Ještě k budoucnosti naší civilizace

Článek Ještě k hledání smyslu žití a bytí vyvolal poměrně značný ohlas.

https://radimvalencik.pise.cz/10995-jeste-k-hledani-smyslu-ziti-a-byti.html

Pozitivní je, že přiměl některé z pěstitelů vize svěřit se s tím, jak oni sami řeší otázku smyslu.

Připomenu, že tento článek navázal na rozlišení užitku-zážitku-prožitku při hledání cest zvýšení efektivnosti marketingu návazně na zdařilou akci pořádanou Katedrou marketingu na VŠE, viz:

Moderní trendy marketingu a hledání smyslu

https://radimvalencik.pise.cz/10994-moderni-trendy-marketingu-a-hledani-smyslu.html

Ivo Potůček v rámci pěstování vizezpracoval několik materiálů, které se zabývají dlouhodobou perspektivou naší civilizace.

K budoucnosti naší civilizace – alternativy kvalitativního vzestupu

Ivo Porůček

Začnu trochu zeširoka.

V současné době probíhají zkoušky a vývoj rakety Elona Muska Starship Heavy. Cílem je vytvoření rakety, která by umožnila ekonomické lety do vesmíru, osvojení si Měsíce a možnost letů na Mars. Navzdory počáteční havárii lze důvodně předpokládat, že vývoj bude úspěšný a Starship Heavy bude stejně úspěšný jako Falcon 9, kdy bylo dosaženo několikanásobné použitelnosti některých částí (některé jsou použity již pojedenácté). Tento raketový systém je zatím jediný v rutinním provozu, který umožňuje vícenásobnou použitelnost.

Pro předpokládanou cestu na Mars se více než technologické obtíže dopravy jeví překonání omezení lidského organismu, který není pro cesty kosmickým prostorem stavěn. Tyto obtíže jsou ve výrazním kontrastu s mnoholetým pobytem kosmických sond zkoumajících vzdálený vesmír. Je jasné, že zatím primitivní inteligence těchto aparátů má v kosmických podmínkách řadu předností před vynikající inteligencí člověka, který musí být ale vybaven složitým systémem pro zachování života, takže pilotované výpravy k vnějším planetám jsou spíše v říši fantazie. Rovněž případná teraformace cílové planety nebude jednoduchá a krátkodobá záležitost.

Proto se mi jeví mnohem pravděpodobnější pro budoucí kosmické výpravy růst inteligence a provozních schopností kosmických sond než růst schopností člověka odolávat kosmickým podmínkám.

Je zde ještě jeden aspekt, který vyplývá z Ciolkovského rovnice. U sond často po jejím využití ji prostě odepíšeme a třeba i řízeně zničíme. U lidské posádky to samozřejmě nepřipadá v úvahu. Takže, pokud nemáme zajištěno načerpání paliva u cílové planety, musíme mít u cílové planety dostatek paliva pro zpáteční cestu. A toho dosáhneme budˇ extrémní počáteční hmotnosti rakety s posádkou anebo souběžně s pilotovanou kosmickou lodí vyslat k cílové planetě i tankery. I tak nabude počáteční hmotnost tohoto systému kosmická loď + tankery extrémních hodnot. Určité zlepšení v rozsahu sluneční soustavy může přinést jaderný/termojaderný pohon, ale např. pilotovaná výprava k nejbližší hvězdě systému Alfa Centauri se i s tímto pohonem bude jevit nadmíru problematická.

Podle mého názoru i rozvoj kosmických výprav bude mít vliv na další vývoj umělé inteligence. Zde může být zajímavý ještě jeden aspekt. Umělá inteligence může postupným vývojem dosáhnout takových kvalit, že i její likvidace u cíle kosmické cesty bude působit etické problémy. V tomto případě nemusí být problémem udržovat na Zemi identickou kopii "inteligence kosmické sondy", takže likvidace její identické kopie bude eticky mnohem snadnější.

A naposled hrubý náhled, kam asi může směřovat vývoj civilizace. Je rozšířený názor, že vývoj může probíhat v zásadě třemi směry – energetickým, mikroskopickým a síťovým. Astronom Nikolaj Kardašov navrhl v původně tři stupně vývoje z hlediska výroby energie:

1. stupeňvyužití energetických zdrojů své planety, schopnost pohybu v rámci solárního systému. Hlavním energetickým zdrojem by byla termojaderná energie. V současné době byla úroveň naší civilizace odhadnuta astronomem Carlem Saganem hodnotu 0,72. Dosažení stupně 1 by vyžadovalo asi 1000 krát zvětšit energetický výkon. Zde vzniká problém, že energie se neztrácí, ale proměňuje. Může se proměnit buďto na hmotu anebo při spotřebě účinných vyšších frekvencí energie na již málo účinnou tepelnou energii o nízkých kmitočtech.  Výsledkem může být nežádoucí oteplení planety. Předpokládaná časový interval dosažení úrovně planetární civilizace se odhaduje na asi 300 let.

