Vize, jakou potřebujeme/558
Ve 4. díle rozboru Green Dealu jsem uvedl pět zásadních nedostatků, které tato doktrína má. Dnes se budu věnovat tomu, který jsem uvedl jako druhý:
"Nepochopení obrovské proměny, kterou prochází způsob vztahování se člověka ke světu, jejíž významnou součástí je i změna způsobu spotřeby. Spotřeby, kdy se z konzumu (mnohdy spojeného s okázalou či prestižní spotřebou a pokusy o její imitaci) mění ve spotřebu produktivní, která je nenáročná na zátěž přírodního prostředí, ale vysoce efektivní z hlediska zvyšování inovačního potenciálu, který odpoutává ekonomický růst od zátěže přírodního prostředí. Jedná se o spotřebu založenou na prožívání současného formou vztahování se k budoucímu (včetně nalézání smyslu žití a bytí) na základě zpřítomňování minulého (vlastní i převzaté prožité zkušenosti)."
Viz: radimvalencik.pise.cz/...
Problematika změn v charakteru spotřeby (obecněji – ve způsobu vztahování se člověka ke světu) – má několik aspektů. Jeden z těchto aspektů souvisí s prvním nedostatkem Green Dealu, totiž, s tím, že změna, o kterou ve společnosti jde, je srovnatelná s průmyslovou revolucí a jejím výsledkem bude prosazení produktivních služeb (služeb zaměřených na nabývání, uchování a využití schopností člověka) jako dominantního ekonomického sektoru. Součástí tohoto procesu bude postupné převládnutí produktivního charakteru spotřeby, tj. toho, aby to, co dnes ekonomická teorie označuje za "maximalizaci užitku" sloužilo k co nejplnějšímu a nejkomplexnějším rozvoji schopností člověka, které na ekonomiku působí jako nejvíce dynamická a nejvíce dynamizující produktivní síla.
Druhý aspekt (na který se chci zaměřit především) souvisí s polaritou: UŽĺVÁNĺ – PROŽĺVÁNĺ.
Užívání je dosahování užitku prostřednictvím spotřeby statků a služeb, které působí na naše receptory, kterými nás vybavila evoluce tak, abychom optimalizovali své chování v prostředí, ve kterém se nacházíme, a adekvátně v každém okamžiku jednali co nejvíce v souladu s našimi preferencemi. Jedná se o propojení signálů, které vysílají naše receptory do mozku, s různými procesy, které v mozku probíhají, včetně mechanismů spojených s tvorbou a působením endorfinů.
Prožívání je mnohem složitější a komplexnější děj, který je založen na prožívání současného formou vztahování se k budoucímu (včetně nalézání smyslu žití a bytí) na základě zpřítomňování minulého (vlastní i převzaté prožité zkušenosti), kde:
- Klíčovou roli hraje schopnost tvorby představ a vyvolávání prožitků s těmito představami spojenými.
- Platí, že to, co vyvolává budoucí užitky, se formou představ přenáší na činnosti, prostředky, které k činnostem používáme, a situace, v nichž se ocitáme, tj. to, co aktuálně (v danou chvíli prožíváme), je podstatným způsobem ovlivněno naším vztahováním se k budoucímu.
- Prožívaná představa budoucího může vycházet nejen z vlastní zkušenosti, ale i zkušenosti převzaté prostřednictvím toho, co vyprávěli druzí, napsali druzí či ztvárnili v literárních, dramatických, filmových dílech apod.
- Nejdramatičtější součástí vztahování se k budoucímu je vyrovnání se s otázkou smyslu žití (tj. individuální aspekt) a smyslu bytí (z hlediska našeho místa ve světě). Každý z nás své aktivity k něčemu vztahuje (k rovině a jejím příslušníkům, práci, kterou dělá, a jejímu poslání, nabývání majetku, kariéře, zemi, ve které žije, národu, se kterým se cítí být spjatý, apod.). Každé toto vztahování se k němu má a) nějaký přesah, ke kterému rovněž můžeme své aktivity vztáhnout, b) může přinést zklamání, vést ke ztrátě smyslu. Hledání smyslu provází celý život každého z nás, přinejmenším do té doby, než někteří z nás rezignují na hledání smyslu a začnou se uzavírat do sebe.
