Radim Valenčík
Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita
Vize, jakou potřebujeme/580
Vize, jakou potřebujeme/580
V návaznosti na dva poměrně konzistentní výstupy, na kterých lze stavět (Jaroslava Šulce nazvaný K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům a Rostislava Čuby nazvaný stručně HODNOTY) uveřejňuji formou přerušovaných komentovaných vybraných pasáží pojednání Ladislava Zelinky vydané pod názvem Posmutnělý manifest.
Pro všechny platí:
- Splňuji základní předpoklady komplexnosti.
- Jsou výrazně a pozitivně odlišné od greendealovského pohledu (který je příznačný jako pro Novou dohodu a Druhou transformaci).
- Jsou vzájemně slučitelné, tj. neexistují překážky, které by neumožňovaly, aby se tyto přístupy k vizi vzájemně doplňovaly.
0pt;font-family:"Times New Roman",serif">Jejich komentované zveřejnění bude hrát důležitou roli při odstartování intenzivního sdílení a šíření průběžně propracované vize.
Celé pojednání L. Zelinky ve formátu PDF je ke stažení zde: https://library.institutcl.cz/Posmutnely_manifest.pdf
Několik technických poznámek (obsahové uveřejním ke každému pokračování):
- Vybírám přibližně 1/3 z celkového textu (celý text je příliš dlouhý a do seriálu by se nevešel).
- Text Zelinkova pojednání jako vždy odlišuji barevně.
- Pasáže, které jsem vybral, jsou zvoleny tak, aby si čtenář mohl udělat představu o logické struktuře pojednání a jeho vyústěný do praxe, tj. s těžkým srdcem jsem vynechal některé vtipné části (snad se k nim dostanu ve vhodných kontextech).
Posmutnělý manifest – část 2.
Ladislav Zelinka
...
Všem modelům bez výjimky, ať už světským nebo božským, ať už marxistickým nebo nemarxistickým, je však společné to, že jsou velmi (ale velmi velmi) velkým zjednodušením. Proto postupy/závěry/postuláty atd., k nimž se na jejich úrovni dospěje, nelze jen tak prostě převzít a přenést do nezjednodušené, živoucí reality. Dokonce si troufám tvrdit, že právě ono umění přenosu poznání, získaného studiem modelu, do reality je v rámci společenských věd tou nejobtížnější disciplínou.
Ve "tvrdých" vědách (jako kupř. ve fyzice či chemii) lze správnost či nesprávnost, pravdivost či nepravdivost atd. ověřit experimentem. "Měkké" (společenské) vědy takovouto možnost zpravidla nemají a proto v nich vedle sebe pravidelně existuje více alternativních modelů, které jejich zastánci oproti ostatním vyzdvihují, zatím co ty ostatní označují za nedokonalé, chybné či dokonce nepravdivé. Ale objektivního rozlišovacího kritéria je zde jako šafránu, opravdová lučavka královská tu prostě chybí. Proto tolik teoretických disputací, tolik zcela protichůdných doporučení, co dělat do budoucna, a tolik zcela rozdílných hodnocení událostí, jež se odehrály v minulosti.
Nedostatek možností verifikovat jednotlivé alternativy objektivními postupy mnohdy vede ke snaze používat pro tuto verifikaci nástrojů vyzkoušených v exaktních vědách, zejména pak v matematice. Modely jsou testovány tak, že jsou do nich dosazovány různé mezní veličiny a zkoumá se, zda na modelové úrovni není porušena nějaká formálně logicko-matematická zákonitost. A pokud ano, je tendence poznačovat takový model za vyvrácený, což je ovšem závěr exaktně-vědní, nikoli společensko-vědní. Ze společenskovědního hlediska výsledky takovéhoto testování většinou neznamenají důkaz úplné špatnosti/nesprávnosti/nepravdivosti zkoumaného modelu, nýbrž jen jeho relativizaci. Pomáhají vymezit úsek či pole, kde je v zásadě použitelný od úseku či pole, kde platnost ztrácí. Proto není důvodu, aby některé modely neexistovaly souběžně vedle sebe.
...
Byl bych nerad, kdyby vše vyznělo tak, že ve společenských vědách vůbec není možno odlišit pravdu od nepravdy. Je to možné. Jen to odlišování je – na rozdíl od exaktních věd – daleko komplikovanější. Protože společenské vědy jsou o lidech a pro lidi, měly by se nakonec ze svých teoretických výletů do abstrakce větším či menším obloukem vracet do reality a nabízet oněm obmyšleným lidem něco pro ně použitelného - nějaké rady, doporučení, návody, způsoby a kritéria, podle kterých rozhodovat, jednat atd.
...
Aplikací/implementací/zavedením a použitím těchto návrhů v praxi se (bohužel většinou na živých lidech) zároveň testuje i správnost abstraktních modelů, ze kterých byly ony návrhy čerpány. Nechci nikoho dráždit, ale pokud vím, výsledné poznatky většinou mívají Gaussovské rozdělení – jen málokteré výsledky jsou tak rukolapně skvělé, že by se rovnou měla stavět slavobrána a daný postulát rovnou tesat do kamene. Stejně tak jasných a nezpochybnitelných katastrof, rezultujících z realizace oněch teoretických návrhů v praxi, bývá také poskrovnu. Drtivá většina výsledných efektů se nachází někde mezi těmito krajními body, v šedé zóně, kde výsledkem je jakýsi mix úspěchů a neúspěchů, zdarů a nezdarů.