2. stupeň předpokládá využití energie centrální hvězdy, případně celého solárního systému. Nejtypičtější znakem této civilizace je využití materiálu ze sluneční soustavy k vytvoření tzv. Dysonovy sféry, čili slupky na úrovni oběžné dráhy Země, která bude částečně obklopovat Slunce a čerpat jeho energii. Časový interval se v tomto případě uvažuje na 100 tisíc až 1 milión let.

3. stupeň předpokládá využití energie Galaxie. Zde již asi další úvahy jsou značně spekulativní.

Zde byly uvedeny originální tři Kardašovovy stupně, v novější době byly přidány i další:

4. celovesmírná civilizace,

5. vícevesmírná civilizace,

6. vícedimenzionální civilizace,

7. absolutní civilizace.

Posuzovat tyto civilizace z naší úrovně znamená tvořit mystický nebo sci-fi příběh.

Kardašovovy energetické směry vývoje se nepovažují za jedinou možnost, a právě tyto směry jsou pro nás obtížně představitelné.

Představitelnější jsou další směry:

Směr do mikrovesmíru (již dnes využívaná nanotechnologie), kdy budou probíhat inženýrské změny na stále mikroskopičtější úrovni (vlastně omezené Planckovou délkou). Směr zasíťování – jednotlivé objekty civilizace budou stále dokonaleji propojené (již pozorujeme na současné civilizaci). Jako jeden konečný cíl může být vznik globálního organismu (Gaia nebo bod Omega Teilharda de Chardin). Trochu může být problémem (zatím jednoznačně neprokázaným), že při intenzívním zasíťování jednotlivých uzlů, může dojít k poklesu jejich individuálních schopností a univerzality (do určité míry je to znát na současné "digitální mladé generaci"). Dále si lze celkem lehce představit, že umělá inteligence bude integrální součástí uvedené zasíťované společnosti.

Musím říci, že když to beru s takového globálního hlediska, tak možnosti umělé inteligence jsou skutečně neohraničené již při využití současných technologií a při uvážení jejich fyzikálního omezení. Již kdysi v devadesátých letech jsem měl možnost si přečíst knihu o možnostech a propagátorech transhumanismu, tj. překonání lidských omezení. Byl mimo jiné zmíněn případ slavného fyzika Stephena Hawkinga, který byl zmíněn jako příklad zatím primitivní kyborgizace, která ale umožnila, aby navzdory svému drastickému zdravotnímu omezení prožil hodnotný, produktivní a poměrně dlouhý život.

Současné umělé inteligence již dosahují počtem uzlů a dosaženým paměťovým prostorem hodnot srovnatelných s lidským mozkem (možná jej i v některých ohledech přesahují). Současná uzlová architektura umělých inteligencí se již odlišuje od Turingových algoritmů dřívějších programů umělé inteligence a umožňuje i nový náhled na schopnosti těchto strojů. Hlavní odlišnost lidského vnímání já osobně považuji v tom, že se jedná o společenský fenomén tvořený společenskou koexistenci s ostatními lidmi v prostoru i v čase. To umělá inteligence zatím nemá.

Tento názor u mne do určité míry podporuje to, že se vyskytly případy v některých rozvojových zemích, že lidská mláďata se dostala do zvířecí smečky a nějakou dobu přežila. Po návratu do lidské civilizace se nejednalo ani o Mauglího ani o Tarzana, ale o bytost, která měla osvojenu mnoho zvyklostí zvířecí smečky a začleňování do lidské společnosti bylo obtížné a neúplné.

Budoucnost musíme uvažovat nejenom z hlediska zvyšování a maximálního využívání schopností člověka, ale musíme uvážit možnost tyto schopnosti inženýrským způsobem pozměňovat. Pokud je jedním atributů vývoje civilizace její šíření, tak jsem právě na osvojování kosmického prostoru naznačil směr vývoje, kdy umělá inteligence může rychle ukázat prioritu před schopnostmi člověka.

K tomu ode mne:

K obdobným otázkám se při hledání smyslu dostaneme prakticky vždy. Poctivé myslitele vždy podněcovalo hledání pokračování vývoje. Nejobtížnější je překonat setrvačné pohledy. Typickým setrvačným pohledem tohoto typu je Kardašova představa, která je dnes již "mimo mísu". Vyspělost civilizace přestává být závislá na množství energie.

Mnohem zajímavější je cesta do mikrosvěta a jeho osídlování inteligencí lidského typu, možnost vidět mikrosvět "zevnitř". Možná právě tudy vede i cesta k překonání některých časoprostorových omezení naší civilizace.

A ještě poznámka k těm časoprostorovým omezením. Interakce budoucnosti se současností také nemůže být jakéhokoli typu, např. nemůže probíhat tak, jak popisuje film Zítra vstanu a opařím se čajem natočený podle sci-fi povídky Josefa Nesvadby. Interakce v čase nemůže vyvolat chaotický stav, protože to by neexistovala ani naše nechaotická současnost.