To, že existuje rozdíl mezi užíváním a prožíváním, i to, jaké mechanismy či pravidla má prožívání, si každý může ověřit na sobě.
Vztah mezi užíváním a prožíváním lze chápat i tak, že užívání je základem, na kterém může vyrůst prožívání jako vyšší forma vztahování se ke světu, jako to, co činí náplň života v pravém smyslu slova LIDSKOU, tj. co je atributem LIDSKÉHO BYTĺ a LIDSKÉHO ŽITĺ.
Prožívání světa je obrovskou záhadou. Jak se do okamžiku (ve fyzikálním smyslu) může vejít to, co člověk prožívá nikoli jako kvantovou jednotku času? Normální člověk (jak si rovněž může každý sám ověřit) prožívá své okamžité bytí nikoli jako téměř nekonečně malý časový úsek. – Jedním z možných vysvětlení je, že naše individuální bytí je průnikem či shlukem vláken everettovských světů, ale k tomu podrobněji v některém dalším pokračování.
V závěru dnešního pokračování se chci věnovat jiné důležité otázce. To, kam každý člověk v budování svého světa prožívání na základě užívání dojde, má různé vývojové stupně. Není to tak, že někteří by zůstali jen na úrovni užívání či osudem na tuto úroveň byli sražení, zatímco druzí svět prožívají. Nicméně polarita mezi těmi, kteří si život jen užívají (a zůstávají na úrovni zombíků ve smyslu vyprázdnění okamžitého, resp. přítomného bytí), a těmi, kteří jsou schopni jej plnohodnotně prožívat, existuje. Tato polarita patrně velmi úzce souvisí i s tím, jakou roli ten či onen člověk hraje ve vývoji jako základním atributu našeho světa, mj. i z hlediska toho, jak svým životem (v jaké míře a zda pozitivně či negativně) přispěje k tomu, aby vývoj naší civilizace vedl k překonání časoprostorových bariér daných místem jejího zrodu.
Tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu, co jsem dnes chtěl sdělit. Říkáme, že vize, kterou pěstujeme, musí být perspektivní (vidět až za horizont překonání současných problémů), realistická (být spojena s dostatečnými společenskými silami její realizace) a přitažlivá (tj. účast na její tvorbě, jejím sdílení i její realizaci musí člověku přinášet pozitivní prožitky). Výše napsané ukazuje, jak je aspekt přitažlivosti vize významný, resp. že není okrajový. Ukazuje i to, proč je pěstování vize neobyčejně komplikovaný proces, který naráží i na řadu vnitřních bariér, které si člověk nosí v sobě jako důsledek složitosti hledání smyslu žití a smyslu bytí. Je dobré to vědět, uvědomovat si to, počítat s tím a dokázat se vyrovnat se všemi úskalími, které to přináší.
A vůbec tím nejdůležitějším závěrem této části je, že polarita na jedné straně vyprázdněných a zapouzdřených zombíků, kteří rezignovali na proces kultivace svého prožívání, a na straně druhé těch, kteří i ve složité době dokážou svůj život vztáhnout k tomu, aby se podíleli na překonání úskalí současné doby, a od toho se odvíjí prožitková náplň jejich života, je jednou z nejvýznamnějších polarit současnosti.
(Pokračování někdy příště otázkou vztahu everettovské mnohosvětovosti a našeho prožívání přítomného bytí)
A k tomu trochu inspirující přírody:
Procházka kolem německého města Hof (kousek od bývalé hranice s NDR, kde nám více známé Plavno), resp. říčky Saale. Mám toto místo Německá a rád a postupně si procházím místa, kde jsem ještě nebyl. Toto místo je velmi podobné naší Českomoravské vysočině kolem Nového města.
Typický pohled na zdejší krajinu.
V údolí teče říčka Saale. V dálce je vidět dálniční most, kterým se objíždí Hof. Za ním je vidět i některé vyšší budovy v Hofu.
Začíná zapadat slunce a vytváří báječnou atmosféru. Bohužel se brzy budu muset vracet domů.
Jedno z nejhezčích míst - výletní hospoda v areálu bývalého mlýna. Můžete si přečíst i jídelní lístek.
