Green Deal: Zneužitelná slepá ulička/3

Green Deal: Zneužitelná slepá ulička/3

V několika následujících příspěvcích, které budu uveřejňovat s odstupy, ukážu:

1. Green Deal nikam nevede, je to slepá ulička, současně i projev pokrytectví současné "západní civilizace".

2. Zneužití a stávající způsob konkretizace původně přijatelného záměru otevírá cestu k řadě antireforem, která výrazně rozšiřují prostor pro poziční investování.

3. Existuje mnohem efektivnější cesta řešení problémů vztahu technicky vyspělé civilizace a přírodního prostředí, která vede nejen k trvale udržitelnému, ale i neomezenému růstu.

Poznámka k této části: A ještě trochu teorie.

Kudy vede cesta?

Přibližně od poloviny minulého tisíciletí (od doby, která odpovídá objevení Ameriky) se ekonomický růst (ale i některé další parametry civilizace, jako je kupříkladu objem zpracovaných dat) vyznačuje exponenciálním  charakterem, tj. lze jej přibližně vyjádřit exponenciální funkcí. Odstartování exponenciálního růstu splývá s obdobím průmyslové revoluce.  Každý reálně probíhající exponenciální růst je omezován podmínkami, v nichž probíhá.

Ekonomický růst má však schopnost formou inovací tato omezení překonávat. Nutně tak vyvstává otázka: Může mít ekonomický růst trvale, resp. neomezeně exponenciální charakter, nebo narazí na omezení, která tento růst zpomalí či dokonce zastaví?

Výše uvedená otázka má naprosto zásadní charakter a rozhoduje o pohledu na svět, ve kterém žijeme, perspektivy globální civilizace, na příčiny současných problémů i na cestu či způsob jejich řešení. Například koncepce vtělená do Green Dealu implicitně předpokládá, že ekonomický růst nemůže být neomezený a že tudíž musí dojít k nějakým restrikcím, které ho mohou učinit trvale udržitelným. Tomuto pohledu nahrává nejen intuitivní představa, ale i to, že stávající typ ekonomického růstu naráží na nejrůznější bariéry, které přímo či nepřímo vyvolávají konflikty, kterých jsme nechtěnými svědky a účastníky.

Ukážeme, že pokud dojde ke změně charakteru ekonomického růstu, může mít ekonomický růst i nadále exponenciální charakter, jeho dynamika (měřená růstem HDP) se dokonce může zvýšit, a to aniž by došlo k ohrožení životního prostředí, ve kterém žijeme. K tomu ovšem naše civilizace musí projít změnou srovnatelnou s tou, kterou exponenciální ekonomický růst globální civilizace odstartoval, změnou srovnatelnou s průmyslovou revolucí.

Představit si tuto změnu není jednoduché, protože ať chceme či nechceme, jsme v té či oné míře pod vlivem setrvačného vidění budoucího vývoje. Proto je důležité co nejpřesněji identifikovat podstatu této změny. Nejlépe v návaznosti na vymezení toho, o co šlo při průmyslové revoluci, kdy do té doby dominantní ekonomický sektor, kterým bylo zemědělství, nahradil ekonomický sektor průmyslu, který se zrodil z ekonomických aktivit typu řemesel, které plnily ve vztahu k dominantnímu ekonomickému sektoru zemědělství servisní roli.

Nebylo to první změna tohoto typu v dějinách. Podobný vzestup, i když ne tak všestranný a výrazný, zažila lidská civilizaci při přechodu od sběračství k lovu, od lovu k pastevectví, od pastevectví ke komplexnímu obdělávání půdy, tj. zemědělství. Tyto změny měly dopady i na vnitřní uspořádání společnosti.

V období průmyslové revoluce se průmyslový kapitál stává nejen hlavní oblastí ekonomické akumulace, ale i hlavním faktorem této akumulace, přičemž současně:

- Produkuje rozhodující množství statků.

- Zvyšuje produktivitu výrobních faktorů působících v oblasti sektoru zemědělství a absorbuje uvolňovanou pracovní sílu.

- Výrazně mění charakter spotřeby, resp. spektrum statků, které tvoří spotřebu domácností.

- Je oblastí, ve které dochází k největší intenzitě inovací, vytváří prostor pro šíření a synergii inovačních vln.

Změnu, o kterou jde nyní, si lze představit jako změnu srovnatelnou s průmyslovou revolucí, ale ještě výraznější, jako přechod od ekonomiky založené na dominantní roli průmyslového kapitálu jako výrobního faktoru k ekonomice, jejímž dominantním výrobním faktorem je lidský kapitál, který se bude stávat jak hlavní oblastí ekonomické akumulace, tak i hlavním faktorem této akumulace. Tento pohled umožňuje konkretizovat a zpřesnit představu toho, co bude tvoři dominantní ekonomický sektor. Tím budou produktivní služby, produktivní v tom smyslu, že přispívají k nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Mezi tyto služby patří zejména:

- Vzdělání na všech úrovních.

- Péče o zdraví včetně lázeňské péče.

- Výchova v rodině i prostřednictvím kultury.

- Sociální práce překonávající fyzická či dušení omezení člověka, různé formy diskriminace či vyloučení, sociální práce, která bude přispívat reintegraci společnosti.

Konkrétní podobu těchto služeb si lze obtížně představit, protože právě v této oblasti bude docházet k největší intenzitě inovací, přičemž přirozený potenciál specificky lidského (nenahraditelného) lidského kapitálu bude násoben či dokonce umocňován rolí umělé inteligence.

V ekonomice, ve které bude dominantním sektorem odvětví produktivních služeb, bude převažovat produktivní charakter spotřeby, tj. podřízení spotřeby rozvoji, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Takto vzniklý inovační potenciál povede k dynamickému snižování závislosti ekonomického růstu na přírodních omezeních (jak z hlediska zásob přírodních zdrojů, tak i dopadů ekonomické aktivity na přírodní prostředí). S určitým zjednodušením lze říci, že téměř vše bude možné vyrobit z téměř ničeho, kdy prostřednictvím nanotechnologií (včetně nanorobotů) se ekonomika stane plně recyklovatelnou.

Pokud je nabízena tato perspektivní a přitažlivá vize, vzniká otázka, proč změny v dané směru nepozorujeme dostatečně průkazně. Navazující otázkou pak je, proč se nesetkáváme s dostatečnou teoretickou reflexí těchto změn, které mají pro naši globální civilizaci osudový význam. Podle našeho názoru je to fenomén pozičního investování, který lze ve stručnosti definovat jako přeměnu majetkové výhody v diskriminaci toho, kdo je obětí pozičního investování. Poziční investování pokrývá široké spektrum společenských jevů od okázalé či prestižní spotřeby až po vynucování si výhodnějších podmínek v mezinárodních vztazích silou (včetně vojenské). Nelze nevidět určitý paradox, který spočívá v tom, že ačkoli právě toto poziční investování, které vnucuje spotřebě neproduktivní charakter a vede k závodům ve zbrojení, nejvíce zatěžuje životní prostředí, zůstává vně pozornosti těch, kteří v rámci Green Dealu a podobných koncepcí projevují značné obavy o budoucnost prostředí, ve kterém žijeme.

(Pokračování tím, co greendealisté nechápou a asi nemohou pochopit)