Vize, jakou potřebujeme/586

Vize, jakou potřebujeme/586

V návaznosti na dva poměrně konzistentní výstupy na kterých lze stavět (Jaroslava Šulce nazvaný K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům a Rostislava Čuby nazvaný stručně HODNOTY) uveřejňuji formou přerušovaných komentovaných vybraných pasáží pojednání Ladislava Zelinky vydané pod názvem Posmutnělý manifest.

Pro všechny platí:

- Splňuji základní předpoklady komplexnosti.

- Jsou výrazně a pozitivně odlišné od greendealovského pohledu (který je příznačný jako pro Novou dohodu a Druhou transformaci).

- Jsou vzájemně slučitelné, tj. neexistují překážky, které by neumožňovaly, aby se tyto přístupy k vizi vzájemně doplňovaly.

Jejich komentované zveřejnění bude hrát důležitou roli při odstartování intenzivního sdílení a šíření průběžně propracované vize.

Celé pojednání L. Zelinky ve formátu PDF je ke stažení zde: https://library.institutcl.cz/Posmutnely_manifest.pdf

Několik technických poznámek (obsahové uveřejním ke každému pokračování):

- Vybírám přibližně 1/3 z celkového textu (celý text je příliš dlouhý a do seriálu by se nevešel).

- Text Zelinkova pojednání jako vždy odlišuji barevně.

- Pasáže, které jsem vybral, jsou zvoleny tak, aby si čtenář mohl udělat představu o logické struktuře pojednání a jeho vyústěný do praxe, tj. s těžkým srdcem jsem vynechal některé vtipné části (snad se k nim dostanu ve vhodných kontextech).

Posmutnělý manifest – část 5.

Ladislav Zelinka

...

Dnešním jazykem by se situace v době zániku Západořímské říše dala popsat tak, že se zhoršovalo fungování veřejné infrastruktury, mizely právní jistoty, klesala životní úroveň, stoupala kriminalita a radikálně rostlo vnější ohrožení.

Samozřejmě, že normální lidé to nesli těžce a zkoušeli všechno, co je jen napadlo, aby ten stav a trend zvrátili. Z hlediska marxistického modelu se ovšem (chybně) pokoušeli najít řešení v patrech podrobnějšího rozlišení (nenahlíželi tedy na společnost z obecné rozlišovací úrovně tříd a jejich ekonomických vztahů, ale z rozlišovací úrovně detailnější). Nemohlo je tedy napadnout, že řešení není v detailu, nýbrž v systému. Někteří zkoušeli mikroekonomicky zvýšit intenzitu své práce. Ale ono to nešlo – jednou netekla voda, podruhé nefungovala doprava, potřetí snaživého Schumpeterovského podnikatele okradla místní mafie.

Jiní se upnuli k různým náboženským sektám nebo k nenávisti mezirasové. Řím byl tehdy plný přistěhovalců z provincií, kteří se sem původně stáhli, aby unikli před "před-antickým" barbarstvím, ale když uviděli, že tenhle svět "už to má za sebou", přestali přemýšlet o integraci a snažili se na poslední chvíli urvat něco pro sebe. Takže pogrom jako cesta k lepším zítřkům. Proč ne? Lidé už byli tak zoufalí, že věřili i takovéhle pitomosti. Jednoho společného jmenovatele to ale mělo – ať se kdokoli snažil jakkoli, nikam to nevedlo. Nedalo se tu žít a nebylo kam zmizet – "Extra Romam no vitae (est)".

V dnešní době by to vedlo nejprve k pádu několika vlád a několika mimořádným volbám, ale když by onen předsmrtný chaos sílil, došlo by i na mimo-volební předávání moci (kdo by se zdržoval nějakými procedurami, když jde o kejhák). Samozřejmě by nakonec zvítězilo volání po silné ruce, jež tomu všeobecnému "bordelu" učiní přítrž. Vzájemné vraždění mezi mimo-volebními uchazeči o "silnou ruku" by pak bylo posledním dějstvím.

...

Pokud jde o přechod z jednoho bloku formací do kvalitativně jiného bloku, není to bohužel možné (praxe nepotvrdila Leninovu tezi o možnosti vybudovat socialismus jen v jedné zemi).