To ale není hlavní problém vyhodnocování správnosti nebo nesprávnosti navrhovaných postupů. Daleko větší a zuřivější spory se vždy (hlavně není-li výsledek příliš zářný) vedou o to, zda onen "výsledek" lze přičíst na vrub samotnému teoretickému modelu, nebo až jeho přenosu z abstrakce do reality. A protože – jak již bylo řečeno výše – je umění onoho přenosu opravdovým uměním s velkým "U", dochází se spíše/častěji k závěru, že nikoli model, ale až realizace je zdrojem neúspěchu. Takže tím se kruhem vracíme k tomu, proč vedle sebe existuje a může existovat tolik alternativních modelů. Nejen, že každý může platit/být použitelný v jiné části reality (za jiných podmínek), ale ani při aplikaci se nijak jednoduše a průkazně nedá hned tak ověřit, který, kdy, kde (a zda vůbec) je lepší.
Teprve pokud se při praktické aplikaci náhodou opravdu zjistí, že úsek či pole platnosti/použitelnosti zkoumaného modelu je roven/rovno nule, lze jej (alespoň z hlediska v tu chvíli dosažených poznatků) zařadit mezi modely neplatné – nebo chcete-li zatím nepoužitelné. A jestli se to "zatím" někdy přetaví v "nikdy", nás v tuto chvíli nemusí zajímat, protože jak znovu opakuji, pracujeme v relativně krátkém období, v čase poměřovaném člověkem. Nikoli v dlouhém a delším.
Sečteno a podtrženo – to, že marxistický model pracuje s ekonomickými/výrobními vztahy mezi lidmi jako s dominantními/určujícími asi není nic špatného nebo nesprávného. V použitém měřítku tomu tak je, zatímco v jiných měřítcích nikoli. Vztahy dvou rozhádaných manželů v psychologické poradně budeme těžko redukovat jen na vztahy výrobní/ekonomické. A pokoušet se řešit světové konflikty tím, že jednou za rok pozveme své sousedy jiné rasy, barvy pleti, jiného světového názoru či náboženství, na společnou večeři asi také nebude tím pravým úderem na hlavičku hřebíku.
Ani to, že model je zjednodušen subsumováním jiných statisticky významných vztahů pod vztahy ekonomické, není žádnou chybou – spíše naopak. Protože – ruku na srdce – kolik náboženských nebo etnicko-národních válek bylo jen o čistou ideu (rasu) a kolik o peníze, majetek, ekonomické zájmy?
K tomu ode mne:
Vybral jsem jen malý vzorek z podnětných metodologických úvah L. Zelinky. Čtenář jistě pochopil, že třemi tečkami, tj. "..." označuji místa, kde je text, který jsem vynechal z výše uvedených důvodů.
K metodologickým úvahám jen jednu malou obsahovou poznámku. Vždy je potřeba důsledně rozlišovat mezi tvrzením a jeho předpoklady. Pokud zvládneme umění vyjasnit si pojmy tak, abychom pod nimi rozuměli to stejné, následuje etapa vyjasňování předpokladů. Právě zde hraje důležitou roli kvalifikovaná diskuse mezi těmi, kteří umí rozvíjet teorii, a tudíž zvládají umění vzájemného myšlenkového obohacení. To je to, co nám dnes chybí.
Proti tomu stojí snaha relativizovat pravdu (kterou nemůže být nic jiného, než rozvíjející se systém poznání v hlavě každého z účastníků) jejím podlým převedením na "narativy". Účel podřízení skutečné pravdy a jejího hledání "narativům" je jednoduchý: Potlačit snahu lidí po vzájemném dorozumění, uzavřít je do bublin, zapouzdřit je ve svých "narativech", manipulovat s nimi a postavit je proti sobě. (Ať teče krev, vždyť, jak říkal poručík Hamáček v Černých baronech, "lidí je na světě jako sraček".)
Mj., jen tak na okraj či na závěr této části: To, zda zvládneme umění diskuse, je otázkou našeho přežití, pokud to ještě někomu nedošlo.
(Pokračování)
A k tomu trochu inspirující přírody:
Hlavní část dovolené trávím v Ráji (slovenském). Ačkoli jsou dost velká vedra, roste zde spousta hřibů a dalších hub. Protože sem jezdím každý rok a znám okolí, jezdím občas i do vzdálenějších míst. Tak tomu bylo i v tomto případě. Vyrazil jsem si až do Gorczanského národního parku za Nowym Targem. Nakoupit, natankovat, pojíst, ale hlavně podívat se tam, kde jsem ještě nebyl. Krásné husté lesy.
Nowy Targ pod námi a v dálce za ním celé panorama Vysokých Tater viděných z polské strany.
Pod Turbaczem, nejvyšší horou v tomto národním parku (1310 metrů nadmořem).
Krásu člověk nachází všude kolem sebe.
Třeba i v podobě tohoto tesaříka, který si za mnou přišel popovídat. Patrně tesařík dubový, ale lezl po smrku a skvrny měl bílé, nikoli žluté. Raději to přenechám odborníkům.
