra bude postaven jiný, významnější rozpor. V tomto případě jím bude nesmiřitelný rozpor mezi zájmy "velkých národů". V takovémto schématu je tedy člověk kupř. nejprve Rusem a teprve až po té, s daleko menší vahou, i příslušníkem nějaké třídy. Za současných podmínek, panujících v Evropě, si aplikaci něčeho podobného u nás moc neumím představit, dokonce ani v USA ne – i když tam už si nejsem úplně jist. Ale je možné, že daný model více méně již jen odráží situaci, jež se vyvinula kupř. v Číně (možná Vietnamu) a nelze vyloučit, že osloví i některé části muslimského světa – zde by pořadí bylo: nejprve muslim (nejspíš šiíta) a teprve pak příslušník nějaké třídy.

Ale nenechme se mýlit, v té knize není o nacionalismu nebo náboženství ani slovo, to tam po jejím přečtení mezi řádky vidím já. Naopak jde o dílo spíše technokratické, které tyto "skryté" myšlenky rozpracovává v jejich jevových – dalo by se říci, až v praktických-formách. Myšlenkou solidarismu je rozdělení národní ekonomiky na sektor, který musí být ze své povahy vždy vlastněn a kontrolován celospolečensky a na sektor, který je možno ponechat volné hře tržních sil. Zatímco onen zespolečenštěný sektor využívá svých zdrojů (v podmínkách Ruska hlavně přírodních) k rozdělování mezi obyvatelstvo na principech vzájemné solidarity, druhý sektor distribuuje bohatství a prospěch z něj nerovnoměrně (nesolidárně) podle tržních pravidel.

Třetí příklad relativizace hlavního antagonického rozporu na vedlejší jsem si ponechal do dalšího textu, kde jej čtenář nalezne ve "Čtvrtém okruhu" (dvou a půl složkový model).

K tomu ode mne:

Tuto část jsem uveřejnil celou. Jednak to umožnila svým rozsahem, jednak je poměrně konzistentní. Budu však k ní mít dost zásadní připomínky. Marx se problematikou tříd a hlavně role dělnické třídy zabýval proto, aby našel subjekt změn vyúsťujících ve "společnost plné emancipace" (kterou později nazval "společností v níž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech"). A ještě konkrétněji, aby našel adresáta své teorie. Proto už v roce 1843 v Kritice Hegelovy filozofie práva píše: "Tak, jako nachází proletariát svoji duchovní zbraň ve filozofii (té Marxově, pochopitelně – pozn. RV), tak filozofie nachází svoji materiální zbraň ve filozofii." To bylo Marxovi 25 let. To první nás ani tak nepřekvapí. Pokud chce být nějaký společenský subjekt (třída) úspěšný, musí mít ideovou převahu, která mu přinese odpovědi na otázky strategie a taktiky, umožní mu sjednocovat se, získat spojence, průběžně vyhodnocovat situaci a správně nacházet hlavní články postupu vpřed, atd. Ale poměrně mladý Marx si uvědomil něco, co je ještě důležitější. Pokud má být nějaká teorie komplexně vystihující realitu úspěšná ve smyslu toho, že ovlivní reálný vývoj, musí najít svého nositele, subjekt, který si ji osvojí a změny prosadí. Proto – jak píše – jde o takovou teorii (dobově "filozofii", což bylo synonymum komplexní teorie v Hegelově smyslu), která nachází toho, kdo ji uskuteční, tj. provede změny, které jsou z historického hlediska a pohledu teorie nezbytné, pokud se má lidstvo posunout vpřed.

Z tohoto, především a hlavně z tohoto hlediska si je třeba dnes klást otázky, jakou roli hraje pojem společenských tříd v současné době. Jinými slovy – teorie musí zaměřit svou pozornost na problematiku vztahu mezi ní samotnou a vytvářením subjektu změny. To je mnohem důležitější než otázky typu "Jak velké rozlišení potřebujeme?" apod.

A ještě malá poznámka ke Kokoškinovi. To je typický tvůrce idejí velmocenské politiky. Paradoxem současné doby, ke kterému se ještě dostanu, je, že z pohledu "velkých zemí" cestu vpřed neuvidíme. Ať již jsou v US-zóně, nebo BRICS-zóně. (Tím neříkám, že se v těchto zemích nemůže objevit někdo, kdo se na současnost podívá z nadhledu a uvidí, o co jde.)

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Pokračuji vzpomínkami na Krétu, ze které jsem se před pár dny vrátil. Byl jsem tam poprvé. Každý den jsme podnikali výlety "rakváčů" (55+) do různých míst. Nejnáročnější byla soutěska Samaria (18.5 km, výškový rozdí 1200 metrů, chůze po kamenech...). Samarii jsme zvládli všichni. I jeden starší pán, který po cestě uklouzl a dost nebezpečně upadl. Statečně došel, den si dal odpočinek a už zase běhal.

Já jsem využil "odpočinkový den" k tomu, abych si vyrazil na nejdelší túru kolem kopců v okolí hotelu.

Na cestě do Kirtomaros na cestě kolem kopců nad naším hotelem v Aguína Marína.