Druhá, také stále se vracející úvaha, připouští morální i fyzické opotřebování staré formace, ale přemýšlí o možnosti nepokoušet se ji opravovat starými metodami, nýbrž prostředky "vypůjčenými" z formace nové/potencionální, číhající za bukem. Tak by se škodlivé účinky rozpadu starého řádu zmírňovaly a vlivem postupného flikování by nakonec vznikla ona nová formace – ale bez revolucí, ohňů a šibenic na ulicích.

Za sebe nemohu jinak, než přitakat. Samozřejmě, že by to bylo skvělé. Vždyť – ruku na srdce – každá revoluce toho tolik zničí, rozmlátí a zkazí. Kdyby to šlo bez té vší škody, hned by bylo na světě lépe. Ale obávám se, že ani tato alternativní cesta nebude průchodnou.

Zatímco při prostém přechodu z formace do formace měli exponenti té staré určitou (někdy pro ně více, jindy méně atraktivní) možnost uchytit se dobře i v nových poměrech, při přechodu do kvalitativně jiného bloku formací to je jinak. Otrokářský velkostatkář se v průběhu rozpadu otrokářského řádu stal feudálem, aniž si toho možná i všiml. Feudál, který v době zániku feudalismu vizionářsky přezbrojil a stal se velkopodnikatelem, sice ztratil některé své aristokratické výsady, ale stále zůstal bohatým "lepším" člověkem.

V kolektivistickém modelu se bývalý kapitálový vlastník (má-li k tomu schopnosti) zajisté může stát významným řídícím pracovníkem, ale jeho pozice vůči ostatním lidem se již nebude odvíjet od jeho vlastnictví, nýbrž jen od jeho individuálních schopností. A to je kvalitativně jiná úroveň vztahů k ostatním lidem – tak jiná, že si ji v určitých myšlenkových modelech nejde ani představit.

Řekl bych, že tady je jeden z nejsilnějších duševních bloků – mysl řady lidí má s takovou změnou problémy nejen proto, že si ji nepřeje, ale hlavně proto, že si ji vůbec nedokáže představit. Je pro ně natolik nemyslitelnou/absurdní, že s ní nejsou vůbec schopni pracovat jako s alternativou, testovat její proveditelnost/neproveditelnost, její společensko-ekonomickou efektivitu atd. Ale v žádném případě to není tak, že by tato "nemyslitelnost" postihovala jen ty, kterým v tom brání jejich bohatství/majetkové poměry. Neumějí si to představit ani miliony zcela chudých/nemajetných, ba dokonce i vysloveně pauperizovaných lidí. A to je jen ukázkou, jaké ohromné síly (v tomto případě nadstavbové – ideologické) mají na své straně exponenti umírající formace. To je tím důvodem, proč otcové zakladatelé věštili, že překonání umírající formace nebude žádnou procházkou růžovým sadem, neboť veškeré tyto síly bude nutno překonat.

To všechno byly důvody vysvětlující, proč se v marxistickém modelu příliš nepočítá s tím, že by dobrovolná konverze bývalých vlastníků do postavení odborných pracovníků byla masovou. Předpokládá se opak – že tato konverze bude spíše nedobrovolná, založená na mocenském donucení. Jestli v tomto vynuceném kroku (někteří tomu budou bránit a proto bude třeba jim v tom "bránění" zabránit) někdo spatřuje nějakou krvelačnost nebo samolibou touhu po násilí, pak mu nepomohu.

...

Ale přitom je zapotřebí poznamenat, že i při kvalitativním skoku z bloku formací do jiného bloku formací může dojít k jevu, který je běžný jen při změnách formací uvnitř bloku formací – tedy že již "v lůně" staré formace probíhají procesy, svědčící formaci nové. Jako příklady mohu uvést vyhánění rolníků z půdy v Anglii (proto Britové neměli žádné problémy se "združstevňováním"), nebo likvidaci pachtýřů v Oklahomě (viz. John Steinbeck "Hrozny hněvu"). Konec konců, i "vyvlastnění" kapitalistů finančními monopolisty jde vlastně světové socialistické revoluci naproti.

K tomu ode mne:

Vybral jsem několik pasáží, v nichž L. Zelinka uvažuje, jak by mohla změna k lepší společnosti proběhnout. Tato část patří k nejméně logicky konzistentní v jeho pojednání, a to ze dvou důvodů, které spolu částečně souvisejí:

1. Podle mě chápe podstatu historické změny, o kterou jde, nepřesně.

2. U změny, o kterou jde, nelze předvídat konkrétní průběh, ale lze ukázat jen alternativy průběhu, celkový výsledek a klíčové momenty, případně – a to je důležité – identifikovat invarianty procesu.

