Vize, jakou potřebujeme/571
Ještě k hledání smyslu žití a bytí
Nedávno jsem před prezidiem Akademie věd ČR, kde je velká knihovna s výborně organizovanou příruční částí i půjčováním knih, potkal starší paní. Dal jsem se s ní do řeči a zjistil, že si tam byla půjčit několik knížek, které očima fyziky (moderní astronomie a kosmologie) hovoří o neodvratném konci naší sluneční soustavy. Na několik způsobů do několika miliard let.
Na moji nesmělou poznámku, že se to netýká budoucnosti lidské civilizace, protože do té doby se buď sama dokáže zničit, nebo si najde cestu, jak se vymanit nejen z omezení daných příslušnosti ke Sluneční soustavě, ale i prostoročasových omezení svého vzniku, reagovala odmítavě. Prostě potřebovala se vědecky "ujistit", že smysl bytí a tudíž i smysl našeho žití prostě neexistuje. Přitom z rozhovoru bylo patrně, že je to velmi inteligentní dáma.
Jenže vývoj našeho světa je skutečně neomezený – z chaotického stavu inflační váze vytvářející všechny možné světy vznikl náš nechaotický vesmír, v něm se vyvinul život, tj. schopnost entit reprodukovat sebe sama, z nemyslící živé přírody vznikla živá příroda myslící, schopná uvědomovat si sama sebe a vedená k hledání smyslu svého žití, civilizace, která umožní svým zdokonalováním a zejména zdokonalováním nástrojů (technologií), která si vyrábí, překonat časoprostorová omezení, v nichž evolučně vznikla, a vidět i uvědomovat si sama sebe z časoprostorového nadhledu jako fáze vývoje, kterou si v důsledku našich omezení příliš představit nedovedeme.
Dokonce ani Básník nemá dostatečnou fantazii, ačkoli něco přece nejdeme:
A ruce naše, zapjaté v magický řetěz rukou nesčíslných,
chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek,
stále mocnější tlakem věků. Nepřetržité vlny
bolesti, odvahy, šílenství, rozkoše, oslnění a lásky
probíhají nám tělem. A v úderu větru jejich, smysly zhasínajícím,
cítíme, jak řetěz náš, zachycen rukama bytostí vyšších,
v nový řetěz se zapíná do všech prostorů hvězdných
a objímá světy. - A tehdy na otázku bolestnou,
staletí skrývanou v bázni jako tajemství rodu,
jež prvorození sdělují prvorozeným, umírajíce,
uslyšeli jsme kolozpěv vod, hvězd a srdcí a mezi slokami jeho,
v intervalech kadence melancholické, dithyramb světů za sebou následujících.
(Že to není tak špatná vize? Od Otakara Březiny – Ruce.)
Pokud je směřování k překročení časoprostorových omezení naší existence přirozené a mnohem více reálné, než Muskova představa cestování k exoplanetě u Proximy Centauri, pak vzniká otázka, jaký smysl to má z hlediska naší individuální existence.
Jednoduchou odpovědí na otázku, jak spojit vlastní život s hledáním smyslu bytí jako takového, je pochopit "přesah přesahů", dosáhnout souznění svého života s logikou vývoje a přispět k tomu, aby naše civilizace prošla úskalím technologického stádia vývoje.
Ono to skutečně úskalí je. Technologický pokrok, kterým musí projít každá civilizace, pokud má překročit bariéry časoprostorového omezení, v nichž vývojově vznikla, vystavuje civilizaci dvěma obrovským rizikům, uvědomovanému i méně uvědomovanému:
- Uvědomované: Technologický pokrok poskytuje civilizaci prostředky, kterými se může zničit sama, a to buď válkou, nebo zničením prostředí, na kterém je závislá (obojí je celkem dobře známo).
- Méně uvědomované: Technologický pokrok vymaňuje civilizaci z konkurenčního tlaku přírodního výběru, poskytuje ji polštář blahobytu (možnost "užívat si nad poměry"), ale tím likviduje stávající mechanismy evoluční stability a poskytuje obrovský prostor pro endoparazity; tito endoparazité, právě tím, že jsou endoparazité (tj. parazité z vlastního kmene) ztrácejí schopnost "přesahu přesahů", jejich agresivita a tupost současně jim umožňuje dosažení poziční převahy a návazně nasměrování civilizace ke zhoubě (raději zánik než ztráta pozic). – V současné době řádění endoparazitů můžeme sledovat doslova v přímém přenosu.
Pokud existuje everettovská mnohosvětovost, pak existuje dostatek vývojových variant, které technologické úskalí vzestupu překonají (a možná pak i splynou, pakliže existuje fenomén shlukování everettvoských vlákem, což je základem a předpokladem našeho přítomného bytí).
Z tohoto hlediska je dokonce velmi pravděpodobné, že svým životem spolurozhodujeme (tj. zvyšujeme či snižujeme pravděpodobnost) nejen o tom, zda náš svět (obsahující naše přítomné bytí) bude či nebude mít pokračování. My dokonce rozhodujeme o tom, zda naše přítomné bytí bude či nebude situováno do světa s pokračováním, nebo do světa bez pokračování. V době, kdy civilizace prochází technologickým úskalím je to naprosto zásadní věc.
A k tomu trochu inspirující přírody:
Vracím se zase z Kréty domů (o dalším pokračování pobytu budu informovat). Zatím jen vzpomínkami. Poslední víkend před prázninami jsem byl na svatbě nedaleko Strážnice. Pobyt jsem využil k návště města, které se mně při každé návštěvě líbilo a pak si vyrazil na Moravské (Vojšické) louky za výhledy i květinami.
Nádherný místní druh kosatce.
Pohled na Moravské louky a okolí.
I pěkná fauna tu je.
Ale orchideje, ty jsou zde nejhezčí a nejvzácnější. Je jich tu několik druhů.