Ad 1. Nejdříve k tomu prvnímu: Nejen v jedné ve zde vybrané pasáži, ale na mnoha místech L. Zelinka používá k označení budoucí společnosti mj. pojem "kolektivistický model". Takto by to K. Marx nikdy neformuloval. Podle něj je budoucí společnost "řešením hádanky vztahu jednotlivce a rodu", je to "společnost, v níž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech". Jde tedy o vyvážený vztah individuality a kolektivity. Odstranění soukromého vlastnictví chápal K. Marx jen jako odstranění překážky naplnění výše formulovaného ideálu, tj. odstranění toho, aby někdo z titulu vlastnictví něčeho mohl diskriminovat druhého, aby se vytvořily vztahy vzájemně výhodně prospěšnosti neopakovatelných lidských individualit. Proto je změnu lépe chápat jako proces srovnatelný s průmyslovou revolucí, kdy rozhodující je, jaký ekonomický sektor se prosadí jako dominantní. A z Marxových Rukopisů "Grundrisse" lze dovodit, že to podle něj je sektor, který umožní využít volný čas (uvolňovaných technologickým pokrokem) k "plnému a svobodnému rozvoji každého jednotlivce a takto působit jako nejvíce dynamizující produktivní síla" (necituji, jen parafrázuji dle toho, jak K. Marx chápal "všeobecnou práci"). Mj. chybná představa podstaty historické změny, o kterou jde, vede L. Zelinku k tomu, že svůj manifest v konfrontaci s realitou nazývá "posmutnělým".

Ad 2. Nyní k tomu druhému: Jak chceme předvídat jednotlivé kroky změny, když dnes nevíme, zda v nejbližších několika měsících se vydáme cestou zvratů a oklik, nebo postoupíme o kousek vpřed. Konkrétně: Přinesou nové volby trochu rozumnější vládu, která bude alespoň trochu hájit zájmy naší země, bude mít prvky národohospodářského chování a uskuteční dílčí reformy (které např. posílí důvěru v penzijní systém a zvýší motivace zajišťujícího jeho stabilitu)? Nebo budou volby zrušeny pod záminkou vyhroceného konfliktu s Ruskem, nastoupí okupační správa, která požene mladé lidi na jatka, z naší země udělá cílovou plochu a bude nejen majetkově, ale i fyzicky likvidovat samostatně myslící občany? – Protože nevíme ani takto zásadní věci, je lépe věnovat se z hlediska analýzy přechodu tomu důležitějšímu, což bychom v analogii s přírodními vědami mohli nazvat "hledáním invariant".

Naznačím, o jaké invarianty se může jednat:

- Kdo a za jakých podmínek může být hegemonem procesu změn ("shora" či "zdola")? Průmyslové revoluce probíhaly v různých zemích z tohoto hlediska odlišně.

- Co je základem změny ekonomických vztahů? – Podle mě jsou nezbytné reformy, které umožní, aby se jednotlivá odvětví produktivních služeb byla schopna "postavit na vlastní nohy" financování odvozeného a přímo závislého na ekonomických efektech, které jednotliví poskytovatelé těchto služeb přinášejí. (To je nejobtížnější vysvětlit, jednak je to náročné, jednak stále přetrvává "přerozdělovací snění".)

- Budou iniciátorem změn velké, nebo malé země? – Nelze nevidět, že velké země a jejich ideologové nejsou nuceni k nesetrvačnému vidění reality, stále vidí globální realitu jako boj o teritoria, suroviny a vliv.

K tomu všemu se ještě dostaneme.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Teprve v pokročilém stádiu dovolené jsem se dostal ke zpracování krásné vzpomínky na poslední víkendovou sobotu před tím, než jsem vyrazil do zahraničí. Pochod míru ze Štětí do Liběchova přes krásné polesí kolem Mardlochu plném pískovcových skal. Celkem nás bylo asi třicet. Velmi zajímavé rozhovory během cesty. Příjemné posezení na závěr včetně opékání buřtů.

Kousek od Mordlochu - útvar se jmenuje Sedm chlebů.

Areál Mordloch s rozptýlenými účastníky.

Jeden z útvarů ve stadiu striptýzu.

Had tesaný do kamene.